Čínského draka čeká drsná dieta

V Sálu lidu v čínském hlavním městě Pekingu se sešlo 2600 delegátů, jeden jako druhý v černém obleku s bílou košilí a rudou vázankou. Osmnáctý sjezd čínské komunistické strany se odehrává pod vysokým stropem, na kterém se žárovky coby planety sbíhají k zářícímu Slunci. Představuje ho známá pěticípá hvězda. V kulisách, symbolizujících nenarušitelný řád, zahájil odstupující prezident Chu Ťin-tchao (Hu Jintao) obměnu managementu ve světové společnosti s ručením zdánlivě neomezeným varováním: „Vyvarujte se hrozícího nebezpečí... zbavte se arogance, jinak věčná zástava socialismu přestane vlát.“

Čína, jejich vzor

„Jestli Čínu ještě nemůžeme považovat za supervelmoc, můžeme brát za jisté, že jí v dohledné době bude,“ nechal se slyšet vlivný komentátor Glenn Beck ve vysílání americké televize Fox News. „Její nástup je nezastavitelný.“

Západní fascinaci čínskou dynamikou a nepředvídatelnými možnostmi, shrnutou konzervativním novinářem, blízkým americkým geopolitickým jestřábům, převedl do voličsky srozumitelnější řeči bývalý guvernér Pennsylvánie Ed Rendell. „Z Ameriky se stala země srabů,“ konstatoval politik popuzeně, když fotbalový klub Philadelphia Eagles kvůli sněhovým bouřím odložil jedno utkání. „Číňani by prostě šli a žádný sníh by jim v tom nezabránil. Proto je na tom Čína líp než my.“

Pravděpodobně tím vystihl, jak se Západ na Čínu dívá: Jako na mocnost budoucnosti, jejíž nástup ke světové dominanci nedokáže zastavit už nic. Dost možná jsme se také smířili s tím, že sami jednou budeme žít v některé z variant kapitálkomunismu.

Čínský drak bije ocasem, spíš než bojovné gesto vítězství to ale je projev křečí, vyvolaných zhltáním příliš mnoha špatně stravitelných soust. Zatímco Západ s obavami odhaduje, co se stane další obětí nenažraného monstra, funkcionáři, kteří je vodí na drátkách, se pouštějí do řešení obtížného úkolu. Jakou dietu čínskému hospodářství nasadit, aby ozdravělo a nepošlo přitom hlady?

Drak na kolotoči

„Nevím, kde Západ bere tolik optimismu stran výkonnosti a potenciálu čínské ekonomiky,“ uvedl děkan China Europe International Business School v Pekingu Sü Ting-po (Xu Dingbo) ve vysílání rádia NPR. „Nesdílím ho s nimi.“

Jedním z pilířů čínské ekonomiky byl v minulé dekádě laciný export, založený na levné pracovní síle. Desetiprocentní roční růst hospodářství, který s sebou přinesl, začal ale právě tu dřív levnou sílu stále víc prodražovat. Dělníci se začali za prací stěhovat do ocelářských center a na jejich místo nastupují nekvalifikované síly z venkova, což zpětně vede ke slábnutí zemědělství. Dočasným řešením se stalo otevření dveří imigrantům zejména z Mongolska. Čína v asijských rozměrech jako ve zrychleném filmu předvádí kolotoč, který přivedl euroatlantické hospodářství do dnešní tísnivé situace.

„Růstový model, který se osvědčil v uplynulé dekádě, se musí změnit,“ uvedl ve své přednášce Nicholas Lardy z Peterson Institute for International Economics ve Washingtonu. „Čína výtečně zvládla exportní etapu, ale struna je už příliš napjatá. Jestli se na ni bude dál hrát tak silně jako v nedávné minulosti, může prasknout.“

Čínské hospodářství se nemůže úplně spolehnout ani na dalšího z tahounů ekonomiky, výstavbu a realitní trh. V našich poměrech obrovské investiční toky totiž dlouho směřovaly především do výstavby sítě více či méně honosných stranických sídel a přidružených staveb. Více než polovina celkového objemu investic do stavebního ruchu tedy uspokojuje potřeby čínské komunistické strany. Ta má v 1,3miliardové Číně 82 milionů členů. S přihlédnutím k rovnostářství, které nese státní ideologie vetknuté ve štítě, jde o řádně křiklavý nepoměr.

Já na soudruha, soudruh na mě

Ekonom Andy Xie, působící v jednom z nervových uzlů čínského hospodářství, šanghajské megapoli, dodal: „Výkonnost naší ekonomiky sledovatelně klesá. Osmnáctý sjezd zastihl Čínu na rozhodujícím rozcestí, zejména přihlédneme-li k všeprostupující korupci.“

Ta se nejviditelnějším způsobem ukazuje právě ve stavebnictví. Nekontrolovatelné finanční toky mezi státem vlastněnými bankami a spřátelenými nomenklaturními gangy se cestou na místo určení rozplývají.

Stavebníkům nezbývá nic jiného než vystavět plánované stavby tak, aby alespoň na pohled vypadaly právě tak honosně, jak se v Pekingu naplánovalo. Výsledkem je například zřícení osmi mostů, z nichž žádný nebyl starší než dvanáct let, a to jen v roce 2011.

Anonymní zdroj pro už zmíněný pořad rádia NPR popsal, jak se mramorová nádhera stadionu Ptačí hnízdo, který vyrážel dech během letních olympijských her v roce 2008, doslova propadá sama do sebe, ze spár mezi jednotlivými bloky vypadává beton. Namísto oprav se dvakrát ročně vytrhají trsy trávy a k milostivým nebesům se vyšle vroucná modlitba – ať to ještě vydrží stát.

• Fotoreportáž Davida Graye z Reuters na totéž téma

Státní banky: hliněné nohy systému

Dělníci, kteří hledají jiné uplatnění poté, co na jejich místa ve výrobě laciného vývozního zboží přišli levnější a méně kvalifikovaní, se obvykle zkoušejí uplatnit v ocelářském průmyslu. Ten v globálních číslech vypadá nadějně, praxe je taková, že nedokáže přetlak pracovní síly vstřebat. V sedmimilionovém ocelářském centru Tchang Šan (Tang Shan) se podle zdrojů NPR pracuje patnáct, nanejvýš dvacet dní měsíčně. Podle čísel, poskytovaných China Iron and Steel Association, činí vnitřní zadluženost celého segmentu astronomických 400 miliard dolarů. Věřitelem přitom jsou státní banky.

Na úvěry pro střední podniky se už nedostává prostředků; podnikatelé si musejí půjčovat na lichvářské úroky od „soukromých investorů.“ Málokoho překvapí, že jimi nejčastěji bývají místní straničtí bossové.

Výsledkem je, že se na pozadí toho, co Západ ne zcela oprávněně vidí jako ekonomický zázrak a geopolitickou hrozbu, klesl počet restaurací například v oblasti Tchang Šanu v průběhu desetiletí skoro o polovinu. Současně s tím vzniká na státostranu stále silnější tlak zespoda. Tento tlak už nejde zmírňovat odpravováním zkorumpovaných funkcionářů na stadionech.

„Trh s 1300 miliony spotřebitelů musí především udržet důvěru v sebe sama,“ prohlásil expremiér Wen Ťia-pao (Wen Jiabao) na jednom z ekonomických fór, kam je jako jeden z tvůrců údajného zázraku zván zejména elitami ze zemí vyčítajících Číně nedemokratičnost. „Otázkou, kterou si musíme klást do budoucnosti, není jak rozvíjet ideologii, ale co udělat se státními bankami.“

Chmury na delegátských čelech nijak nerozehnal ani guvernér čínské národní banky Čou Siao-čchuan (Zhou Xiaochuan). Ten je informoval o neradostných vyhlídkách dosavadního exportního zaměření čínské ekonomiky. Podle aktuálních dat se vývoz ve srovnání s říjnem roku 2011 propadl o 32 miliard dolarů.

A aby varovných hlasů neznělo málo, polínko si přiložil také miliardář a šéf největšího strojařského komplexu v Číně Sany Heavy Industry Liang Wen-ken (Liang Wengen). Ten z pozice jednoho ze sedmadvaceti delegátů zastupujících na osmnáctém sjezdu soukromý sektor prohlásil: „Životaschopnost státního sektoru je přímo závislá na tom, jaké podpory se dostane sektoru soukromému. Vyzývám nové vedení strany, aby zajistila soukromému sektoru výraznou podporu a provedla hluboké reformy v tomto smyslu.“

Jak hluboká je krize, kterou musí pod hvězdnatým stropem Lidového sálu řešit půl třetího tisíce delegátů osmnáctého sjezdu čínské komunistické strany, svědčí to, že proslov o důvěře držel Wen Ťia-pao krátce předtím, než se provalily šokující informace o finančních poměrech jeho rodiny.

Jisté tedy je, že když přední čínští vládní představitelé mluví o „hrozné aroganci a korupci,“ nasloucháme na slovo vzatým odborníkům. Prodavač nudlí v Tchang Šanu nebo zahradník pečující o rozpadající se Ptačí hnízdo tento vtípek ale patrně neocení.