Lobbisté, Tejc vás postaví do latě

Je tu pokus číslo dvě, tentokrát velmi nadějný. Poté, co poslanci na podzim smetli se stolu návrh zákona o lobbingu z pera svých socialistických kolegů Bohuslava Sobotky a Jeronýma Tejce, se tito dva zákonodárci rychle otřepali, svůj návrh změnili a sehnali pro něj rudo-zelenou podporu. Vidíme první krok směrem od „nezdravého propojení byznysu s politikou“, které tak často kritizují česká média, nebo jde jen o alibistický předvolební tah?

Veřejní činitelé, předložte diáře

Ale pěkně po pořádku. V čem se vlastně nynější návrh liší od toho podzimního, že ho najednou podpoří komunisté i zelení? Zásadní rozdíly jsou tři. Předně se rozšířil okruh osob, na něž se nová legislativa má vztahovat – o primátory a členy městských rad, ředitele krajských úřadů nebo tajemníky magistrátů. Dále pak odpadla kritizovaná povinnost poslanců a senátorů předkládat seznam svých lobbistických kontaktů ministerstvu vnitra – nově je budou zkoumat mandátové a imunitní výbory sněmovny nebo senátu – a také došlo ke změně v definici lobbingu.

Pokud nový zákon projde, pak se osoby, které se více než třikrát za čtvrtletí „pokusí ovlivnit rozhodování orgánů veřejné moci“, budou muset zapsat do registru lobbistů. V případě, že tuto povinnost nesplní, hrozí jim zákaz činnosti na pět let a až milionová pokuta. Veřejní činitelé by zase každé čtvrtletí museli dodat podrobné údaje o tom, s jakými lobbisty se stýkali a o čem s nimi jednali.

Dohnat a předehnat – ale koho?

Zákon „zajistí transparentnost této činnosti a sníží tak rizika korupce a klientelismu“, uvádí „duchovní otec“ zákona z ČSSD Jeroným Tejc. Opravdu? Když je legislativa vyžadující povinnou registraci lobbistů tak spásná, proč už ji nezavedli v celé Evropě? Občas se sice píše o tom, že lobbing podléhá regulaci ve většině vyspělých států, ale opak je pravdou.

Z celé Evropské unie zatím k podobně tvrdému zákonu, jaký navrhují socialisté, přistoupily pouze Polsko, Maďarsko a Litva. Polsko a Maďarsko jsou podobně jako Česko středoevropské postkomunistické státy, a tak bychom se mohli v jejich legislativě inspirovat, pokud by přinesla úspěch. Na hodnocení je ale příliš brzy, protože zákony o lobbingu tam vstoupily v platnost poměrně nedávno: v roce 2005, respektive 2006.

Předkladatelé zákona se ohánějí tím, že se inspirovali slovenskou předlohou (tam nakonec neprošla parlamentem), která zase čerpala z regulí Spojených států, jež jsou průkopníkem v regulaci lobbingu – jeho první zákonná úprava tam byla přijata už v roce 1946. Budiž, ale pořád není jasné, zda by do Česka jejich zákon vnesl více transparentnosti.

Placebo: nepomůže, neškodí

Po přečtení návrhu jsem spíše na rozpacích. K čemu nám bude veřejný seznam lobbistů obsahující jejich základní osobní údaje bez toho, abychom věděli, koho a proč ovlivňovali (tyto informace se budou uvádět pouze dobrovolně)? A co si ministerstvo vnitra a parlamentní výbory počnou s detailními pracovními programy veřejných činitelů za poslední čtvrtletí? Netuším. Každopádně vím, že schůzku dvou lidí – veřejného činitele a lobbisty je a bude i po případném přijetí nového zákona velmi snadné utajit.

Neříkám, že nový zákon něčemu uškodí, ale obávám se, že ani ničemu podstatnému nepomůže. Spíš to působí tak, jako by se politici pod ním podepsaní chtěli před volbami bít v prsa a říkat: „Podívejte, jak jsme s těmi podvodníky zatočili!“ (Jak známo, synonymem pro lobbistu je v češtině podvodník.)

Proč jsem tak skeptický? Pokud by chtěli naši veřejní činitele „s nezdravým propojením politiky a byznysu“ skutečně něco udělat, mohli konat už dávno. Většina českých občanů a zejména pak podnikatelů by to jistě ocenila.

Pohněte se skutečnými problémy

Uvedu jen tři příklady, jak by se vliv neprůhledných zájmových skupin na rozhodování zákonodárců dal omezit. Za prvé učiňte přítrž poslaneckým přílepkům k zákonům, tedy praxi, kterou označil za nelegální i Ústavní soud ČR. Pozměňovací návrhy (související s původním předmětem zákona!) by měly předkládat pouze skupiny poslanců a v dostatečném předstihu, jak je to běžné v západní Evropě.

Za druhé zrušte anonymní akcie – pak bude vždy jasné, kdo se uchází o veřejnou zakázku (jestli to náhodou není Jančík). Za třetí zajistěte, aby veřejné soutěže probíhaly transparentně a nebylo možné se jim kouskováním zakázek vyhýbat.

Tak, pánové, to jsou jen tři nejkřiklavější problémy. Pokud chcete skutečně zajistit transparentnější veřejné rozhodování (a potažmo i přispět k oživení české ekonomiky), zaměřte se na ně a na zákon o lobbingu klidně zapomeňte. Třeba pomůžete i tomu, aby slovo „lobbista“ konečně přestalo být oblíbenou nadávkou.

Foto: cssd.cz