Rozděl a – plakej! Kdy na Prahu přijdou bouře?

Ještě před týdnem se zdálo, že se situace v Evropě uklidní. Evropská centrální banka po zbytečně prodlužovaném váhání konečně oznámila, že v případě potřeby bude nakupovat dluhopisy zemí v problémech. Trhy se zaradovaly, úroky dluhopisů zemí z jihu eurozóny klesly a vypadalo to, že se věci vrací do normálu. Jenže pak přišel další tlak Evropské unie a Evropské centrální banky na další úsporná opatření – a něco se zlomilo. Madrid a Athény zachvátily masové nepokoje a i z dalších zemí zní: už toho máme dost. Bude se bouřit i v ulicích českých měst?

Ekonomiku škrty škrtí

Tlaku na úspory všichni rozuměli před dvěma lety, kdy bylo potřeba vládám připomenout, že za bouřlivé večírky se musí platit. Ale přinášet stále nové a nové účty v době, kdy jih Evropy svírá nezaměstnanost na úrovni hospodářské krize 30. let, omezují se platy, důchody i sociální dávky a mladí a vzdělaní lidé emigrují do Afriky a Latinské Ameriky? Evropské instituce i některé vlády bohužel i přes spousty varovných signálů stále žijí v mylné představě, že hlavní problém evropské ekonomiky jsou deficity veřejných financí. Jenže skutečný problém – a zdaleka ne jen na jihu Evropy – je masová nezaměstnanost, a především deziluze a strach z budoucnosti.

„Při sledování kroků české vlády se zdá,
jako bychom měli ve státním znaku ne lva, ale koně
s klapkami na očích. “

Dokonce i Mezinárodní měnový fond upozorňuje, že investory přílišný tlak na úspory veřejných výdajů a zvyšování daní neuklidňuje, ale naopak je pro řadu z nich varovným signálem. Investoři totiž na rozdíl od vlád – včetně té české – chápou, že příliš drastické utahování kohoutku jen zbytečně prohlubuje recesi a zpomaluje ekonomiku.

Radikalizace společnosti, která nemá nic společného

Při sledování kroků české vlády se zdá, jako bychom měli ve státním znaku místo lva koně s klapkami na očích. Vládní modlou – dokonce veřejně proklamovanou – se totiž stal názor ratingových agentur. Jenže demokracie nestojí na snaze o lepší rating, jejím základem a nutnou podmínkou pro její fungování je víra občanů, že vláda pečuje o jejich blaho.

Česká vláda tak svou krátkozrakou politikou možná ušetří pár set milionů na úrocích, ale konečným důsledkem její politiky bude zesilující radikalizace české společnosti. Hospodářská politika vlády a omezování sociální solidarity i s těmi skutečně potřebnými vede také k dalšímu prohlubování sociálních rozdílů – a kdo viděl ghetta na severní Moravě či v severních Čechách, tak ví, jak velké jsou ty rozdíly už dnes. Navíc většinová česká společnost tato ghetta záměrně přehlíží a nevnímá, jak zásadními změnami procházejí ti, kteří se z nějakého důvodu (a ne vždy dobrovolně) ocitli na okraji společnosti.

Rostoucí radikalizaci společnosti ilustruje i páteční zážitek Václava Klause. Zatím šlo jen o trochu švejkovské varování, jenže pokud nad tím mávneme rukou, přijde brzy varování další – a tentokráte už možná i se skutečnými důsledky. Ještě lépe ale radikalizaci a deziluzi ukazují i některé předvolební průzkumy, které v krajských volbách ukazují nebývalou ochotu volit české nereformované komunisty.

Premiér Nečas by se tak měl velmi vážně zamyslet, jestli skutečně chce, aby jeho odkazem české historii byla poškozená ekonomika a společnost rozdělená jako ještě nikdy v moderní české historii. Našlápnuto k tomu má až neskutečně dobře. 

Psáno pro LIdové noviny