Recept na dluhy? Hospodská ekonomie!

Kolegům do redakce Peníze.cz přišel od čtenáře zajímavý odkaz. Nějaký pan Václav Pankrác se ve vysílání Českého rozhlasu podělil o svůj názor na státní dluh:

Zdroj: ČRo

Čísla o dluhu odporují zákonu o zachování hmoty a energie, tvrdí pan Pankrác. Evropské státy dluží biliony dolarů, ale platební bilance Unie je vyrovnaná. Evropané tedy utratili peníze ne za zboží ze zahraničí, ale za něco, co sami vyprodukovali. Spotřebovali, co sami vyrobili, ale jsou za to paradoxně dlužní. Z toho plyne, že státní dluhy jsou jen hrátky finančních institucí. Jsou vymyšlené!

Pivo sem, pivo tam, státní dluh je spiknutí

Hezká ukázka hospodské ekonomie. Ponechme stranou čísla o platební bilanci (což je navíc toková veličina). Jestli dluh drží domácí nebo zahraniční subjekty na podstatě věci mnoho nemění.

Když už jsme u hospodské ekonomie, malý příklad: když si Petr od výčepního Pavla nechá nalít na sekeru, Pavel má pohledávku jedno pivo, Petr je jedno pivo v minusu. Produkce je jedno pivo, spotřeba je jedno pivo. Ovšem pozor, následuje objev hodný Nobelovy ceny za ekonomii. Pivo a minus pivo je nula, dluh v ekonomice tvořené Petrem a Pavlem neexistuje!

Skutečnost je samozřejmě taková, že Petr bude muset v budoucnu pivo zaplatit. Například odpracovat mytím půllitrů. Nebo dostane od Pavla přes ústa, případně provede oddlužení a svůj závazek jednostranně škrtne. Potom ale připravil Pavla o jeho uspořené pivo. Pavel by býval udělal lépe, kdyby svoje pivo vypil sám.

Prý kdybychom se drasticky uskrovnili a chtěli dluh rychle splatit, nastal by kolaps. Trhy jsou nasycené, neměli bychom svoji produkci (mytí půllitrů) komu prodat. Dluhy jsou proto jen habaďůra těch nahoře, vyvozuje pan Pankrác.

Dluh má smysl. Když přinese zisk

Ve skutečnosti půjčují věřitelé dlužníkům právě proto, že očekávají budoucí splácení dluhu i s výnosy. Problém není odbyt, problém je naopak produktivita.

Firma se zadlužuje, pokud jí to umožní v budoucnu zvýšit produkci a více vydělat. Občan se zadlužuje, protože na konci splácení hypotéky má zajištěné bydlení do konce života a pro budoucí generace. Naopak stát si půjčuje v podstatě na současnou spotřebu, na financování úplatků pro voliče a zájmové skupiny. I výdaje, které by měly být produktivní, jako investice do vzdělání nebo infrastruktury, jsou zoufale neefektivní.

A efektivita se dál snižuje. Směřování Evropy k plánované ekonomice hezky ilustroval Evropský soudní dvůr zákazem jednoho ze základních principů pojištění. Úměrně míře nesmyslných regulací a přerozdělování klesá produktivita ekonomiky a tedy i schopnost splácet dluhy. To je pravý problém zadlužené Evropy.

A proč vlastně reagujeme na náhodný názor z rozhlasu? Protože je vzorkem populace, i když snad ne statisticky reprezentativním. Není velká naděje na změnu, dokud volič považuje dluh za výmysl pravičáků (v souladu se slavným výrokem, že „dluhy se přece nesplácejí“).

Jiná věc je, jestli současná vláda rozpočet látá správně, o tom už tu byla řeč. A někdy příště si povíme o dalším produktu lidové tvořivosti. Konkrétně o tvrzení, že veškeré peníze světa jsou dluh, za který někde neustále naskakují úroky, takže nikdy nemůže být splacen.

Autor je analytik Partners