Hledání nové rovnováhy

V červnu roku 2011 bylo zřejmé, že léto bude horké kvůli Řecku. O rok později je jasné, že i nadcházející léto bude dramatické. Tentokrát zásluhou Španělska.

Jak je možné, že jedna evropská země po druhé padá do dluhového pekla? Pomohla by lepší rozpočtová disciplína? Nebylo by lépe nechat jednoduše padnout problémové banky? A jaké bude nakonec pravděpodobné rozuzlení tohoto napínavého finančního příběhu?

Napínavý ten příběh vskutku je. Evropa čelí nejhorší finanční krizi od roku 1931. Nikdy v poválečném období nic podobného nezažila. Nejbližší podobnou zkušeností byla švédská bankovní krize z let 1990–1993, ta ale byla mnohem mělčí. Bankovní krize celoevropského významu je tu po osmdesáti letech poprvé.

Bankovní krize znamená něco jiného než krize veřejných rozpočtů. Řecký problém byl skutečně převážně v rozpočtové nekázni – a to je poměrně jednoduchý problém. Přesto ani ten nebyl ještě zvládnut.

Vzrušující scénář

Situace připomíná válečný nebo katastrofický film: úvodní akční scéna nás vtahuje do dramatického prostředí, ale hlavní šok má teprve přijít. Ve filmu se ovšem tým hrdinů (ať už to jsou vojáci, hasiči, pyrotechnici nebo lovci kosmických příšer) vypořádá s úvodní patálií a do hlavního boje jde zocelen zkušenostmi. Ve skutečnosti se ale ještě nepodařilo vypořádat s řeckými patáliemi a už začíná akutní krize ve Španělsku.

Finanční trhy bohužel nejsou schopné ocenit vzrušující scénář. Akcie klesají, ceny rizikových dluhopisů rovněž. Klesají i ceny komodit, neboť trhy očekávají světovou recesi a nižší spotřebu surovin všeho druhu. Řecký příklad ukazuje, že rozpočtová disciplína nasazená v době krize není dobrý nápad. Otužování sice upevňuje zdraví, avšak ne v případě, kdy pacient trpí zápalem plic. Úsporná opatření v ekonomice, kde objem maloobchodních prodejů potravin a nápojů meziročně klesl o 25,4 procenta, jsou kontraproduktivní.

Banky v horečkách

Španělská krize má jiný charakter. Epicentrum nákazy je v bankách. Španělské banky to zkrátka přehnaly s úvěrovou expanzí a nyní nesou následky – s nimi, bohužel, celá ekonomika. A celá Evropa. Nebylo by nakonec lepší nechat špatné banky prostě zkrachovat, aby se trh vyčistil a bankéři dostali co proto? Proč musí daňový poplatník dotovat ztráty soukromých firem?

Smutným faktem zůstává, že pro daňového poplatníka bývá v případě zvlášť těžké krize obvykle lepší zaplatit bankovní ztráty než sledovat, jak padá banka... a pak další, ještě další, pak daňový poplatník přichází o práci, neboť krachuje jeho zaměstnavatel, a nakonec i o úspory. Kdyby německá vláda zaplatila za ztráty bank v roce 1931, dějiny by se vyvíjely jinak. Patrně méně násilně.

Jsme ve válce?

Zhruba jednou za padesát let se vyskytne situace, kdy je třeba rezignovat na zásady a v zájmu stability raději zaplatit bankovní ztráty. Je to nemorální? Nebudou se bankéři smát daňovým poplatníkům? Ne, nebudou. Akciový index Euro Stoxx Banks ztratil během posledních pěti let přes 83 procent hodnoty. Akcionáři bank už byli vytrestáni dost. Banky v eurozóně rozpůjčovaly úvěry v celkové hodnotě 198 procent HDP. Plně rozvinutá bankovní krize by měla devastující účinky.

Na finanční krizi nikdo nevydělává. Úvahy o spiknutí hrstky mocných jsou nesmysly. Jde o to, jak minimalizovat ztráty a odstranit nebezpečí trvalé stagnace, které hrozí Evropě. Jak to zařídit? Možné řešení spočívá v kombinaci rozumných úsporných opatření a racionální měnové politiky. Stát musí nutně zeštíhlet. Průměrný evropský stát utrácí ročně polovinu HDP – to je číslo odpovídající válečnému stavu! Žádná ekonomika neunese věčně takové břemeno. Je třeba snížit státní výdaje.

Zároveň je nutné snížit na mírovou úroveň daně. Snížení spotřeby vlády je nutno kompenzovat podporou soukromé spotřeby a investic, aby nedošlo k sestupné spirále řeckého typu. Jistě, snížení daní zní jako rouhačství pro rozpočtové ostříže na evropských ministerstvech financí. Jenomže se podívejme, kam to ti „ostříži“ nakonec dotáhli.

Léčba inflací

A je nutné překonat ještě jedno tabu. V Evropě převládlo dogma, že je možné navěky udržet nízkou inflaci. Ale po pádu východoevropského socialismu založeného na dluhu a centrálním řízení bylo nutné adjustovat tamní ekonomiky na novou cenovou rovnováhu. To se neobešlo bez inflace.

Nyní končí západoevropský socialismus založený na extrémně vysokých výdajích, na dluhu a byrokracii. To je skutečná podstata příběhu. Kdepak Řecko nebo španělské banky, to jsou jen průvodní jevy. Ani pád západního modelu socialismu se neobejde bez inflace. Čím dříve se vedení Evropské centrální banky smíří s touto nutností, tím lépe.

Situace v Evropě zdaleka není beznadějná, protože tento tvořivý a bohatý kontinent se dostane z nejhoršího, jako ostatně nakonec vždy. Ale cesta k řešení nebude snadná.

Psáno pro Lidové noviny