Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Lepší státní investice než žádné investice

Vlad Ender
Vlad Ender
7. 11. 2012

Vlad Ender reaguje na článek Pavla Kohouta z minulého týdne. Ten ve svém článku „Ždímání daní není šetření“ brojí za snižování státních výdajů. Stát prý totiž z principu investuje neefektivně, plýtvá. Pokud ale soukromý sektor neinvestuje vůbec, není lepší horší státní investice než žádná investice?

Lepší státní investice než žádné investice

Chtěl bych předeslat, že s článkem Pavla Kohouta Ždímání daní není šetření z velké části souhlasím. Například v tom, že „co“ je důležitější než „kolik“, že struktura evropských (ale i amerických) daní je šílená a že stát by se měl při uzdravování svého rozpočtu nejdřív pořádně podívat na výdaje. A taky rozhodně s tím, že ždímání daní by se nemělo vydávat za šetření. Rád bych se ale vrátil a hlouběji promyslel jedno tvrzení Pavla Kohouta. Je to jedna z „ekonomických pravd“, které mnozí lidé zabývající se ekonomií berou bez přemýšlení jako fakt. Ke cti Pavla Kohouta slouží, že ji dokáže podpořit argumenty. O co jde? V článku například zaznělo: „Na druhé straně, koruna ušetřená na státních výdajích sice také částečně sníží soukromou spotřebu – protože část výdajů jde na státní zaměstnance a důchodce, kteří své příjmy z větší části obratem spotřebují, ale hlavně pomůže snížit míru plýtvání. Nižší míra neefektivity znamená produktivnější ekonomiku a vyšší růstový potenciál.“ Na první pohled velice dobré východisko, není s čím diskutovat. Nebo je?

Zkusím to rozebrat. To, že část státních výdajů jde na důchody či státní zaměstnance, je neoddiskutovatelné, a že speciálně důchodci většinu důchodů utratí, je také docela dobře doložitelný fakt.

Že se ve státní správě plýtvá, je něco, o čem je přesvědčená minimálně většina Čechů, pokud ne většina lidí na světě. K tomu bych měl dvě poznámky.

Korporace plýtvají jako státy

Za prvé i plýtvání je příjem někoho jiného, tudíž spotřeba. A jako Václav Klaus nedokáže na první pohled poznat špinavé a čisté peníze, protože ani jedny na sobě nemají mašličku, stejně tak nebude rozlišovat betonář stavební firmy peníze vyplýtvané a peníze rozumně investované: je mu vcelku jedno, jestli most, který jeho firma buduje, vede odněkud někam nebo odnikud nikam, pro něj je důležité, že má příjem a zaměstnání. A totéž je důležité pro lidi, kteří pak našemu betonáři prodávají chleba, bydlení nebo třeba i finanční poradenství.

Uznávám ovšem, že tohle je krátkodobý pohled, most nikam vytváří lidem příjmy teď, ale nepomáhá dalším ziskům v budoucnosti (snad kromě demoličních firem). Z dlouhodobého hlediska je tedy plýtvání „méně efektivní investice“.

Za druhé tu máme předpoklad už nevyřčený, apriorní, pro mnohé přímo dogmatický článek víry: totiž, že v soukromé sféře se vždycky hospodaří a investuje lépe než ve státní.

Nikoli. Plýtvání není výhradně specialita států. Fakta (i moje vlastni zkušenost) ukazují, že i v mnoha (ne-li všech) velkých firmách se plýtvá, a to často na úrovni srovnatelné se státní správou. S velkou pravděpodobností je plýtvání spojeno s dvěma věcmi – čím komplikovanější systém, tím hůř se kontroluje, a čím větší vzdálenost od „vlastních“ peněz, tím snáz se utrácejí. Jak ale píšu: státní správa je jen jeden z mnoha komplikovaných systémů. 

Vždycky zkrátka záleží na zpětné vazbě, na tom, jak moc osoba, která o investici rozhoduje, bude za své špatné rozhodnutí „trpět“ (ale i pozitivně: jde i o to, jestli a jak bude odměněna za správné rozhodnutí). Neplatí to sice absolutně, nicméně je to velice častý jev: čím větší soukromá firma, čím výš je v ní odpovědná osoba postavená, tím menší je „utrpení“. Stačí se podívat na spoustu neúspěšných akvizic a na to, jak moc ředitelé korporací za tyhle neúspěšné akvizice pykali. Vzpomeňme zde pana (už ne sira) Freda Goodwina, svého času generálního ředitel Royal Bank of Scotland, a jeho akvizice ABN Amro. Chtěl bych trpět jako on, ztrestán předčasným odchodem do důchodu v padesáti letech a s roční penzí 700 tisic liber (to je prosím čistě jen renta od RBS). Vedle takového trestu za  jeho „lepší-než-státní investice“, kterými způsobil vlastníkům ztráty kolem 38 miliard liber (cca 1,14 bilionu korun, což je číslo srovnatelné s českým státním dluhem či třetinou českého HDP), vypadá teplé místo v Bruselu pro expremiéry vlády, kteří prošustrovali nějaký stomilionek, jako očistec.

Mimochodem ti samí lidé, pro které je nezpochybnitelný článek víry, že stát vždycky hospodaří hůř než soukromníci, velice často vidí nový vzor budování zářných zítřků kapitalismu v Číně. Ignorují přitom, že v letech 2008 a 2009 čínský stát přímo napumpoval do ekonomiky skoro 600 miliard dolarů, to kolem desíti procent HDP, a pokud uvážíme i státní zásahy v bankovním sektoru, byly státní pobídky ještě podstatně vyšší. Ano, bez státních zásahů by čínský růst uplynulých několika let byl výrazně nižší. Pokud vůbec nějaký.(Jiná otázka je, jak kvalitní/žádoucí/úspěšný tento stimulus byl a bude z dlouhodobého hlediska a co by udělalo s tamějším sociálním smírem, kdyby takového stimulu nebylo.)

Lepší nějaká investice než žádná

Dobře. Ignorujme ale na chvíli realitu, dejme se taky na víru. Uvěřme pro tentokrát, že soukromé firmy opravdu investují vždycky líp než stát. Řekněme třeba, že soukromá firma investuje správně z osmdesáti procent, stát třeba z pětadvaceti procent.

Snížíme-li tedy státní investice, je určitě pravda, co říká Pavel Kohout – ekonomika jako taková bude produktivnější. Bude ale opravdu vyšší i růstový potenciál?

To velice záleží na okolnostech, obzvlášť na tom jestli je soukromý sektor ochotný investovat. Pokud není, ekonomika je sice efektivnější, ale menší – osmdesát procent z nuly je pořád nula. Je to opravdu to, co chceme? Menší ekonomika přece znamená, že lidi spotřebovávají míň, což znamená, že firmy nemůžou růst – růst ekonomiky je vždy v konečném důsledku růstem spotřeby (pokud nechceme růst sovětským stylem – výrobou oceli, kterou nikdo nepoužije, aut která se nikdy neprodají a podobně).

Například v USA velké firmy investice spíš omezovaly už od roku 2005 a růst (tvorbu pracovních míst) hnaly střední a menší firmy.

Otázka, kterou si pak musíme položit, je, jestli není lepší horší investice od státu než žádná – je lepších správně investovaných 25 procent z něčeho nebo 80 procent z ničeho, tedy z nuly? Dá se navíc předpokládat, že za špatných hospodářských podmínek bude libovolná státní investice podstatně ostřeji sledovaná, takže kvalita se zlepší (pokud se tedy nebavíme o státech typu Haiti či Somálsko).

Ideální by samozřejmě bylo, aby firmy investovaly samy, realita ale je, že za určitých podmínek je pro ně optimální individuální strategie neinvestovat a doufat, že bude investovat někdo jiný. Poznamenám, že snižování úrokových sazeb je podle mě v takovýchto situacích úplně irelevantní: když počítáte hodnotu nějakého projektu, tak nulové peněžní toky diskontované libovolně nízkou sazbou jsou pořád nulové (nebo z jiného úhlu: pro firmy je důležitější jestli si jejich produkt někdo koupí, než za kolik si ony můžou půjčit). I další pobídky jsou pro firmy druhořadé, pokud nevěří tomu, že se jejich odbyt bude zvyšovat. V takové situaci máte jen dvě možnosti – přinutit firmy investovat nebo peníze vrátit do ekonomiky (například zdaněním hromad hotovosti, které v současné době mají velké americké firmy), nebo investovat jako stát.

Osobně si myslím, že lepší je motivovat firmy k tomu, aby investovaly samy, bohužel je to v praxi to těžší řešení s větší šancí na výskyt „neočekávaných důsledků“. Vylučovat tedy předem druhou možnost úplně je jako jít boxovat s levou rukou přivázanou za záda.

Nepřekvapilo by mě, kdybych v komentářích byl označen za keynesiánce. Ano, pokud jde o to, co Keynes doopravdy říkal, nikoli o to, co mu bylo přisouzeno, keynesiánec jsem – stát má v dobrých časech spořit a jít soukromému sektoru z cesty, aby mohl ve špatných dobách pomoci, když soukromý sektor odmítá (individuálně racionálně, jako celek iracionálně) investovat.

Ostatně tenhle recept je starší než Keynes, údajně podle něj už spravoval svému faraonovi zemi jistý Josef. 

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (27)

Vstoupit do diskuze
Vlad Ender

Vlad Ender

Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, MBA získal na London Business School. Od roku 2005 pracuje v Londýně, kde mimo jiné pomáhal klientům se strukturováním komplexních derivátů.... Více

Související témata

daněFred Goodwinhdphospodářský růstinvesticekeynesiánstvíkorporacepavel kohoutplýtvánípobídkystátní investiceveřejné výdaje
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo