Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Prohraná bitva o Řecko

Pavel Kohout
Pavel Kohout
23. 6. 2011

Buď budou Atény na neurčitou dobu napojeny na evropský penězovod, anebo nastane jejich platební neschopnost. Řecko je ztracený případ. Neexistuje šance na záchranu jeho platební schopnosti. Nemá význam provádět reformy. Nemá smysl ani privatizovat, rozhodně ne za současné situace, kdy by nebylo možné prodat za slušnou cenu.

Prohraná bitva o Řecko

Ještě na jaře roku 2010 mohlo existovat zdání šance, že rázné jednání může přinést ovoce. Avšak již v květnu téhož roku, kdy byl schválen první záchranný balíček, bylo možno čistě aritmeticky dojít k závěru: je příliš pozdě.

Poslední zhasněte

V červnu 2011 je zřejmé, že balíček, který měl stačit na tři roky, stačil stěží na rok. Řecký dluh vzrostl, výkonnost ekonomiky poklesla. Úsporná opatření nesplnila očekávání. Strukturální reformy mohou mít dlouhodobý efekt, ale příliš slabý a vzdálený. Zvýšit objem vybraných daní se nedaří navzdory kuriózním opatřením typu leteckého snímkování pozemků kolem Atén a následných daňových revizí tam, kde na pozemku byl postaven bazén.

Kdyby řecká vláda měla platit úrok v průměrné výši pouhých šesti procent ze svých dluhů, pak při objemu dluhů 143 procent hrubého domácího produktu (odhad na rok 2010) by bylo zapotřebí částky ve výši 8,58 procenta HDP, aby byly spláceny alespoň úroky.

Očekáváme-li nárůst zadlužení až na 170 procent HDP v roce 2012 – což je realistické –, znamená to, že by bylo ročně zapotřebí 10,2 procenta HDP na pouhé placení úroků. Ovšem za podmínky, že se země bude financovat průměrně za šestiprocentní roční sazbu, což je extrémně růžový předpoklad. Současný tržní výnos řeckého desetiletého dluhopisu činí 17 procent.

Pokud by si tedy Řecko mělo dále udržet platební schopnost, znamenalo by to, že někdo bude muset tomuto státu půjčovat za výrazně zvýhodněných podmínek. Někdo – tedy nejspíše Evropská unie a Mezinárodní měnový fond.

Řecko jako Čína

Ještě jinak řečeno: aby řecké veřejné finance mohly být dlouhodobě udržitelné, ekonomika by musela po řadu let růst tempem o poznání rychlejším než 10 procent ročně. Tedy rychleji než Čína, rychleji než Japonsko během 50. nebo 60. let. Tento předpoklad je ovšem zcela mimo hranici jakékoli byť i hodně odvážné imaginace.

Podobné jevy se prostě nestávají, zvláště pak ne v zemích, které trpí poklesem ekonomiky v důsledku razantních úspor výdajů, které postrádají exportní průmysl, které trpí odlivem mozků do zahraničí, vysokou nezaměstnaností, špatnou demografií a strukturálními problémy všech druhů, na které si vzpomenete. A to jsme ještě nezmínili korupci...

Scénář „EU poskytne překlenovací úvěr a Řecko se díky němu vzchopí“ je stejně nepravděpodobný, jako kdyby plyšový brouk Pytlík náhle obživl a začal udílet dobré rady. Ve skutečnosti přicházejí v úvahu dvě možnosti. Za prvé, Řecko bude napojeno na evropský penězovod a zůstane na něm závislé na dobu neurčitou. Za druhé, nastane platební neschopnost. Tato eventualita může mít variantu (A) rychlou, relativně bezbolestnou anebo variantu (B), kterou lze charakterizovat slovy dlouhá agonie.
Věnujme se nejprve penězovodu. Mnoho politiků, žurnalistů (zejména z eurooptimistických Financial Times), a dokonce i někteří ekonomové hovoří o tom, že nelze provozovat měnovou unii bez politické a rozpočtové unie. Že prý jedině další a hlubší integrace EU může zařídit, aby euro fungovalo „správně“. Obvykle se příliš nezabývají detaily možné rozpočtové unie. Pokud však opustíme svět hesel a věnujeme se číslům, čeká nás prozaický obraz Unie založené na permanentním toku peněz od produktivních států k problémovým, od konkurenceschopných ekonomik k těm ostatním.

Penězovod by mohl zachránit Řecko snadno a rychle. Řecké státní dluhy nyní tvoří jen asi 9,2 procenta celkového zadlužení Německa a Francie dohromady. Kdyby tyto vůdčí státy eurozóny chtěly, mohly by klidně řecký dluh samy uhradit. Navýšení dluhů Francie a Německa po několika procentech HDP by Řecko zachránilo od bankrotu. Celkové zadlužení obou velkých zemí by vzrostlo jen mírně. Řečeno podle Václava Klause: chtěli jste přece euro, tak se nedivte, že musíte nést i náklady s ním spojené. Proč tedy místo povyku raději řecké dluhy rovnou nezaplatíte?

Proč? Protože i velmi proevropští voliči si začínají klást různé otázky, zejména v Německu. Kde by tato evropská rozpočtová solidarita skončila? V případě finanční transfúze z Německa do Řecka by se jistě ozvali Irové: my jsme byli před krizí rozpočtově zodpovědnější než Němci, a teď máme pykat. Chceme také pomoc! A pak Portugalci.  A Španělé. A Belgičané. Vznik evropské rozpočtové politiky spojené s užší politickou unií by nebyl řešením. Byl by počátkem konce Evropské unie, neboť by směřoval k neřešitelným sporům o obrovské sumy peněz. Konfliktní zemědělské dotace by v tomto srovnání byly jen předkrm.

Krátké a dlouhé trápení

Platební neschopnost může mít dvě technická provedení. Buď krátké trápení, anebo dlouhé trápení. Prozatím vše směřuje ke druhé variantě. Sledujme dění od zimy 2009, kdy tehdy nová vláda Jorga Papandrea zjistila, že finance jsou v katastrofálním stavu. Reakce ostatních evropských státníků se od té doby pohybují v cyklech: popření vážnosti situace – slib, že příští „balíček“ vše vyřeší – zjištění, že situace se opět zhoršila – opětné popření vážnosti situace – další balíček a tak dále.

K tomu přistupuje šokující dezorientovanost klíčových aktérů. Merkelová, Sarkozy a Juncker si ještě v květnu 2010 vážně mysleli, že pokles cen řeckých dluhopisů zorganizovalo mezinárodní spiknutí spekulantů, jejichž cílem bylo „odstřelit“ euro. Možná si vzpomněli na Sorosovu spekulaci na pokles libry v roce 1992. Nepochopili ovšem ani podstatu Sorosovy akce, ani podstatu dění v roce 2010.

O rok později snad konečně pochopili, že snaha zastrašit finanční trhy byla kontraproduktivní. Přesto Merkelové trvalo neuvěřitelně dlouho, než pochopila, že „účast soukromého sektoru na finanční pomoci“ je definičním znakem platební neschopnosti státu. Na pochopení této základní souvislosti potřebovala německá kancléřka celé týdny!

Největším šokem z řecké krize je nakonec zjištění, že osud Evropy mají v rukou diletanti, kteří postrádají elementární znalost fungování finančních trhů. Nyní je zřejmé, proč označení „politický projekt“ znamená „špatný projekt“.

Psáno pro LN

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (23)

Vstoupit do diskuze
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Ředitel Algorithmic Investment Management a strůjce investičních fondů Algorithmic SICAV. Dřív pracoval mimo jiné pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spoluzakládal finančněporadenskou... Více

Související témata

BelgiedluhyECBeurozónaEvropská centrální bankaevropská unieHDPinflacekorupceodliv mozkůpavel kohoutportugalskořeckostátní bankrotstátní rozpočetšpanělskozáchranný balíčekzemědělské dotace
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo