Sophiina volba pro Česko: Berlín, nebo nic!

Maďarsko si sice naplánovalo, co bude prioritou jeho půlroční „vlády“ v Evropské unii, avšak už teď je jasné, že agenda se určuje úplně někde jinde než v Orbánově Budapešti. Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy si v podstatě nadiktovali, že se v březnu uskuteční mimořádný summit Evropské unie, který bude věnován vytvoření „hospodářské vlády EU“.

Nejde o nic menšího než o první zásadní pokus o skutečnou hospodářskou integraci Unie. Tento krok měl přitom podle názoru mnohých přijít již se zavedením eura před více než deseti lety. Nestalo se! Teď už je ale pozdě: plány se šijí horkou jehlou pod tlakem problémů eura a pod německou taktovkou. „Je to vlastně seznam podmínek, za nichž jsou Němci dál ochotni financovat záchranu eura,“ uvádí jeden vysoce postavený český diplomat, který si nepřál být jmenován. „V tom seznamu jsou skutečné podmínky, bez nichž euro může jen těžko dál fungovat, ale pak jsou tam i věci, jež s eurem nemají nic společného, ale které Němcům dlouhodobě vadí,“ dodává.

Ve své podstatě jde o to, aby se zbytek Evropy vydal „německou cestou“, která se kvůli zářným výsledkům Spolkové republiky v posledním roce může zdát nejlepším evropským receptem na cestu z krize.

Německý cukr a bič

Evropské země by podle německo-francouzských představ měly nejen udržet pod kontrolou své rozpočty, ale také reformovat své důchodové systémy, omezit růst mezd a zvyšovat je nikoli podle inflace, nýbrž podle růstu produktivity. Dalším ze zásadních bodů – pro země jako Česká republika bodů nejproblematičtějších – je však „harmonizace daní“, prozatím v podobě jakéhosi daňového pásma. „Chceme posílit konkurenceschopnost Evropy a její ekonomiku. Chceme, aby se různé evropské ekonomiky sbližovaly,“ balí vše do hezkých slov Sarkozy.

V tuto chvíli by se mohlo zdát, že se to Prahy netýká, protože jak řekla i sama Angela Merkelová: „Budeme se muset nejprve dohodnout v rámci eurozóny.“ Nedávný summit Výmarského trojúhelníku (Polska, Francie a Německa) ve Varšavě však ukázal, že kancléřka hledá pro svůj plán spojence i mezi novými členskými státy Unie. Berlín a Paříž si přitom na Varšavu vzpomněly až po dlouhých čtyřech letech, která od posledního summitu Výmarského trojúhelníku uplynula. Poláci, kteří doufali, že se pro Francouze a Němce stanou klíčovou zemí Východu, však již před lety poznali, že evropské velmoci dávají před těsným spojenectvím s Varšavou přednost bratření se s Moskvou... Teď se karta obrací. Důvodem, proč je najednou Polsko zase "in", je nejen to, že Poláci své vztahy s Rusy výrazně zlepšili, ale především to, že Varšavu teď silná dvojka prostě potřebuje pro prosazení své „hospodářské vlády“ Evropské unie.

Jenže Polsko, stejně jako Česká republika nebo Slovensko, do značné míry ekonomicky prosperuje právě díky svým nízkým daním, které lákají do země světové investory.

Sarkozy a Merkelová zvou Polsko do „klubu velmocí EU“ a jako kompenzaci nabízejí ztrátu konkurenčních výhod. Naši severní sousedé ale nemají na výběr. Kdyby se Francie s Německem od Varšavy, která bude od léta Unii půl roku předsedat, nedočkali dostatečné loajality, mají ještě tvrdší zbraň, a to nový rozpočet EU, kde se uvažuje o výrazném snížení pomoci „nové Evropě“. Zvláště v případě Polska přitom jde o každoroční mnohamiliardový přísun, bez něhož by země jen stěží udržela stávající tempo hospodářského růstu.

Berlín, nebo nic

Pro Česko je to slovy ministra zahraničí Karla Schwarzenberga „pěkná lapálie“. Přinejmenším po skončeném summitu EU také neplatí slova českého premiéra Petra Nečase, který označil plány na „ekonomickou vládu“ za „yettiho, o kterém všichni mluví, ale nikdo ho neviděl“. Po mnoha prohlášeních minulých měsíců, jak by Česko rádo patřilo do „německé části“ EU, tedy té, co na rozdíl od jihu Evropy nebojuje s krizí státních financí, nastává okamžik pravdy.

Cena za „německou Evropu“ je však nepříjemně vysoká. Nejde jen o „harmonizaci daní“, tedy případný konec jedné z velkých konkurenčních výhod Česka, které v Berlíně říkají „daňový dumping“. Německá cesta z krize spočívala v pomalém, postupném, ale citelném snižování platů, škrtání sociálních výhod, zvyšování produktivity. Zjednodušeně řečeno, více práce za přinejlepším stejné mzdy. To se ani v Česku nebude mnoha lidem líbit.

Samozřejmě, Praha není v eurozóně a nic ji vlastně na první pohled nenutí se k „německému modelu EU“ přidat. Přesto si troufám tvrdit, že jinou možnost v této chvíli nemáme a že jediné, co zbývá, je vyjednat co nejměkčí podmínky naší nejen „daňové kapitulace“.

Protože v opačném případě se Evropa samovolně rozdělí. A my nebudeme na „bohatém severu“, ale „východní periferii“, která na tom bude stejně mizerně, jako dnes tak propíraný „jih“.

Autor je redaktorem Lidových novin

Foto: profimedia.cz