Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Pavel Kohout: Bankrot se zbytečně démonizuje. A platí to i pro Itálii!

Martin Vlnas
Martin Vlnas
11. 11. 2011

Italské dluhopisy lámou rekordy. Ne každý milník je ale důvodem k oslavě. Právě naopak. Výnosy z desetiletých dluhopisů vystoupaly o 48 bazických bodů na 7,25 procenta, dvouleté pak vyskočily dokonce o 73 bodů na 7,11 procenta. Podle expertů jde o hraniční hodnotu, která není dlouhodobě udržitelná. Společně s výnosu dluhopisů pak rostly i pojistky proti úvěrovému selhání. Co se stane, pokud se Italům a Bruselu nepodaří trhy uklidnit? A je to vůbec možné? Více v exkluzivním rozhovoru s Pavlem Kohoutem.

Pavel Kohout: Bankrot se zbytečně démonizuje. A platí to i pro Itálii!

 

Upřímně řečeno, hrozí, ale zároveň bych dodal, že státním bankrotem svět nekončí. Itálie zkrachovala dvakrát krátce po sobě v letech 1926 a 1934 – a ještě měla dost energie na invazi do Habeše a Somálska. Což byla investice, která za to určitě nestála. Mussolini se měl raději věnovat filmovým festivalům, na to měl více talentu.

Ale zpět k tématu. Myslím, že státní bankrot se démonizuje. Může být i k užitku, protože v některých státech půjde asi o jediný účinný prostředek, který konečně naučí vládu šetřit. Vezměme si třeba ruský bankrot z roku 1998. Zahynulo kvůli němu Rusko? Ne, naopak, zavedlo poprvé ve své historii elementární zásady rozumných veřejných financí. Dnes jsou výnosy ruských dluhopisů nižší než výnosy dluhopisů Itálie, a to při výrazně vyšší inflaci.

Pomůže euroval nedávno zárukami teoreticky navýšený na bilion euro?

Euroval je úplně k ničemu. Je to doklad, jak se generálové připravují na minulou válku. Nástroj typu eurovalu by byl mohl být užitečný během asijské krize v roce 1997. Překlenovací úvěr pomohl i v nedávné době v Irsku. Nyní je ovšem příliš malý, než aby mohl fungovat. A kdyby se měl zvětšit, ohrozilo by to samotné zachránce.

Záruky – ach. Občas se ozve klient s dotazem na ten či onen „zaručený“ produkt. Vždy odpovídám, že je třeba dívat se, co stojí za těmi zárukami: peníze, nebo jen slova? V případě onoho bilionu v eurovalu jsou to bohužel ta slova.

Itálie je třetí největší ekonomikou eurozóny a třetím největším dluhopisovým trhem světa (po Japonsku a USA, pozn. autora). Pokud by nebyla schopná dostát svým závazkům, nebylo by levnější vydat se místo jejího zachraňování „jiným směrem“?

Ano, jistě. Vždyť tvrdím, že bankrot se zbytečně démonizuje.

Podobně jako v případě Portugalska či Řecka se i tentokrát vložila do hry Evropská centrální banka, která začala masivně skupovat italské dluhopisy, aby srazila jejich cenu. Jak to hodnotíte?

I to je řešení. Inflace. Takto by bylo možné obejít bankrot. Je dost možné, že dostatečně účinné akce centrální banky by mohly dokonce bankrot obejít. Namísto věřitelů držících státní dluhopisy rizikových států pak budou postiženi všichni, kdo drží nějaké pohledávky v euru. Všichni rovnoměrně a svým způsobem i spravedlivě. Daň v podobě snížení kupní síly měny je také jedním z možných řešení, ostatně byla úspěšně aplikována Británií a Spojenými státy po druhé světové válce (zatímco Německu byly dluhy tehdy odpuštěny).

Ne snad, že bych inflaci miloval. Je to pochopitelně nepříjemná a potenciálně nebezpečná záležitost. Ale může být i k užitku, zejména investorům, kteří drží majetkové typy investic: akcie, podíly ve firmách, nemovitosti, umělecké a sběratelské předměty. Vysoká inflace v Brazílii nebo v Argentině v 80. a 90. letech byla skvělým obdobím pro tamní akciové trhy. Stejně tak v Německu ve 20. letech.

Němcům se ovšem inflace líbit nebude. Vzpomínky na 20. léta jsou stále živé, i když skutečných pamětníků dnes žije velmi málo. Hyperinflace se ovšem stala součástí německé národní zkušenosti a paměti.

Může Itálii pomoci Berlusconiho rezignace? Neoddálí období bezvládí klíčové reformy, které by mohly Itálii pomoci?

Smaže Berlusconiho rezignace italské dluhy? Asi ne, že. Reformy není třeba vůbec provádět. Stačí seškrtat vládní výdaje na polovinu a půjde to i bez reforem.

Italové budou muset na začátku roku 2012 refinancovat dluhopisy za 80 miliard eur. Za celý příští rok pak Itálii čeká splátka dluhopisů celkem za 300 miliard eur. Bude levice, která pravděpodobně převezme vládu v zemi po odchodu mediálního magnáta, tou pravou volbou?

Levice nebo pravice – tváří v tvář dluhu v řádech tisíc miliard euro je to prakticky jedno.

Jaké řešení byste prosazoval vy, kdybyste byl v pozici Angely Merkelové?

Doufám, že se mi o tom nebude zdát, to by byla skutečná noční můra. Ale vážně. Angela Merkelová má upřímnou snahu, která však naráží na podstatnou překážku. Nikdy nepochopila podstatu problému. Ona neví, že rozpočtová krize, která propukla v Řecku a v Itálii, je jen jednou ze tří finančních krizí, které v eurozóně momentálně řádí – ty další dvě jsou bankovní krize v Irsku a ve Španělsku a kritická nerovnováha obchodní bilance v Portugalsku, Itálii a v Řecku. Merkelová nikdy nebyla schopna pochopit, že nestačí zavést úsporná opatření.

Kromě toho se tragicky mýlí ve svém chápání funkce finančních trhů. Její představy jsou naivní. V květnu 2010 si myslela, že Řecko bylo obětí spekulativního útoku a vyhrožovala trhům – přesně v době, kdy bylo třeba trhy uklidnit. Na podzim téhož roku udělala další fatální chybu, když oznámila, že Řecko nesmí zkrachovat do roku 2013. Trhy to samozřejmě pochopily tak, že Řecko zkrachuje v roce 2013 – a pochopitelně, obrovský výprodej řeckých dluhopisů začal ihned. Merkelová tuto reakci trhů nepochopila, proboha, jaké IQ asi může mít tato osoba? Před vstupem do politiky pracovala v NDR jako fyzička, takže by měla mít aspoň trojciferný intelekt. Tak proč ho nepoužívá?

Správná reakce již na jaře 2010 by bývala byla:

  • prostudovat řecká čísla;
  • okamžitě zjistit, že šance na záchranu jsou nulové – k tomu stačily čtyři základní početní operace;
  • prohlásit „je nám líto, ale nebudeme podporovat takový šlendrián – kdo bude chtít pomoc v rámci evropské solidarity, musí si ji zasloužit“;
  • zajistit, aby země, které nejsou beznadějné, tuto pomoc v podobě překlenovacích úvěrů skutečně dostaly. Což byl mimochodem případ Irska, které se skutečně již dostává ze svého bankrotu. V tomto případě mezinárodní pomoc zřejmě pomohla. Irsko je ale velmi silná, konkurenceschopná ekonomika s mimořádně silnou obchodní bilancí. Úplně jiný příběh než Řecko nebo Itálie. Nebo Španělsko či Portugalsko.

Co z toho plyne pro nás?

Nic. Provádět protikrizová opatření nemá smysl. Žádná neexistují. Je třeba šetřit na straně výdajů, ale rozumně, abychom si třeba úplně nezrušili školství. Podporovat ekonomiku nějakými dotacemi je nesmysl. Spíše uklízet klacky, které politici naházeli pod nohy podnikatelům. Odsunout na neurčito všechny ty přihlouplé reformy, stejně jsou špatně koncipované a psali je diletanti. Nejlepší reformou by možná bylo deset let klidu. Neupozorňovat na sebe, v obdobích velkých krizí se nejlépe daří nejméně nápadným ekonomikám.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (5)

Vstoupit do diskuze
Martin Vlnas

Martin Vlnas

Vystudoval politologii, sociologii a mediální studia na FSS MU v Brně. Rok studoval v Jižní Koreji. Během studia publikoval reportáže v Reflexu, Respektu nebo Týdnu, kariéru ale začal jako portýr. Od... Více

Související témata

Angela MerkelováArgentinabankovní krizeBruselCDCcredit úvěrového selhánídluhopisydluhová krizeECBeurovalEvropská centrální bankaitáliekupní sílaněmeckoobchodní bilancepavel kohoutPortugalskorozpočtová krizeŘeckoSilvio Berlusconistátní bankrotšpanělskéVelká krize
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo