Konec dolarového standardu

„Tenhle svět patří Číně. My jsme jen nájemci,“ oznámil časopis Fortune v říjnu 2009. Dotyčný článek psal o představitelích Čínské národní společnosti pro investice do těžby ropy (CNOOC) a jejich poznávacím výletě po Africe. Nigérie vypisovala nové licence pro těžbu na svých ropných polích a CNOOC měla v úmyslu protlačit se mezi tradiční uchazeče jako Exxon Mobil nebo Royal Dutch Shell. „Pekingská společnost plánuje získat pro sebe celou šestinu veškeré nigerijské produkce,“ tvrdil článek. „A rozhodně nezahálí.“ Náhlý zájem Číny znepokojil současné západní těžaře, Nigerijce ovšem velice potěšil. „Takovou konkurenci zbožňujeme,“ uvedl vládní mluvčí.

Článek pokračoval popisem dalších čínských nákupů. Zrovna předešlý měsíc utratila Čínská investiční společnost (CIC), což je suverénní fond Čínské lidové republiky, miliardu dolarů na nákup menšinového podílu v kazachstánské ropné a plynárenské společnosti. Zároveň zaplatila 850 milionů dolarů za podíl v hongkongské tradingové firmě. A Čínská rozvojová banka poskytla Brazílii desetimiliardový úvěr na průzkum potenciální těžební oblasti u jihoamerického pobřeží. „Jen v této dekádě,“ vypočítával užaslý autor, „vynaložila Čína na zahraniční akvizice zhruba 115 miliard dolarů. Asijská velmoc sedí na obří hromadě měnových rezerv (která v současnosti činí 2,1 bilionu dolarů a stále roste) a usilovně hledá příležitosti (jakékoli!), jak tyto peníze investovat jinam než do amerických obligací.“

Z vesnického balíka panem Nepostradatelným

Devatenácté století bylo stoletím standardu zlatého, to dvacáté dolarového. Čím bude století jednadvacáté, to můžeme jen hádat. Ale některé odhady jsou přece jen věrohodnější než jiné. Dolar si užil parádní jízdu. Americe přinesl bohatství, zachránil demokracii, porazil komunismus. Do jisté míry však utrpěl Pyrrhovo vítězství. Měl nejblíž k tomu, co by se dalo nazvat světovou měnou a jako takový propojil planetární ekonomiku těsněji než jakákoli měna před ním, zároveň však rozředil prosperitu amerických ocelářů, mexických chovatelů kukuřice či italských ševců, kteří najednou zjistili, že na novém světovém trhu už nejsou konkurenceschopní.

Navíc zesílil důsledky volatility, která odjakživa sužovala dynamické trhy. Americké finanční paniky raného devatenáctého století byly lokální události, které zasáhly jen relativně málo firem a osob. Paniky pozdního devatenáctého století měly celonárodní dopad a skrze zlatý standard také určitý transatlantický, ovšem většina světa si jich sotva povšimla. V moderní době, v éře dolaru, si už svět jednoduše nemohl nevšimnout. Panika z roku 1929 odstartovala globální krizi, která trvala celá 30. léta. Nebyla to ostatně náhoda, že v roce 1933 se představitelé zemí světa sešli v Londýně, aby vyslechli, jak jim prezident Franklin D. Roosevelt představuje novou hodnotu dolaru a zároveň tak určuje jejich budoucí osud. A když roku 1971 zavřel Richard Nixon takzvané zlaté okno, rozvířil tím finanční trhy od Londýna přes Tokio a Buenos Aires až po Bombaj. A prasknutí internetové bubliny na konci 90. let vyhodilo pojistky v Bengalúru, Mumbaí (nový název Bombaje), Šanghaji, Tchaj-peji, Soulu a Sydney.

A pak už to jelo šupem z kopce. První léta nového století byla érou riskování v měřítku, jaké svět do té doby neviděl a jaké si dřív dokázal sotvakdo představit. Wall Street spekulovala s hypotékami, akciemi, deriváty a stovkou dalších instrumentů, které nesly závratné zisky, pokud se trhy usmívaly, leč páchaly katastrofální škody, když se trhy mračily. Do hry se zapojily i zahraniční firmy, velké i malé. Z Islandu, malé zemičky v Atlantiku, se stala bankovní velmoc a nejbohatší stát podle HDP na hlavu. Jenže pak trhy zkrachovaly a Islandu nechaly na hřbetě dluh sedmkrát vyšší než celý jeho roční národní produkt. Městský státeček Dubaj v Perském zálivu rozestavěl megalomanský projekt, nad kterým by zezelenali závistí i egyptští faraonové, když ale došlo na zúčtování, oznámila dubajská vláda, že šedesátimiliardový úvěr zřejmě nesplatí. Na opačné polokouli klesl při těch zprávách index Dow Jones o 200 bodů a asijské trhy se propadly ještě hlouběji.

Chovat se dnes rozumně je s ohledem na budoucnost pošetilé

Globální hospodářské vazby znásobily dopady americké kasinové ekonomiky a v USA naleptaly sociální smír, na kterém byl domácí úspěch dolaru založen. Běžní Američané své smetánce nikdy nezáviděli, zčásti protože věřili, že si své bohatství férově vydělala, a zčásti protože doufali, že jejich děti jednoho dne také zbohatnou. Tento smír se však lehce zachvěl, když se ukázalo, že firemní manažeři berou ročně desetimilionové odměny, přičemž platy většiny zaměstnanců se léta nepohnuly z místa, a otřásl se v samotných základech, když tito zaměstnanci museli nakonec ze svých daní zasypat kolosální tunely, které jejich šéfové vykutali, a k tomu jim zaplatit štědré zlaté padáky.

Vlna hněvu se vzedmula i proti Fedu, americké centrální bance, která udělala pro řízení dolarového impéria víc než kdokoli jiný. „Ben S. Bernanke ani neví, jaké má štěstí,“ napsal slavný finanční komentátor James Grant. „Spílání Bernieho Sanderse, populistického senátora z Vermontu, je jedna věc. Katova oprátka věc druhá.“ Grant upozorňoval, že měnový zákon (Coinage Act) z roku 1792 vyměřuje trest smrti každému veřejnému činiteli, který by podvodně znehodnocoval dolar. Sanders a další Bernankeho z nezodpovědného znehodnocování dolaru vinili, šéf Fedu podle nich připustil, aby se kasinová ekonomika vymkla veškeré kontrole. „Mnoho let jsem si Federální rezervy velmi vážil,“ prohlásil Richard Shelby, člen senátního bankovního výboru. „Nyní si však říkám, zda naše bezvýhradná důvěra byla opravdu na místě.“ Bernanke byl předvolán před Kongres a přinucen ke kajícnosti. „Chyby se staly na všech úrovních,“ přiznal. „Krizi takovéhoto rozsahu a závažnosti jsem nepředvídal. Měli jsme požadovat více kapitálu, více likvidity. Měli jsme požadovat lepší řízení rizika.“

Tato přiznání viny zachránila Bernankemu místo a prezident jej jmenoval předsedou Fedu i na druhé funkční období. Sužovanému dolaru však nikterak nepomohla. Amerika stála před vážným dilematem – snížit deficit v krátkém období znamenalo zvýšit daně, jenže vyšší daně by přibrzdily oživení a zhoršily rozpočtovou situaci v dlouhodobém horizontu. „Zachovat se ohledně deficitů dnes prozíravě by bylo do budoucna nesmírně pošetilé,“ poznamenal ekonom Paul Krugman.

Kdo na jeho místo?

Zdálo se, že problém je neřešitelný. James Grant v deníku The Wall Street Journal zapěl „Requiem za dolar“. „Dolar je měna založená na důvěře,“ napsal. „Není krytá ničím jiným než Kongresem. Jenže tato důvěra dnes začíná upadat, a možná i oprávněně.“ Zlatá éra dolaru patří minulosti. „Dolar je tradiční slavná značka, která čím dál víc připomíná automobilku General Motors.“

Pád dolaru, kdyby na něj přišlo, by znamenal problémy nejen pro Ameriku, ale i pro zbytek světa. Většina planety se na něm stala závislá a jeho nahrazení jinou měnou by bylo obtížné a bolestivé. Žádná jiná měna dosud nevznesla přesvědčivý nárok na jeho trůn. Role eura sílí, měna EU však stále postrádá všudypřítomnost amerického dolaru a snahy o záchranu řecké vlády odhalily hluboké rozpory v eurozóně. Čínská měna, jüan, se ještě ani neobchoduje na světových trzích. A kdysi tak vlivný jen se po dvou desetiletích od pádu japonské ekonomiky stále potácí v problémech. Na dolaru dnes mimoto stojí tak významná část globální ekonomiky, že náklady na přechod na jinou rezervní měnu by byly prostě příliš vysoké.

Svět po dolaru by vypadal jinak, než na co jsou Američané zvyklí dnes. Americká ekonomika by zákonitě trpěla, přinejmenším relativně. Síla americké ekonomiky dolar vynesla k titulu měnového hegemona a měnová hegemonie dolaru zase na oplátku chránila a rozvíjela sílu americké ekonomiky. Dříve mohli Američané dolar znehodnocovat a náklady domácí reformy tak přenášet na zbytek světa, jak to udělal například Franklin D. Roosevelt ve 30. letech. Mohli vést války, a zároveň se těšit domácí prosperitě, navzdory nerovnováze mezinárodních plateb, jako tomu bylo za Lyndona Johnsona v 60. letech. Mohli vyvážet inflaci a chránit se tak před nárůstem cen ropy, jak to dělal Richard Nixon a jeho následovníci v 70. letech. V postdolarovém světě by však takovéto triky a zásahy vyšší moci byly podstatně obtížnější; americká ekonomika by musela víc spoléhat na své vlastní schopnosti.

Nový dolar? Novou Ameriku!

Roku 2010 už úpadek amerického dolaru začal reálně omezovat svobodu rozhodování v americkém politickém procesu. Debata o reformě zdravotnictví během prvního roku prezidentování Baracka Obamy se točila nejen kolem dopadů reformy na lékaře a pacienty, ale i na federální rozpočet. Náklady na války v Iráku a Afghánistánu, které roku 2010 překročily hranici bilionu dolarů, de facto vyloučily možnost dalších „volitelných“ válek, téměř bez ohledu na vážnost či druh případných provokací. Ben Bernanke a Fed neudělali jediný krok, aniž by nejprve nezvážili, jak na něj zareagují Číňané a další významní věřitelé.

V postdolarovém světě by se Američané museli spokojit s nižší životní úrovní. Spotřebitelská mánie 90. let minulého a „nultých“ let nového tisíciletí se financovala ze zahraničních půjček. Kdyby však zahraniční věřitelé začali výrazněji diverzifikovat svá portfolia, museli by se Američané znovu naučit žít v rámci svých poměrů. Takové přizpůsobení by bylo s největší pravděpodobností dosti traumatické; nová vynucená šetrnost by se dozajista podepsala na zaměstnanosti ve spotřebitelském sektoru, který byl až donedávna pilířem americké ekonomiky. Propouštění by přitom nebylo dočasné, nýbrž strukturální – přebytečné prodavačky, doplňovači regálů a reklamní agenti by se museli rekvalifikovat na jinou práci. V úspornější ekonomice by trvalo léta i desetiletí, než by ceny nemovitostí klesly zpět na předbublinovou úroveň.

Američané by museli společně přikročit k reformám, kterým se tak dlouho vyhýbali. Kdyby se držitelé jejich dluhopisů náhle zalekli obřích deficitů, musel by Kongres konečně navést penzijní systém a zdravotní pojištění pro seniory (Medicare) na udržitelnější kurz. Američané by museli pracovat déle a spokojit se s nižšími důchody. Senioři by museli platit více peněz za méně zdravotní péče. Američané by si možná naplno uvědomili, že penzijní systém a Medicare jsou vlastně peněžní transfery od mladých ke starým, a to by mohlo vést k politické válce generací.

Na druhou stranu je docela dobře možné, že dny dolaru ještě zdaleka nejsou sečteny. Kdyby totiž Američané skutečně provedli změny, k nimž je nutí úpadek jejich měny, posílili by tím šance dolaru na udržení světového trůnu. Není ovšem jisté, zda by to pro Ameriku či pro zbytek planety bylo dobře. Éra dolaru byla érou globálního růstu, ale zároveň globální nestability. Snad by se objevil monetární standard, který by umožnil růst bez nestability. Snad by nová generace politiků přišla na způsob, jak předcházet prasknutí bublin. Snad by lidé s novým pohledem na věc dokázali myslet ambiciózně a směle, aniž by přitom sklouzli k domýšlivosti a pýše.

Snad.

Upravený výňatek z knihy Greenback Planet: How the Dollar Conquered the World and Threatened Civilization as We Know It (Discovering America) [Dolarová planeta: Jak dolar dobyl svět a ohrozil civilizaci, jak ji známe (Objevování Ameriky)] vyšel na webu Salon.com.

Pro Finmag do češtiny přeložil Aleš Drobek