Česká exportní banka: Na koho to slovo padne

Státem vlastněná Česká exportní banka by měla patřit mezi ty strategické organizace, které se podílejí na dlouhodobém směřování domácí ekonomiky. Banka ovšem připomíná loď, jejíž kapitán bez zjevného důvodu skočil přes palubu a kterou posádka udržuje na vlnách jen proto, že zrovna nemá nic jiného na práci.

Před pár dny dozorčí rada podniku nominovala na kapitánský můstek Jiřího Klumpara, nyní se čeká, zda nominaci schválí Česká národní banka. Muž, jehož jméno vzešlo ze soupeření ministerstev financí a průmyslu a obchodu o vliv na českou vývozní politiku ovšem může pro domácí vývoz možnost prosadit se na alternativních trzích stejně tak posílit, jako vyslat na cestu do ztracena.

Stalo se jednoho září

Akcionáři České exportní banky jsou stejným dílem čtyři ministerstva. Financí, průmyslu a obchodu, zahraničí a zemědělství. Pátým akcionářem je Exportní garanční a pojišťovací společnost (EGAP). Ta společně s ČEB představuje jeden z pilířů české exportní politiky a stejně jako ona se zaměřuje na trhy s vyšší mírou podnikatelského rizika. Od roku 1995, kdy byla ČEB založena a dostala do vínku čtyřmiliardové základní jmění, podepsala skoro 600 úvěrových a záručních smluv v hodnotě přes 300 miliard korun zejména s právnickými osobami.

Bylo 19. září, když dozorčí rada EGAP odvolala z místa jejího ředitele Karla Plevu i s náměstkem Jiřím Skuhrou. O den později se z ředitelského křesla v České exportní bance naposledy zvedl Tomáš Uvíra, který ji vedl od února loňského roku. Během osmačtyřiceti hodin se podpora domácího vývozu ocitla v roli bezhlavého jezdce. Obecně přijatelným a snadno pochopitelným důvodem k pádu Tomáše Uvíry by mohla být zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu. Podle ní účty České exportní banky neoprávněně opustilo víc než osm miliard korun. To samozřejmě není nic, nad čím bychom měli spustit frenetický potlesk, o jediný důvod neutěšené situace ČEB ale nejde. 

Ze strategického hlediska není zas až tak podstatných osm miliard korun, ale rozepře mezi ministerstvy průmyslu a obchodu a zahraničí o zastoupení českého podnikání v zahraničí. Ta s nástupem Martina Kuby do ministerského křesla opustila ministerské kabinety, sněmovní kuloáry, několik pražských barů a další zasvěcenecké lóže a stala se otevřeným tématem diskuzních panelů. Ministr Kuba se totiž razantně pustil do oblasti strategického plánování ať už v oblasti energetiky, telekomunikací nebo právě exportu, a co víc: dokázal se v nich prosadit. V posledně jmenované oblasti nebývale jasně vyjádřil podporu rozvoje vývozu mimo doposud tradiční odbytiště. V záměru obsadit co nejsilnější pozice na dynamických trzích například v latinskoamerické a jihoamerické oblasti dřív, než si je mezi sebe rozdělí silnější hráči na globálním trhu, se setkal s podporou exportérů – a odporem ministerstva zahraničních věcí.

Boj druhých mužů

Čeští exportéři, tušící oporu v průbojném Kubovi, začali loni na podzim kritizovat rušení českých zastoupení v zámořských zemích s rostoucími trhy natolik hlasitě, že probudili i povzneseného aristokrata v čele české diplomacie. Karel Schwarzenberg na nebezpečný útok odpověděl manévrem, který v zásadě tvoří celou jeho politickou výbavu: vypustil do ringu Miroslava Kalouska. Není těžké odhadnout, co se odehrávalo uvnitř vlády, v níž nejsilnější osobností nikdy nebyl poněkud mátožně působící premiér, ale sardonický domácí pán z ministerstva financí. Tušený boj o dominanci mezi Miroslavem Kalouskem a Martinem Kubou, po kongresu ODS prvním stranickým místopředsedou, se jeví jako stejně významný podnět k pádu manažerů Plevy, Skuhry a Uvíry, jako už zmíněný osmimiliardový lapsus. 

V nerozhodnutém střetu mezi ministry financí a průmyslu proti sobě stojí i dva přístupy k exportní politice České republiky, tedy státu, jehož ekonomika s exportem poslední roky spíš padá, než stojí.

Na jedné straně stojí ortodoxní důvěra ve schopnost eurounijního hospodářství vybřednout z vleklé krize. Nad způsobem, kterého toho představitelé vůdčích zemí eurozóny míní dosáhnout, přitom už ani zdaleka nezvedá obočí jen dosluhující český prezident Václav Klaus.

Na druhé straně stojí právě podpora alternativních odbytišť. A ta jsou záhadnou shodou okolností také v zemích, kde Česko v rámci politiky „tupých účetních škrtů“ ruší svá zastoupení. 

Našel se Někdo?

Měsíc po zářijových událostech začalo výběrové řízení na nástupce Tomáše Uvíry. Na konci listopadu bychom se měli dozvědět jméno, na kterém se teoreticky dohodnou zástupci čtyř ministerstev. Kalousek s Kubou přitom výrazně zastiňují své kolegy Petra Bendla (ODS) a Karla Schwarzenberga – ambicemi i schopnostmi.

Ať už se stane novým ředitelem České exportní banky kdokoliv, jeho angažmá může být vzhledem k permanentní vládní krizi a pravděpodobnému vítězství levice ve sněmovních volbách v podstatě dalším provizoriem. Co po něm bude následovat, je ve hvězdách. Pohled na stínové ministry financí, průmyslu a obchodu, zemědělství i zahraničí nevzbuzuje naději na to, že by exportní banka měla zaručenou klidnou budoucnost.

V materiálech České exportní banky vyjmenoval jeden z jejích zakladatelů Miloslav Kubišta body, nad nimiž by se měli zamyslet nejen Miroslav Kalousek a Martin Kuba, ale kdokoliv, kdo bude v budoucnu o bance rozhodovat: 

• Česká exportní banka poskytuje dlouhodobé úvěry, některé z nich splatné až v roce 2024. V dnešní turbulentní době je přitom obtížné odhadovat vývoj trhů i v řádu dnů.
• Struktura úvěrového portfolia České exportní banky je odlišná od struktury českého vývozu; z 90 procent směřuje do zemí s vyšším či vysokým politickým teritoriálním rizikem.
• Problematické úvěry tvoří jen dvě procenta z celkového objemu.
• Zahraniční dlužníci zaplatili na pojistném výrazně víc, než činí objem problematických úvěrů.

„Pojďme diskutovat o charakteru státní podpory vývozu v kontextu státní proexportní politiky a její účelnosti,“ vyzval manažer, který už dlouho před rezignací Tomáše Uvíry oznámil odchod do důchodu. „Uvítal bych diskuzi na téma, zdali tato míra rizika [v úvěrech, poskytovaných ČEB, pozn. red.] je pro tuto zemi ještě přijatelná, nebo již ne.“

O tom, že je tato diskuze v zájmu budoucnosti české ekonomiky, patrně není sporu. Kdo ji povede, je nejasné. Podle drbů z prostředí České exportní banky si totiž odpovědní úředníci na akcionářských ministerstvech už ani nezvedají telefony. 

Kdo mohl být ředitelem České exportní banky

Do užšího výběru na uprázdněné místo ředitele České exportní banky se dostala čtveřice bankovních manažerů.

• Michal Bakajsa – současný náměstek generálního ředitele ČEB pro obchod
• Alexandr Borecký – člen představenstva Raiffeisenbank odpovědný za rizikové operace
• Karel Bureš – někdejší generální ředitel HSBC Bank pro Slovensko, působil také v jejím moskevském ústředí
• Jiří Klumpar – byl nuceným správcem Agrobanky, poté pracoval v GE Money Bank a PriceWaterhouseCoopers

Největší šance na nástupnictví po Tomáši Uvírovi měli údajně Bakajsa a Klumpar; naopak spekulace o tom, že dojde k „politickému“ řešení a uprázdněná místa ředitelů ČEB a EGAP obsadí vzpurní exposlanci ODS Petr Tluchoř a Ivan Fuksa, se nezdají pravděpodobná. Že se podobné zprávy objevují nicméně v nestydaté nahotě ukazují, jak samozřejmě se při obsazování manažerských postů ve státem vlastněných společnostech počítá s faktorem vyplácení bolestného, výpalného nebo prostě „držhubného“ bývalým politickým kamarádům.