Pavel Kohout: Až všechny pokusy selžou...

Vláda schválila fiskální strategii České republiky, která už pracuje s reálnými čísly vývoje ekonomiky. Přiznala, že ekonomika neroste, takže schodek rozpočtu bude vyšší, než původně plánovala, protože nechce dalšími úspornými opatřeními podlomit soukromou spotřebu. Souhlasíte s tímto postupem?

V první řadě byla chyba, že vláda podlehla nátlaku ministerstva financí a začala bezhlavě zvyšovat daně v době ekonomické stagnace. A namísto toho, aby se pak ministr financí chytil za nos, navrhl další zvyšování daní, dokážete to pochopit?! Příští rok bude tvrdý, až ekonomika utrpí daňový náraz v celém jeho rozsahu.

Řada ekonomů kritizuje tyto kroky vlády, například zvýšení DPH, které nevedlo k vyššímu výběru daní. Je tedy podle vás daňová politika vlády špatná?

Daňová politika vlády je podivná. Nejenže daňové sazby se mění rok co rok, ale vlastně je každoročně vyhlášena nějaká menší či větší daňová reforma. Pokud se ptáte, jestli to prospívá investicím a hospodářskému růstu, pak rovnou říkám, že neprospívá.

Jaké kroky byste navrhoval vy?

Navrhoval bych zásadně seškrtat výdaje, které jsou nesmyslné, nabubřelé a nepotřebné. Stát ještě ani nezačal pořádně šetřit. Platí to i pro města, stejně jako pro novodobé feudální útvary zvané kraje.

Ovlivňuje státní pokladnu i korupce spojená se zadáváním veřejných zakázek?

Pokud jde o korupci, kdyby jí nebylo, rozpočtový schodek by mohl být poloviční. Nebo by nemusel být. Nejde jen o přímou hodnotu úplatků. Škody, které korupce působí nepřímo, jsou o jeden až dva desítkové řády vyšší. Aby si korupčník vydělal milion, musí lidé zaplatit na daních nejméně deset milionů.

Jak ale korupci zabránit?

Zlepšit tuto situaci je nemožné v podmínkách českého politického systému. Nejde jen o selhání jednotlivců, je to systémová chyba. Je třeba úplně změnit volební systém a zrušit moc dosavadních politických stran. Bylo vůbec velkým omylem, že naši zákonodárci přijali v roce 1990 dogma o nezastupitelné vůdčí roli stran. A vznik krajů byl fatálním nedopatřením, které bude ještě drahé.

Vláda, aby omezila výdaje, zpomalila valorizaci důchodů, přitvrdila podmínky pro nezaměstnané. Odbory, důchodci i zdravotně postižení se bouří. Je ale jiná cesta k omezení výdajů státního rozpočtu?

Na vyšší důchody skutečně nejsou peníze, to je jeden z mála bodů, se kterými se dá souhlasit. Chceme dopadnout jako Itálie, která je sice k důchodcům štědrá, ale má dluh 120 procent HDP? Ne, nechceme. Lze samozřejmě šetřit rušením zbytečných úřadů a také špatných nemocnic, kterých je na menších městech plno. Přispělo by to nakonec i k prodloužení průměrného věku, kterého občané mají šanci se dožít. Ale jen samotné veřejné zakázky tvoří sumy v řádech stovek miliard ročně, a ať mi nikdo netvrdí, že se pár desítek nedá ušetřit.

Vláda hledá úspory nejen ve snižování počtu úřadů a úředníků, ale i policistů a učitelů…

Nemám nic proti státním zaměstnancům – proti těm, kteří něco skutečného dělají. Když vidím, jaké jsou platy ve školství, je mi líto dětí – vždyť kdo je bude učit za ty peníze? A když kvalifikovaní kriminalisté vyšetřující korupci berou směšné částky, pak se nemají ztrácet peníze? Na druhé straně máme miliony nepotřebných zahřívačů židlí, kteří by měli jít dělat cokoli užitečnějšího.

Reforma zdravotnictví je nezbytná, protože v současné době nestačí peníze z veřejného zdravotního pojištění. Souhlasíte jako ekonom s opatřeními na snižování akutních lůžek, se zdražováním některých léků, placením nadstandardní péče?

Především by se měly rušit špatné nemocnice. Občané Žatce podepisovali petiční archy za zachování své nemocnice, ale kdyby věděli, jak šokující a katastrofální je úroveň tamní následné pooperační péče, že tam nechávají lidi umírat ve strašných bolestech a v otřesných hygienických podmínkách, asi by sami chtěli zavřít tenhle Terezín moderní doby.

Odborníci se nemohou shodnout, zda jsou škrty na výdajové stránce rozpočtu nedostatečné, nebo naopak kontraproduktivní, protože snižují koupěschopnost obyvatel. Ke které skupině patříte?

Škrty by naopak měly být dostatečně velké, aby umožnily snížit daně a zvýšit koupěschopnost obyvatel.

Česká i evropská ekonomika zažívá druhou vlnu krize, exportéři varují, že se snižuje ze strany německých firem poptávka po dodávkách od českých subdodavatelů, někteří světoví ekonomové, například Nouriel Roubini, který předpověděl finanční krizi v roce 2008, varují, že by dokonce za určitých podmínek mohl nastat globální ekonomický kolaps. Sdílíte podobné obavy?

Krize? Lidé u nás většinou zatím netuší, co to slovo vlastně pořádně znamená. Recese, kterou jsme zažili a která byla následována nynější stagnací, má do skutečné krize hodně daleko.

Globální ekonomický kolaps nenastane, protože každá krize je řešitelná. Když se podíváme na světovou ekonomiku, ano, může nastat zpomalení růstu, ale to ještě není tragédie. Co je tragédie, je selhání státu, které můžeme pozorovat v řadě evropských zemí.

Když nezaměstnanost postihne čtvrtinu práceschopné populace a polovinu mládeže, to je tragédie. Tragédie, která plně a výlučně padá na hlavu státu, který přijal špatné zákony a provozoval špatnou hospodářskou politiku. Když stát dlouhodobě utrácí víc, než kolik činí jeho příjmy, to je tragédie. A když stát, především ministerstvo práce, vede úmyslný a cílený džihád proti živnostníkům, kteří chtějí jen pracovat, nepobírat žádné dávky a mít od státu pokoj, to je také tragédie.

Existuje ovšem evropská tradice použít správné řešení teprve tehdy, až ostatní pokusy selžou. Naděje spočívá v tom, že těch ostatních už není mnoho.

Rozhovor vyšel v Parlamentních listech