Umění nedialogu. Stínový ministr financí varuje: Druhý pilíř znárodníme. Kdo ho poslouchá?

Mládek vyslal signál jasný a také poměrně hlučný. Však si taky dal záležet na tom, aby ho všichni slyšeli, a zejména ti, kdo v současné době investují do penzijních společností, které by měly peníze občanů ve druhém pilíři spravovat. Svůj výrok chce použít jako obhajobu při případných arbitrážích, které by penzijní společnosti proti České republice chtěly vést.

Neklidné spaní

Sociální demokraté si vzali za vzor maďarský model, kde vláda premiéra Orbána donutila tři miliony lidí, kteří si v nepovinných fondech spořili od roku 1998, aby své úspory převedly do státního sociálního systému, jinak hrozila strhnout z jejich účtů vklady zaměstnavatelů a příspěvky státu, přibližně asi 70 procent naspořených prostředků. Mluvilo se o faktickém zestátnění soukromých penzijních fondů, i když si maďarská vláda nepřivlastnila jejich správce, ale jen a pouze peníze, které potřebovala na krátkodobé pokrytí výpadku systému.

Být šéfem některé z oněch penzijních společností, které vznikají u nás, od čtvrtečního vystoupení stínového ministra financí mám velmi neklidné spaní.

Stav politiky

Mládek si jistě může brát za vzor kohokoliv, třeba i Fidela Castra nebo Vladimíra Iljiče Lenina. Svým vzkazem ale patrně dosáhne jediného: už tak nahlodaná důvěra v nedokonalou reformu se ocitne na bodu mrazu ještě dřív, než v Česku nastane opravdové vánoční šílenství.

Bez ohledu na to, jak kvalitní reformu Nečasova vláda upekla, i na to, jak s ní hodlají sociální demokraté naložit, musíme Mládkovo vystoupení číst jako poselství o stavu české politiky, která v tomto případě bohužel ovlivňuje životy všech, a to doslova a do písmene.

O potřebě reformovat současný systém se ví dlouho, protože demografický vývoj je nekompromisní a zcela jistě povede ke zhroucení solidárního státního systému. Státní úředníci, kteří na podobě změn dlouhá léta pracovali, i zákonodárci mají k dispozici celý aparát odborníků, peníze na to, aby se mohli příslušnými legislativními změnami zabývat, a také dostatek údajů pro to, aby zkonstruovali jasnou, čistou a k co nejlepšímu cíli směřující vizi. Zda tohoto zázemí využili do sytosti, ať posoudí oni sami. My jako diváci zvenčí, kteří jejich činům přihlížíme, bychom ale měli mít jasno v jednom: současná politická elita není schopna naslouchat druhé straně, není ochotna brát v úvahu protichůdné názory a už vůbec nejsou schopni zástupci obou nesmiřitelných táborů, na které se v době marasmu rozdělili, domluvit se jeden s druhým.

Potřeba dialogu

Plánování penzí a resuscitace jejich systému nejsou záležitosti jednoho volebního období, které mají střídající se party správců země většinou k dispozici. Nestačí na ně ani volební období dvě. Změny, které zákonitě musejí proběhnout, ovlivní zemi a životy lidi na ještě mnohem delší dobu. Takové věci není možné protlačovat za každou cenu, jen za využití hrubé síly, tu a tam navíc ještě opřenou o odsouzené poslance, kteří nejsou a nemohou být ideálem ctnosti.

Horší než v Kocourkově

Mnozí nazývají Českou republiku v posledních letech Kocourkovem. Bude-li takové srovnávání pokračovat, starosta slovutného města by měl vážně přemýšlet o tom, že nám vyhlásí válku, protože by se měl cítit takovým házením do jednoho pytle s místním Gulášovem zneuctěn.

Nečas, Kalousek a jejich věrní dokazují, že nejsou schopni se s nikým domluvit na ničem. K prosazení svých názorů, které jediné považují za správné, využívají chatrné převahy. Odmítnutí penzijní reformy prezidentem Klausem, který ji na protest nepodepsal, považují za vrtochy kdovíproč ukřivděného staříka. Proti nim stojí nenávistní a síru dštící sobotkovci, kteří si rochnění v současných problémech patřičně užívají a už se těší, až se postaví ke kormidlu. Že by za takové situace projevili jakoukoli vstřícnost, se od nich čekat nedá.

Reformy bohužel nejsou poslanecká imunita ani zvýšení platů ústavních činitelů – v tomto tématu bývají vždycky zajedno. A tak se ti dva – Nečas a Sobotka – coby hlavní představitelé koalice a opozice prostě na ničem nedomluví a nejsou schopni narýsovat podobu jakékoli reformy společně, na základě kompromisu a v jakés takés shodě. Nedivme se, že jim z představy, že usednou za jedním stolem, vstávají hrůzou vlasy na hlavě. I my máme při pohledu na ně žaludeční problémy. Jenže oni šli do politiky dobrovolně a měli by být připraveni na to, že budou muset jednat i s těmi, kdo jim nejsou sympatičtí.

Krátkozraké chování současné vlády se jí tedy patrně vymstí, k jejímu štěstí už to ale nebude ona, kdo z toho bude skládat účty. Neschopnost dohody a přehlížení, jež nečaso-kalouskovci předvádějí na všech frontách, bude bolet nás. Je marné škodolibě strouhat mrkvičku a říkat Dobře jim tak, namístě je přání Bůh ochraňuj tuto zemi.