Dramata a frašky ekonomie: Finanční zákony jako adrenalinový sport

Předchozí díly najdete zde:

• Dramata a frašky ekonomie: Zdravotní reforma pod ochranou Gurkhů
• Dramata a frašky ekonomie: Proč nebudou levné penzijní fondy?
• Dramata a frašky ekonomie: Jaká je cena demokracie?
• Dramata a frašky ekonomie: Falešný pocit penzijní jistoty
• Dramata a frašky ekonomie: Záhada jménem sociální pojištění
• Dramata a frašky ekonomie: Jaká zem, takové daně
• Dramata a frašky ekonomie: Politika jako seriózní byznys

Ministr financí má vlastně jen dvě starosti. Za prvé, jak naplnit státní rozpočet. Za druhé, jak zkrotit ostatní ministry, aby neutráceli ještě více, než utrácejí.

Začněme u plnění. V roce 2009 inkasovaly veřejné rozpočty celkem 1383,9 miliardy korun. Tato částka odpovídá 38,2 procenta hrubého domácího produktu. Z této sumy připadalo 34,8 procenta na daňové příjmy, zbytek na dividendy, jiné příjmy ze státního majetku a dotace z EU.

Stát má peněz habaděj – že s nimi neumí hospodařit, je jiná věc

Rok 2009 byl ve znamení recese, takže daňové příjmy byly podprůměrné. Dlouhodobě oscilují kolem 36 procent HDP již od 90. let. Je to hodně, nebo málo? Je to dost. Nikdy nevěř politikům, když tvrdí, že nejsou peníze. Stát má peněz habaděj – že s nimi neumí hospodařit, je jiná věc. Pro srovnání, Německo v roce 1960 inkasovalo na daních všeho všudy 31,3 procenta HDP. Připomínám, že tehdy probíhal „Wirtschaftswunder“, hospodářský zázrak. Na provoz slušně fungujícího sociálně-tržního hospodářství tedy stačí necelá třetina hospodářského produktu. Ani Švýcarsko nebo Kanada nevybírají v současnosti více. Zdroje tedy skutečně jsou. Vladimír Špidla, autor tohoto nesmrtelného výroku, měl pravdu. Kdybych byl ministrem financí, nepokoušel bych se o nějaké reformní přemety, protože reformu daní nepotřebujeme. Zeptal jsem se profesionála, Petra Frische ze společnosti Mazars, vítěze soutěže „Daňař roku 2010“ v kategorii daně z příjmů fyzických osob:

„Daně jsou složité všude na světě, ale v České republice se navíc neustále mění. Poplatník má každoroční povinnost zkoumat legislativu. S hlasitě tlukoucím srdcem hledá, zda opět neobjeví nějakou novou povinnost, které zatím unikal. Během několika posledních let se statečně prokousal společným zdaněním manželů i jeho zrušením, zvyšováním i snižováním odečitatelných položek, slevou na dani a výdajovými paušály, hrubou i superhrubou mzdou. V současnosti znám jen několik málo daňových konstrukcí, které jsem zatím neměl možnost okusit.“

Jednotná inkasní spása

Vida, čeští daňaři nejenže nemusí jezdit do světa, aby poznali nejrozličnější daňové systémy, ale navíc je jejich práce překvapivě napínavá. Hospodářskému rozvoji nestojí v cestě drobné výjimky typu stravenek. Podnikatel, zvláště začínající, má těžkou hlavu z administrativy, neboť musí každoročně studovat změny. Proto není divu, že podle statistik Světové banky stráví čeští daňoví poplatníci o 180 procent více času administrativou ve srovnání s průměrem OECD. Kromě toho, daně, „sociálku“ a „zdravotku“ mají na starosti tři různé úřady. Ministerstvo slibuje zavedení jednotného inkasního místa, ve zkratce JIM – kéž by se tak stalo co nejdříve.

„Prostředí, ve kterém dochází k častým změnám, není pro podnikání ani pro státní správu příznivé. Namísto dlouhodobého strategického plánování nutí tyto změny společnosti i jednotlivce operativně reagovat na aktuální situaci. Podnikatelské prostředí se tak stává méně přehledným, příjmy a výdaje podnikatelů jsou plánovány krátkodobě a spíše s ohledem na využití okamžitých daňových úspor než na dlouhodobý strategický rozvoj dané firmy,“ dodává Petr Frisch.

Není překvapivé, že jsme světovými rekordmany v počtu živnostenských listů, ale poslední v Evropě co do objemu investic do vznikajících podniků – i za Rumunskem a Bulharskem. Toto je skutečný problém. A to nemluvím o tom, že kotrmelce v zákonech mohou vést k nákladným arbitrážím na základě nečekané změny podnikatelského prostředí.

Kdybych v roli ministra financí toužil po snadném zdroji příjmů, prosazoval bych státní monopol na loterie. Sazka je vlastně finanční úřad, kam lidé dobrovolně nosí peníze. V roce 2009 donesli občané téměř 7,3 miliardy korun, z čehož jim loterie vrátila polovinu. Hazard je vůbec byznys, který by měl být předmětem zvláštní pozornosti.

S pravdou na net

Krocení rozhazovačných kolegů je pro ministra financí další problém. Kdybych byl ministrem financí, vší vahou tohoto úřadu bych prosadil jednu věc: puntičkářské vedení veřejných účtů podle podobných standardů, jaké stát a burza vyžadují od velkých soukromých firem. Včetně každoročních důkladných auditů. Ještě více: kolega Aleš Michl navrhuje v rámci komise NERV pro korupci, aby státní rozpočet byl zveřejněn na internetu do všech detailů a takřka do poslední koruny. Veřejné finance by měly být vskutku veřejné, a nikoli tajné jako doposud.

Dále je třeba udělat pořádek v Augiášově chlévě jménem Ředitelství silnic a dálnic. Je součástí těžce dysfunkčního systému, který se chová všelijak, jen ne hospodárně. Je třeba zásadně změnit systém schvalování, provádění, přebírání a kontroly infrastrukturních zakázek, což ministru financí může ušetřit řádově miliardy ročně.

Psáno pro LN

Celá sbírka Dramat a frašek ekonomie se během podzimu objeví také na pultech knihkupců. Těšte se!