Kurzarbeit: Kterak Německo „zakázalo“ nezaměstnanost

• První díl seriálu: Cesty z krize: Adam Smith by Americe zatleskal
• Druhá díl seriálu: Cesty z krize: V Číně přihořívá

Právě Německo dnes táhne ekonomiku celého starého kontinentu kupředu a všichni Evropané doufají, že tomu tak bude i nadále. Ve světle každodenních obav z bankovní krize je totiž německá poptávka jedna z mála berliček, o které se může evropská ekonomická aktivita opřít.

Na pracáku prázdno

Podkapitalizované banky a příliš velká závislost na exportech, a to především zboží investičního charakteru – to byly slabé stránky německého hospodářství už před krizí. A právě velký nárůst nesplácených úvěrů a prudký propad investiční aktivity uvrhl Německo na počátku roku 2009 do hlubší recese než ostatní západní ekonomiky. Vláda kancléřky Merkelové se však nechtěla smířit s přicházejícím růstem nezaměstnanosti a rychle zareagovala programem Kurzarbeit, který de facto dotoval zaměstnancům zkrácený pracovní týden a ušetřil německým firmám náklady spojené s propouštěním (odstupné, rekvalifikace, změna pracovního procesu). Nezaměstnanost tedy nepřekročila ani osmiprocentní hranici.

Graf: Německo – nezaměstnanost 1992–2011

V druhé polovině roku 2009 se především díky realizacím odkládaných investic a také šrotovnému začala kola německého průmyslu zase otáčet. Prudký pokles poptávky po kapitálovém zboží byl pouze dočasný, a proto Kurzarbeit v Německu zafungoval. Není ale pravda, že ostatní země by z okopírování tohoto modelu také profitovaly. V zemích postižených realitní a úvěrovou bublinou, kde zakázky ve stavebnictví a širokém spektru služeb už tři roky klesají, by k propouštění zaměstnanců dříve nebo později došlo, a proto by politika zaměstnanosti „německého stylu“ měla výsledek hlavně ve zvýšení deficitu veřejných financí.

Graf: HDP – meziroční změna v %

Přibrzdit, nebo přidat plyn?

Nevídaný ekonomický růst, který Německo zažívá od začátku roku 2010, je paradoxně v souvislosti s evropskou dluhovou krizí ještě umocňován slabým eurem a nízkými úrokovými sazbami (viz autorův článek Vitamíny německého růstu). Tento vývoj dělá vrásky na čele Evropské centrální banky, která se snaží mírnit růst německých mezd, jež by mohl vyústit ve zrychlování inflace. Tyto kroky ale pro Evropskou centrální banku představují velké dilema, protože vyšší sazby mohou prohloubit dluhovou krizi a zvýšit riziko bankrotu zemí na periferii eurozóny – s vážnými důsledky také pro Německo.

Němci by se tedy měli chtít smířit s mírně vyšší inflací. Ta sice bude znehodnocovat jejich úspory, ale úsměv na tvář jim vrátí tučnější výplatní pásky, které jim zvednou životní úroveň a také zčásti vyrovnají platové nerovnováhy v měnové unii, na které si již delší dobu stěžují jižanské státy.

I přes tato rizika je Německo stále velice silné, a v příštích letech ho čeká relativně stabilní období. Negativní reálné úrokové sazby (sazby, které jsou nižší než inflace) však mohou až příliš stimulovat investiční aktivitu a vytvářet prostředí pro nové bubliny – není překvapení, že německé stavebnictví roste dvouciferným tempem!

Pracanti z Východu

Jako perličku na závěr si neodpustím poznamenat, že Německo před sedmi lety geniálně „načasovalo“ otevření svého pracovního trhu pro občany střední a východní Evropy (nešlo o načasování v pravém slova smyslu, ale o co největší oddálení této skutečnosti). V dnešní době je totiž v Německu pracovních příležitostí dostatek a některé obory zoufale hledají kvalifikované pracovníky. A ti budou nově přicházet i z Polska, České republiky a ostatních postkomunistických zemí – zkrátka taková evropská ekonomická idylka.