Sýrie: škodí byznysu víc nepokoje, nebo jejich mediální obraz?

Během obchodní cesty do Sýrie na začátku května, která navazovala na můj dřívější pobyt v zemi, jsem se sám sebe ptal, nakolik rozumný je přístup českých firem, které zde prakticky ze dne na den ruší své aktivity. Chápu, že hlas domácích médií zní přesvědčivě, situaci ale opět vidí jednostranně a zkreslují ji, což v neposlední řadě škodí i obchodu. A to i přesto, že obchodníci či firmy by měli být schopni oddělovat ideologické aspekty od přísně ekonomické kalkulace.

Když si obdobnou kalkulaci provedu, výsledek je stále obstojný. V zemi sice jsou nepokoje, ty ale většinou trvají vždy jen dva dny v týdnu – se začátkem po páteční chutbě (polední slovo k muslimům shromážděným v mešitě) a pokračováním v sobotu coby druhý den syrského „víkendu“. Protesty nejsou nijak vzájemně koordinovány, příčina tedy nejspíš spočívá v souhře faktorů (soused má nepokoje, zkusíme to také; snaha o vývoz sunnitské revoluce; staré maloměstské křivdy kombinované u určitých tradičnějších skupin se sklonem k vendetě, která se opět ale řeší pouze lokálně atp.).

Demokratický pendrek

Dívám-li se na věc jako obchodník, tj. z pohledu stoupence stability garantované stávajícím režimem, vidím, že jediné nebezpečí spočívá v tom, že se odpůrci režimu sjednotí. To se spíš než díky osvícenému vůdci či sloganům o svobodě a demokracii může stát ve chvíli, kdy se rozhodující většina odváží definitivně obětovat konkrétní výhody stávajícího režimu (bezpečnost, etnicko-náboženská tolerance, vyrovnaná, na jistotu sázející a do značné míry stále centrálně plánovaná ekonomika) pro vágnější hodnotové vize, jako je svoboda, moderní stát či na občanském principu založená identita coby základ dalšího postupu.

Národní sjednocení v natolik pestré společnosti by ale spíš než na racionální pokrokové úvaze či čemkoli jiném bylo v současném stavu založeno na společném prožitku nakládačky od pořádkových sil.

Ty jsou v tomto velmi demokratické a rozhodně nestranné – disponují potenciálem zpacifikovat všechny od Kurdů přes sunnity až po frustrovanou alavitskou chudinu z „lidových čtvrtí“ či případné volnomyšlenkářské křesťany, živící svoje ego pocitem kulturních emisarů Evropy, ve které mimochodem po většině z nich neštěkne ani pes. Podobně režim postavil do latě celou zemi, která je vlastní společenskou (religiózní, etnickou, komunitní atp.) diverzitou v jakémkoli jiném případě s to představovat sud střelného prachu, proti kterému je bývalá Jugoslávie narozeninová prskavka. Paradoxem je, že právě sekulární, národní a panarabské hodnoty byly tím, co syrský režim podporoval a podporuje, zároveň, řekl bych, s obdivuhodnou ohleduplností vůči projevům menšin – pokud ovšem nepřekračují zákon. Po stránce ekonomické dochází prokazatelně k reformám. Jdou sice po čertech pomalu, nejedná se však o nepřehlednou situaci. Spíš než romantické představy o státotvorné a demokratizační činnosti je ovšem potřeba spíš trpělivost a schopnost dělat kompromisy.

Rádi podléháme kouzlu příběhů o vzpouře slabých a utlačovaných

Nepopírám, že byly věci, které mohly být udělány lépe, ale kde tomu tak nebylo? Kdo v tomhle směru hledá argument, najde. Nepopírám, že syrský režim může mít pro hodně lidí punc rodinného podniku, mnozí ale zároveň vyzdvihují pořádek, bezpečí a eliminaci radikálně sunnitského faktoru. Ať je to jakkoli, je v zemi čtyřicet let klid, a možná i díky tomu vidí místní například válku v Iráku podobně jako Evropané, tj. jako jakousi exotiku, a ne jako něco, co se děje za hranicemi a může být potenciální hrozbou.

Je-li v zemi nepotismus, existuje v Evropě bratříčkování, je-li co do korupce ČR někde mezi Rwandou a Belize, pak na blízkovýchodní poměry je místní stav únosný; podobně jako jsou jihoamerické inflace započítány do ceny tamních peněz, je zde bakšiš zahrnut do ceny obchodu. Pro toho, kdo má chuť se tím zabývat, jde o přehledný, bezpečný a spolehlivý svět pro podnikání, investice i obchod.

Je zvláštní, že společenské nepokoje mají tendenci být vyspělým světem nahlíženy téměř vždy s pochopením pro toho, kdo se bouří, a s apriorním odporem proti tomu, kdo je u moci. Podle mě to v sobě nemá ani tolik racionality nebo přání toho, aby se všem vedlo dobře, jako spíš voyeurismu a touhy mediálního fanouška po akci. Pohled, který by se snažil pochopit a analyzovat, neřkuli zastat se chování vládnoucích složek, prakticky neexistuje.

Hlavně klid...

I proto na současný stav pohlížím hlavně jako na snahu státu obnovit pořádek a postupně zavést oboustranný společenský dialog, který bude mít, jako prakticky vše v dosavadní Sýrii, určitá pravidla a nebude jen shlukem spontánních projevů v reakci na rozmanitou a nepřehlednou škálu stimulů. Režim snad mohl na začátku nepokojů situaci zklidnit několika vstřícnými a chápavými slovy adresovanými rodinám prvních obětí (hlavně z Dar‘á), přesto volil silovou formu coby jistotu. Vzhledem k různorodosti a nekonsolidovanosti opozice, happeningovému charakteru jejích akcí, možnému náboženskému (sektářskému) podtextu, precedentu „antiteroristických“ opatření ze strany každé vlády, které se to na světě hodilo, jakož i faktu, že do země nikdy nikdo, kdo má rozum a uvědomuje si možné širší dopady, vojensky intervenovat nebude, nabyly zřejmě místní vládnoucí kruhy přesvědčení, že represe má po všech stránkách šanci na úspěch. Vládu navíc může potenciálně počítat s podporou podstatné části obyvatel (tzn. normálně fungujících a pracujících lidí, budujících rodiny, kariéry, těch, kteří mají co ztratit), jejichž prioritami jsou i nyní hlavně stabilita a jistota, tedy věci, které stávající režim vždy – poslední roky dokonce na pozadí pozvolného rozvoje, pluralizace a společenské otevřenosti – nabízel.

V podobném duchu vyznívají i postoje mnoha obyvatel, s nimiž jsem v profesním kontaktu a kteří jsou primárně soustředěni na rozvoj, práci a tvůrčí aktivitu. K té, jak je známo, je především potřeba klid. Právě i z toho důvodu si na těchto lidech cením toho, že potřebný klid na práci jsou schopni najít, nepropadají emocionálním tlakům a davové hysterii, zprávy nahlížejí střízlivě a soustředí se především na dlouhodobé projekty trvalejšího rázu.

Osobně jsem přesvědčen, že právě díky těmto vlastnostem jsou na svých pozicích, a díky těmto vlastnostem na nich budou i v případě jakéhokoli dalšího vývoje. Protože jde většinou o vysoce specializované odborníky, obyčejně se širokou škálou společenských i profesionálních kontaktů, budou tito lidé nepostradatelní, ať už vývoj situace půjde tím, či oním směrem.

I proto se domnívám, že je nejen výhodné, ale především nutné zejména v této době se zemí udržovat a nadále rozvíjet obchodní (tj. od ideologického pozadí oproštěné) kontakty.  Je pro mě proto čest s místními dále pracovat a upevňovat potřebné vztahy, které jsou z mého pohledu nepoměrně cennější než případná efemerní přátelství momentálně možná zajímavých, ale v dlouhodobém horizontu společensky kdoví-jestli-prospěšných apoštolů pravdy a lásky, nadšených z jakékoli změny. O přátelství impulzivních salafijských či wahhábitských věrozvěstů, ohánějících se z kontextu vytrženými rádobyislámskými slogany, samozřejmě nehovoře.