Máme „zachraňovat euro“?

Jaký by byl praktický důsledek pro českou hospodářskou politiku? Švejnar a Semerák tvrdí:„Pokud existuje šance na takové přežití eurozóny, které by nebylo jen dlouhodobou agónií, je v životním zájmu České republiky takové řešení podporovat. Dokonce i solidarita ve formě účasti na financování některého ze stabilizačních fondů může být pro Českou republiku efektivní – reálný příspěvek (zvláště pokud by podpora měla formu poskytnutí záruk)může Česká republika zatížit méně než fiskální důsledky hluboké recese (úplný rozpad Evropské měnové unie by zřejmě zhoršil saldo rozpočtu o nejméně 100 miliard Kč).“ Tento závěr, stejně jako celá práce, má jednu ne tak zcela drobnou vadu. Slovo „rozpad“ v souvislosti s eurozónou se v článku, který má deset stran, objevuje dohromady osmadvacetkrát. Ani jednou však není vysvětleno, jaký mechanismus a za jakých okolností by měl rozložit eurozónu. Mlčky se předpokládá možnost rozpadu eurozóny, aniž by se řeklo, za jakých podmínek k němu vůbec může dojít. To je zásadní slabina této práce.

• Studie Viléma Semeráka a Jan Švejnara Dopady měnové (dez)integrace na ČR na webu CERGE (pdf, 247 kB)

Závěry – z neúplné analýzy

Skutečně kompletní analýza vhodná jako podklad pro politická doporučení ve smyslu poskytnout či neposkytnout úvěr nebo garanci by musela obsahovat tyto části:

• podmínky rozpadu eurozóny;
• hodnocení pravděpodobnosti splnění těchto podmínek a uskutečnění rozpadu;
• odhad dopadů rozpadu na růst, export a zaměstnanost v ČR;
• odhad možných nákladů České republiky v případě spoluúčasti na záchraně eurozóny;
• vyhodnocení pravděpodobnosti úspěchu záchranné operace;
• srovnání všech dílčích výsledků a závěrečné doporučení.

Švejnarova a Semerákova analýza zahrnuje pouze třetí bod (odhad dopadů rozpadu na růst, export a zaměstnanost v ČR), a přesto si klade ambice poskytnout závěrečné doporučení. To je v nejlepším případě předčasné, a to i za podmínek časového stresu.

Česká republika byla v prosinci postavena před otázku, zda poskytnout, nebo neposkytnout Mezinárodnímu měnovému fondu úvěr osmdesát devět miliard korun na „záchranu eura“. Přitom není ani známo, kdo a proč vlastně euro ohrožuje, neboť vystoupení Německa je krajně nepravděpodobné (Německo by si instantně vyrobilo bankovní krizi vznikem oceňovacích rozdílů vzhledem k „nové marce“)a vystoupení slabších států rovněž, z přesně stejných důvodů.

Má někdo odvahu vysvětlit, proč sanovat západoevropské banky?

V situaci, kdy nikdo nechce vystoupit z eurozóny a zároveň nikdo nemůže být vyloučen, jsou diskuze o rozpadu poněkud zbytečné. „Záchrana eura“je ve skutečnosti spíše záchranou francouzských, německých a jiných bank, které rizikově půjčovaly peníze v rizikových ekonomikách, ať už ve formě státních dluhopisů, nebo soukromých úvěrů.

Zda se Česká republika má v budoucnosti zúčastnit podobných operací, je ovšem úplně jiná otázka. I kdybychom se přiklonili k názoru některých politiků, že pomáhat západním bankéřům je z čistě ekonomického hlediska racionální, neboť pomůžeme odvrátit hrozbu bankovní krize, je zde otázka, nakolik vůbec relativně malá česká účast může být efektivní. Zda pár miliard eur – vskutku velký objem peněz z hlediska české ekonomiky – opravdu něco zmůže tváří v tvář mnoha stovkám miliard rizikových úvěrů v západoevropských bankách.

Nehledě na to, jak velkorysou českou účast na záchraně cizích bank vysvětlit voličům. Upřímně řečeno, nechtěl bych jim to vysvětlovat z očí do očí.

Psáno pro Týdeník Rozhlas