Viva la revolution! Španělé se bouří proti tunelování státu. Česko míří podobným směrem

Desetitisíce Čechů a Moravanů už třetí týden vsedě blokují Václavské náměstí, brněnské náměstí Svobody i Masarykovo náměstí v Ostravě. Protestují tak mimo jiné proti cenzuře internetu, korupci a ekonomickým problémům, do kterých zemi dostali politici dvou největších stran. Ty proti sobě na oko bojují, ve skutečnosti ale umí veřejné finance podojit úplně stejně. A na co nemají, na to si půjčí.

Proti neozbrojeným demonstrantům se policie nebojí použít násilí. Ostatním evropským státům je to všechno jedno a média mnohem větší pozornost věnují tomu, proč mají Němci průjem.

Cože to na vás zkouším? Jen takový myšlenkový experiment. Vyměňte Českou republiku za Španělsko a máte přesný obraz posledních tří týdnů.

O co všechno hnutí Democracia real YA! (Pravá demokracie TEĎ!) vlastně jde? A může se španělský scénář zopakovat v Česku?

„Peníze by opět měly sloužit nám a ne my jim“

Na španělských náměstích vysedává zajímavá směsice lidí: „Nejsme banda pankáčů. Jsou tu univerzitní profesoři, doktorandi i různí profesionálové,“ vysvětlil Al Džazíře aktivista Mario. Přestože se protestující otevřeně nehlásí k žádné straně a na máločem by se všichni do posledního shodli, náladu mezi nimi dobře vystihuje manifest kolující po sociálních sítích a přeložený už i do češtiny:

• „Jsme obyčejní lidé jako vy. (...) Lidé, kteří každý den tvrdě pracují, aby zajistili lepší budoucnost pro svoje blízké. Někteří z nás se považují za pokrokové, někteří za konzervativní. Někteří z nás věří, někteří ne.“
• „Korupce mezi politiky, obchodníky a bankéři nás nechává bezmocné a němé. Tato situace se již stala standardem každodenního utrpení.“
• „Potřebujeme etickou revoluci. Peníze by opět měly sloužit nám a ne my jim. Jsme lidé a nevýrobky. Nejsem výsledkem toho, co kupuji, proč kupuji, ani toho, od koho kupuji.“
• Mario k tomu pro katarskou televizi dodal: „Rádi bychom viděli radikální změny našeho politického modelu. Nechceme, aby se politici nadále rozhodovali podle burzy, a chtěli bychom také změnit způsob, jakým se dosazují soudci a další úředníci.“

Socialismus pro zaměstnance, kapitalismus 19. století pro brigádníky

Některé požadavky působí naivně, jiné až hloupě. Demonstranty například trápí, že je čtyřicet procent mladých Španělů nezaměstnaných a velká část zbytku živoří na brigádách, dokud po třicítce nedostanou první normální práci. Za to ale snad nemůže spiknutí bankéřů, kteří si připalují doutníky vypůjčenými eury. Spíš zdokumentovaná nechuť španělských mladých stěhovat se za prací a taky navzdory reformám z 90. let stále strnulý trh práce. Zaměstnejte někoho, když vůči němu budete mít pomalu víc povinností než k vlastní rodině.

(Poznámka na okraj: podle španělských profesorů ekonomie Dolada a Bentolii je regulace tamního trhu s prací nezdravě „dualistická“. Trh s krátkodobými kontrakty je extrémně liberální, zatímco trh se zaměstnáním na dobu neurčitou strnulý. Skvělé pojmenování obecného problému.)

Tři svízele, kterých si v Madridu všimli dřív než v Praze

Democracia real YA! výtkám navzdory dobře šťouchá do několika vředů, které dřív nebo později pocítíme i v Česku:

• Mizerně hospodařící politik si pravděpodobně zaslouží horší trest, než je nezvolení po několika letech drancování vlastní země. Před rokem bych nad Španělskem mávl rukou s tím, že neměli být hloupí a volit si tak dlouho utrácivé populisty. Když ale vidím, jak šíleným způsobem zachází s pokladnou česká vláda, zvolená lidmi požadujícími úspory, a jak ještě tři roky utrácet bude, vydechuji procítěné: „!Ay, caramba!“
• Privatizace zisků a následné znárodňování ztrát je morálně nepřijatelné. Buď jedno, nebo druhé: ať si banky a automobilky poradí samy celou dobu, nebo ať jsou celou dobu státní. Ne měnit pravidla uprostřed hry – natož tak aby všechny průšvihy platily střední vrstvy.
• Jakkoliv politici musí být i ekonomové, nemůžou být jenom ekonomové. Hospodaření země je důležité, nelze je ale ztotožnit se zemí samotnou. Jako by s příchodem krize zmizeli státníci a zůstali nám tu jen naháněči hrubého domácího produktu, pobíhající s bičíkem a nahánějící do téhle umělé metriky vše, co jen jde. Billboardy u dálnic, hrací automaty, naddimenzované veřejné stavby postavené na dluh: to všechno zvyšuje HDP, zároveň ale snižuje kvalitu života. Poukažte na to z pozice pravicového konzervativce a udělají z vás ekoteroristu a levičáka.

Poznej svého nepřítele

Česká média „španělskou revoluci“ vytrvale ignorují. Dá se to pochopit – je to daleko, nepíše a nemluví se o tom snadno a zavání to hurárevolucionářstvím lidí, kterým chybí zkušenost s životem v socialistické ekonomice.

Zároveň se ale nabízí otázka, jestli česká politická skluzavka nemíří do podobného bazénu s močůvkou jako ta španělská. Neříkám, že stejného. Najít si standardní práci v Česku nebo okolních zemích není pro mladé absolventy takový problém; země nestojí před bankrotem; plán na regulaci internetu, který tak popudil Španěly, zatím u nás není ani na papíře.

Problémy se ale kupí. Zatímco na palubě se řeší zásadní starosti, jako kam zašantročit Johna, aby si zašantročený nepřipadal, frustrace v podpalubí narůstá. Španělská revoluce – stejně jako protesty na islandu před dvěma lety – přinejmenším může ukázat i českým borcům kormidelníkům jednu důležitou věc. Že obyčejní lidé nejsou jejich věrná posádka, ale protivníci. A to protivníci vytrvalí a tvrdí.