Vlastimil Tlustý: Skutečný opt-out? Možnost výběru!

Jak byste hodnotil vládní návrh důchodové reformy?

To není žádná důchodová reforma, protože vládní návrh neřeší to podstatné. Vznik takzvaného druhého pilíře, do kterého vstoupí jenom ti, kteří si spočítají, že to pro ně bude výhodné, bude pravděpodobně znamenat tak malé procento občanů, že to bude prakticky zanedbatelné. Základní problém, kterým je stárnutí populace a snižující se počet plátců důchodového pojištění, se tím vůbec neřeší. Obávám se, že celý návrh je pouze reakcí na lobbistické tlaky několika vlivných velkopodnikatelů ve snaze vytvořit systém, kdy by občané spořili právě v jejich fondech. Podíváte-li se po Evropě, tak uvidíte, že všude, kde něco podobného bylo zavedeno, je to dnes oslabováno, nebo dokonce rušeno. Tato cesta je spíše opouštěna, než aby to bylo perspektivní řešení.

Nevidíte výhodu v tom, že část peněz se sebere ze spotřeby a v penzijních fondech se změní v investice?

Pokud chce stát podporovat spořivé občany, tak neměl omezovat podporu stavebního spoření. Je pravda, že stavební spoření se špatně jmenuje, ale bylo to státem podporované spoření motivující lidi k tomu, aby místo žití na dluh spořili. Já z toho dedukuji, že cílem této vlády není podporovat spořivost občanů. Provádět to tak podivným způsobem, jakoby přes důchodovou reformu, mi připadá nesmyslné. Byť se jedná o určitou motivaci pro lidi s vyššími příjmy. Ve chvíli, kdy výnosy z důchodových fondů nejsou nic moc, bych onen investiční impuls nijak nepřeceňoval. Spoléhat na nějaké kolektivní zajištění vyšších příjmových skupin považuji spíše za levicovou úvahu. Těmto lidem by mělo být dáno na vědomí, že mají vzít osud do vlastních rukou, a že si tudíž mají najít sami svou nejpřijatelnější formu zajištění na stáří - ať jsou to investice do nemovitostí, bytů, vyšší počet dětí atd. Ale tlačit někoho do jedné určité formy zajištění na stáří nepovažuji za dobré.

Je možné provést důchodovou reformu pouze parametrickými změnami, především prodlužováním věku odchodu do důchodu? Vždyť od zavedení státních důchodových systémů se střední délka života dramaticky zvýšila, aniž by na to věk odchodu do důchodu nějak reagoval.

Rychlé a razantní zvyšování věku odchodu do důchodu považuji za nemožné, protože praxe ukazuje, že lidé se pak snaží unikat přes dlouhodobé nemoci, invalidní důchody a podobně. Stejně pak lidé ve vyšším věku práci neseženou, a nakonec skončí na sociálních dávkách. Jestliže někdo vidí řešení problému v odchodu do důchodu v sedmdesáti letech, tak šedesátidevítiletí si najdou cestičky, jak z tohoto systému utéci. Zatím se sice vlády touto cestou ubíraly, ale já se obávám, že jakmile se dostaneme k určité věkové hranici, tak nastanou popsané negativní efekty.

Dobře, ale délka dožití se dnes pomalu shoduje s polovinou délky pracovního cyklu. To přece není normální.

Samozřejmě, že evropská civilizace s radostí přijala, že místo důchodového zabezpečení, které bylo dříve koncipováno na pět let, dnes funguje po dobu čtyřikrát až pětkrát delší. Tím pádem je to neufinancovatelné. Nicméně si nedokážu představit, že by jakákoli politická síla přežila pokus vrhnout civilizační vývoj a zvyklosti dnešních lidí o sto let zpět. Ano, nechť se postupnými krůčky věk do důchodu upravuje, nicméně představa, že by měl kopírovat dobu dožití tak, jak existovala před sto lety, je čistě teoretická, politicky nereálná.

Vy jste svého času navrhoval celkem originální řešení důchodové reformy. V čem spočívalo?

Přibývá důchodců, ubývá plátců. Co s tím? Zatěžovat mladou generaci vyššími odvody nelze, protože v éře nastupujících nových ekonomik se stávají vedlejší náklady práce koulí na noze konkurenceschopnosti české ekonomiky. Další zvyšování odvodové a daňové zátěže je tedy vyloučeno. Více plátců nezískáme - takové ty nápady, že se sem pohrnou davy cizinců, kteří zvýší počet platících do systému, také nevypadají reálně. Z toho mi vychází jediné: ubývá-li počet plátců a není-li možné jej nahradit jinými způsoby, může stát pouze zajišťovat základní důchodové zabezpečení. Slovo „základní" znamená, že se jedná o ekvivalent toho, čemu se říká „životní minimum" v sociálních dávkách. A pochopitelně se to týká jen dnešních mladých lidí. Těm je to potřeba dopředu oznámit, aby se na to začali připravovat. Dobrou zprávou je, že v souběhu s postupným snižováním důchodů by zároveň docházelo k postupnému snižování odvodů. Samozřejmě, že by to nemohlo být naráz, ale postupně, řekněme o dvě procenta ročně, aby do systému i nadále proudily peníze pro stávající důchodce. A ze snížených odvodů nechť si každý investuje do toho, co uzná za vhodné a prospěšné. Mějte hodně dětí, kupte dům, který časem prodáte, klidně spořte v nějakých důchodových fondech. Tento návrh nikoho do ničeho nenutí a dává každému na výběr podle jeho životních priorit, kariéry, majetku a dalších aspektů. Ano, ať stát motivuje lidi šetřit si na stáří, ale ať je nenutí do způsobu této motivace.

Protiargument ale zní: a co ti, kteří nejsou schopni se o sebe ve stáří postarat ani si na tuto dobu našetřit?

To je jednoduché. Princip, o němž mluvím, se týká mladých lidí, kteří na změnu státní politiky v oblasti důchodového zabezpečení budou mít třicet i více let. Ti budou vědět, že se o ně stát nepostará, respektive pouze v nejnutnější možné míře, která odpovídá již zmíněnému základnímu důchodu. Tomu pochopitelně přizpůsobí svůj životní styl, který povede k vyšší odpovědnosti za svůj vlastní život. Tím pádem těch, kteří se spolehnou na pomoc státu či cizích lidí, bude daleko méně než dnes, kdy lidi ujišťujete, že ať žijí tak či onak, stát se o ně nakonec stejně postará. Morální hazard je v takovém případě daleko vyšší, než když lidem řeknete na rovinu, že odpovědnost za zajištění na stáří je pouze a jen na nich samotných.

Ale proč bych se nemohl stejně tak dobrovolně rozhodnout, že zůstanu v průběžném systému?

To se ale s mým návrhem nijak nevylučuje. Každý by měl mít možnost výběru; v tom vidím skutečný opt-out. Pokud se někdo rozhodne vyjít z průběžného systému, nastala by výše popsaná situace postupného snižování státem garantovaného důchodu za souběžného snižování plateb důchodového pojištění. Pokud by kdokoli chtěl v systému zůstat, platil by i nadále stejné sociální pojištění jako doposud. Takový člověk bude mít větší podíl náhrady, a tím pádem i větší procento důchodu v poměru k průměrné mzdě. Průběžný systém by se pouze přetvořil v jakýsi státní fond, který by spravoval důchodové účty osob, které by zůstaly v státním průběžném systému.

Projevilo by se podle vás postupné snižování důchodového pojištění, které tvoří významnou položku vedlejších nákladů práce, pozitivně i na tvorbě takových pracovních míst, která jsou dnes pro soukromý sektor neefektivní?

Ano, to je další z důvodů, proč si myslím, že mnou navrhovaná forma důchodové reformy je ta nejlepší. Postupné snižování důchodových odvodů by zlevňovalo práci, a tím by řešilo i řadu dalších problémů, které dnes existují. Tím hlavním je omezená možnost lidí v předdůchodovém věku sehnat práci. Často už nemají sílu pracovat na plný úvazek, pracovat s takovým nasazením, s jakým pracovali v mladém věku. Jenže každá firma si dobře rozmyslí, zda bude takového člověka zaměstnávat, jestliže za jeho snížený výkon bude muset odvádět stejné dávky, jako kdyby pracoval na plný plyn. Zlevnění práce bude znamenat i snížení cen, protože najednou začnou být prodejné všechny statky, i ty, které byly do té doby na trhu neprodejné, včetně ceny práce. Najednou by se vynořila poptávka po pracovních místech, která do té doby neexistovala, protože soukromý sektor si je nemohl dovolit. Může se to zdát jako jeden z vedlejších efektů mnou navrhované reformy, nicméně je to efekt navýsost důležitý.

Nejenom česká vláda se snaží budoucí počet plátců zvýšit různými rodinnými přídavky, které mají zvýšit natalitu. Je to správná cesta?

Podpora rodin s dětmi je samozřejmě v pořádku, ale má své meze. Každá taková forma se nakonec neobejde bez zvyšování veřejných výdajů, tj. bez zvyšování deficitu státního rozpočtu, který je pak financován zvyšováním daní. Tudy cesta nevede. Přitom populačně nejvíce rostou ty země, kde žádná prorodinná politika, neřku-li důchodový systém neexistuje. Tím neříkám, že bychom si měli brát příklad z rozvíjejících se zemí Afriky či Asie. Euroatlantická civilizace se ubírá jiným směrem. Nicméně zabezpečení se na stáří díky početné rodině patřilo vždy k významným prvkům i u nás. Opět mohu jenom zmínit, že můj návrh důchodové reformy řeší i populační deficity. Řada lidí by totiž preferovala zvýšení svého standardu v důchodovém věku právě zvýšeným počtem dětí.

Jak se díváte na výhrady Václava Klause k důchodové reformě, zvláště pokud jde o jeho oblíbené téma „diskontace budoucnosti", kdy vlastně hovoří o tom, proč dnes zavazovat nějaké prostředky do druhého pilíře, když reálná hodnota základního důchodu bude za dvacet, třicet let zcela jiná než dnes?

Rozpakům pana prezidenta zcela rozumím. I on musí vědět, že to, co je navrhováno, nemíří k podstatě věci. Vláda pouze, aby si „odfajfkovala" jeden bod ze svého programového prohlášení, vytvořila něco, co nikomu příliš nepomůže, ale ani neublíží. Proto pan prezident označuje vládní verzi za ukvapenou a nedomyšlenou. A myslím, že co se týká mé koncepce důchodové reformy, o níž hovoříme, i zde bychom se shodli. Ano, nikdo z vládních politiků nechápe cenu peněz v toku času. To, co říká Václav Klaus, je jenom vědečtějšími slovy totéž, co říkám já. Minimální důchod v Albánii je přece něco jiného než u nás. A pokud nenastane nějaká katastrofa globálních rozměrů, tak za oněch třicet let, kdy by byl pouze státem garantovaný důchod, tak už bude na takové úrovni, jako je minimální důchod dnes v Německu. A to je přece rozdíl.

Připraveno ve spolupráci s Revue Politika