David Marsh: Po čem Němci (tajně) touží? Po Česku bez eura!

Říkáte, že eurozónu čeká nyní kvůli krizi zásadní proměna, jež dá vzniknout její nové podobě. Jak bude vypadat?

Bude odolnější a pružnější. Bude sestávat se zemí, které jsou v poměrně vysoké míře hospodářsky sladěné s Německem. Ze zemí, jež hospodaří s přebytkem běžného účtu, dodržují pravidla fiskálního chování a jsou umírněné ve svých výdajích.

Vyčlení se tedy ono omílané „tvrdé jádro“?

Ano, eurozóna budoucnosti bude trochu jako „německé jádro“. To původně existovalo během sedmdesátých let, kdy byl založen Evropský monetární systém. Určující pro tento měnový mechanismus, nazývaný „had“ (či „had v tunelu,“ pozn. red.), bylo západní Německo. A obdobné to nejspíše nakonec bude s eurozónou.

A kdy se tak stane?

To neumím říci, ale myslím, že půjde o pomalý vývoj. Jednotlivé státy totiž budou současnou podobu eurozóny opouštět do značné míry nestejnorodě, různě. První zemí, která eurozónu opustí, bude Řecko. K tomu může dojít již v průběhu nadcházejících dvanácti měsíců. Celkově ale, domnívám se, půjde o proces, jenž bude trvat roky. Nebude to žádný „velký třesk“.

A co další státy, třeba Portugalsko?

I Portugalsko podle mě nakonec eurozónu opustí. Může ale uplynout třeba i pět let, než k tomu dojde. Důležité je ale říci, že pokud jakákoli země dá měnové unii sbohem, stane se tak proto, že to budou chtít její občané. Jedině Řekové sami rozhodnou, zda Řecko unii opustí, jedině Portugalci, zda jí dá sbohem Portugalsko – a tak dále. Když prostě Řecku – či jakékoli jiné zemi – dojdou peníze a nikdo už nebude ochotný Řekům půjčit, řeknou si, že se eura vzdají. Budou muset.

Co se stane pak?

Pochopitelně tím započne složitý proces. Nikdo nenalhává opak. Nenamlouvám si ani to, že máme nějaký recept, nějaký „manuál“, jak takový proces realizovat.

Soudíte též, že z hlediska České republiky je nyní naprosto v pořádku, že setrvává mimo eurozónu, a dodáváte, že nemusí s přijetím eura nijak spěchat. Proč přesně?

Stávající členské státy eurozóny si nyní nepřejí mezi sebe uspěchaně přijmout jakékoli země ze střední a východní Evropy. Mají zkrátka plné ruce práce s krizí. Takže i pokud by Češi chtěli vstoupit, a to nechtějí, nešlo by to zrovna rychle. Myslím ovšem, že Češi potřebují udělat vše, co mohou, aby ujistili zbytek Evropy, že se snaží přístupová kritéria splnit.

Proč, když přijetí eura nyní není příhodné?

Plnění kritérií je dobré z hlediska lákání zahraničních investic, z hlediska udržení nízkých úrokových sazeb a nízké inflace. Dělá to prostě výtečný dojem. Dobré je vysílat signál, že děláte vše pro splnění kritérií, a zároveň nemít kdovíjaký záměr se k eurozóně připojovat.

A někdy v budoucnu – ve střednědobém či dlouhodobém horizontu – bude pro Českou republiku příhodné přijmout jednotnou měnu?

Když se nakonec Česká republika rozhodne euro přijmout, tak jako tak již to bude jiná eurozóna. Je kýžené vstoupit do měnové unie tehdy, když bude pozice Česka relativně silná. A pokud vše poběží, jak má, a Čechům bude nakloněno i štěstí, stane se Česká republika zemí, jejíž pozice je příkladná. Může být zkrátka zemí, jež je schopna demonstrovat svůj potenciál držet krátkodobé úrokové sazby níže než Evropská centrální banka, a to dlouhodobě. Myslím ovšem, že velkou výzvou pro Českou republiku bude srazit dolů dlouhodobé úrokové sazby.

Proč?

Když Česko dostane tyto úrokové sazby na úroveň jednoho či půldruhého procentního bodu nad německou míru, trhy nabudou silného přesvědčení, že opravdu provádí udržitelnou hospodářskou politiku. Tím totiž Česká republika doloží, že je pro ni zásadní stabilita a že dokáže být ekonomicky úspěšná i při setrvání mimo měnovou unii, bez eura. To bude skvělým znamením pro již zmíněné zahraniční investory. Česká republika se pak může ve světě dokonce proslavit – třeba poukazem na to, že dostala úrokové sazby dlouhodobě pod úroveň sazeb nastavenou Evropskou centrální bankou.

Nedávno se Česká republika proslavila též, neboť jistá zahraniční finanční média zpravila svět o tom, že česká koruna se může stát druhým švýcarským frankem – že se k ní znejistělí globální investoři uchýlí jako k takzvanému bezpečnému přístavu. Co na to říkáte?

Švýcaři a do jisté míry i Češi pocítili v uplynulé době příliv zahraničního kapitálu. Tyto přílivy jsou však často krátkodobé a destabilizující. Aby byla Česká republika jako Švýcarsko, musela by být patrně lokalizována ve velehorské krajině, musela by mít horalskou kulturu i tradice a za sebou „švýcarskou“ historii – nějakých osm set let bez napadení nepřítelem zpoza hranic. Nemyslím si, že by se mohla stát Švýcarskem. Mohla by se ovšem stát svého druhu bezpečným přístavem. To ano.

Švýcarsko také stále odolává euru...

To může i Česká republika. I proto, že její setrvání mimo eurozónu může být výhodné pro některé jiné státy, hlavně Německo.

Jak to?

Česká republika je klíčovým dodavatelem německé ekonomiky. Bez eura přitom Češi mohou pružněji a rychleji přizpůsobovat své ekonomické proměnné. Umím si proto představit, že je tajným přáním Němců udržet Česko mimo eurozónu, aby tak česká ekonomika zůstala flexibilní. Protože flexibilita Česka, které mají Němci hned za hranicemi, znamená poměrně nízké dodavatelské náklady pro německé firmy. Setrvání Česka mimo eurozónu lze zkrátka vidět jako součást německé hospodářské politiky udržování průmyslových nákladů na přiměřené úrovni. Česko vlastně ve skutečnosti Německu ekonomicky pomáhá.

Robert Mundell, laureát Nobelovy ceny za ekonomii a jeden z duchovních otců eura, mi loni říkal, že mnozí američtí ekonomové jsou k euru skeptičtí, neboť se obávají, že silné euro by bylo rovnocenným globálním rivalem dolaru.

Ano, to je pohled, jenž je hluboce zakořeněn v rámci amerického konzervativního ekonomického establishmentu, ačkoli ho málokdo přizná oficiálně. Tito lidé mají opravdu za to, že euro není dobré z hlediska celkového postavení Ameriky ve světě. Je to určitě jedna z příčin amerického skepticismu ohledně eura – mnozí Američané si zkrátka v hloubi duše myslí, že bude-li se eurozóně a euru dařit, uzme jim to část z jejich stávajících privilegií.

Jaká privilegia konkrétně myslíte?

Například to, že nyní si Američané mohou půjčovat při abnormálně nízkých úrokových mírách – díky image bezpečného přístavu, kterou dolar stále má. A bude mít i nadále. Lidé jej budou nahlížet jako bezpečnou měnu, protože Amerika je země, kdežto Evropa nikoli.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda

Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden

David Marsh (59)

Anglický rodák, absolvent Oxfordské univerzity, pracoval do roku 1995 jako novinář ve Financial Times a agentuře Reuters. Poté působil v investičním bankovnictví a poradenství. V současnosti tento přední expert na otázky evropské ekonomické integrace figuruje ve vedení londýnské poradenské firmy SCCO a rovněž fóra OMFIF, které sdružuje centrální banky a státní fondy. Marsh, čestný profesor Birminghamské univerzity, publikoval několik knih, nejnověji The Euro: The Battle for the New Global Currency, jejíž české vydání se připravuje. Prahu navštívil u příležitosti konání konference Prague Twenty.