Zrodila se v Braniborsku budoucnost energetiky?

Česká republika dál kráčí za svým snem: dostavěním dvou dalších tisícemegawattových bloků temelínské jaderné elektrárny. Probuzení však může bolet. Než totiž dojde ke zhmotnění toho snu, tedy než budou bloky hotové a provozuschopné, použité technologie mohou přinejmenším morálně zastarat, asi tak, jako je dnes zastaralé auto bez katalyzátoru.

Rozhodnutí Německa o ukončení provozu jaderných elektráren (a německý příklad následují další země jako Švýcarsko nebo Belgie) není po bližším prozkoumání tak šíleným ekonomickým krokem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Využívání jaderné energie pro výrobu elektřiny se totiž z pohledu Německa stalo natolik riskantní záležitostí, kterou mohou navíc ovlivnit nepředvídatelné okolnosti (jako bylo ničivé zemětřesení a obří tsunami v Japonsku), že má větší význam investovat do bezpečných technologií a obnovitelných zdrojů.

V těchto technologiích (na rozdíl od atomového průmyslu, po dlouhá léta hibernovaného) totiž Německo představuje skutečnou světovou špičku, s potenciálem stát se největším výrobcem a vývozcem ekologických energetických technologií ve světě.

Od elektřiny k vodíku a zpět

Ukázalo to před několika dny při spuštění první „hybridní elektrárny“ na světě v Prenzlau u Berlína. Zařízení v sobě kombinuje větrnou elektrárnu s výrobnou vodíku a následnou zpětnou produkcí elektřiny z tohoto zdroje. Řeší tak několik problémů, které jsou s některými obnovitelnými zdroji spojené.

Slabinou většiny obnovitelných zdrojů je jejich nestálost. Někdy jsou s to vyrobit energie příliš, víc než dokáže odebrat rozvodná síť, jindy se jich nedostává. V Prenzlau se přebytečná energie používá k elektrolytické výrobě vodíku z vody a v něm zůstává naakumulována a v případě bezvětří může být využita ke zpětné výrobě energie. V tomto zařízení se používá vodík smíchaný s bioplynem, vyrábí se z něj současně teplo a elektřina.

Vodík se dá také využívat i jako ekologicky čisté – jeho spalováním vzniká obyčejná voda – palivo. Přebytky výroby vodíku z elektrárny v Prenzlau se budou dodávat do čerpacích stanic pro vodíková vozidla v Berlíně, který je jedním ze světových center zkoumání možností vozidel na tento pohon.

Mercedesy na vodík

Šestimegawattová braniborská elektrárna je oproti plánovanému čtyřtisícimegawatovému kolosu Temelína spíš hračkou než reálně významným zdrojem výroby elektřiny, ale je to jen začátek, podobný pokusným jaderným reaktorům.

A není to žádný osamocený projekt. Německé automobilky investují už dlouhá léta obrovské prostředky do vývoje aut na vodíkový pohon a především Mercedes patří v oboru k absolutní světové špičce. Vodíkové „pumpy“ ostatně existují v Německu už pět let a jejich síť se stále rozšiřuje. Automobil s vodíkovou nádrží nevypadá přitom nijak výrazně složitěji než upravená auta jezdící na zemní plyn.

Braniborský premiér Matthias Platzeck i proto označil malou elektrárničku za „kvantový skok kupředu“ v oblasti zelené energetiky. Kvantový skok si ovšem vyžádal poměrně velké prostředky, šest megawatt výkonu vyšlo celkem na 21 milionů eur, tedy před půl miliardy českých korun.

Tiskové agentury citovaly také šéfa Enertragu, který elektrárnu postavil, Wernera Diwalda, který řekl, že považuje za hlavní přínos nového zařízení právě schopnost ukládat do vodíku energii získanou z větru. „Vodík je nepochybně ústřední energetické médium budoucnosti, které může sloužit k snadnému ukládání a transportu energie,“ řekl Diwald.

Přelom v energetice?

Zbývá samozřejmě dořešit mnoho věcí, od účinnosti samotných větrných elektráren přes celkovou cenu elektřiny zpětně vyráběné z vodíku až po dostatečnou síť vodíkových pump na německých, respektive evropských silnicích. Ale kdo ví, možná jsme byli celkem nevědomky na konci října 2011 svědky největšího zlomu ve světové energetice za poslední století. Každopádně bychom další vývoj měli sledovat a svou „temelínskou“ cestu brát jako jednu, nikoli jedinou cestu dalšího rozvoje energetiky.

Autor je redaktor Lidových novin