Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Zbytečný strach z ruského medvěda

Petr Preclík
Petr Preclík
19. 2. 2010

Pravidelná měsíční splátka Ukrajiny za ruský plyn úspěšně proběhla a Evropa si může zase na celý měsíc oddychnout. Za třicet dní však evropský tep opět vyskočí přímo úměrně prázdnotě kyjevské pokladny. Opět se objeví komentáře volající po snížení závislosti na Rusku, opět se rozehraje nacionalistická píseň o strašlivém ruském medvědu. Je však takové bědování nutné?

Zbytečný strach z ruského medvěda

Mezi obchodem s plynem a ropou je jediný zato však zásadní rozdíl: globální trh s plynem neexistuje. Jinými slovy, obchod probíhá jen tam, kam vede potrubí. Plyn nelze naložit na tankery - jeho kondenzace a transport v nádržích je příliš drahý a technologicky náročný. V roce 2001 sice vzniklo Fórum zemí exportujících plyn(GECF), jehož cílem je celosvětový trh vytvořit, organizace je však složena z příliš mnoha zemí s rozdílnými zájmy a strategiemi, aby mohla hrát významnější roli. Vázán tedy v současnosti není pouze nakupující, úplně stejně je závislý i majitel plynových ložisek.

Rusko a Evropa: Oboustranná závislost

Není to proto pouze Evropa, kdo potřebuje Rusko, tenhle vztah platí i obráceně. Rusko totiž nemá nikoho jiného, komu by svou produkci prodalo. Čínský trh sice roste závratnou rychlostí, chybí však to nejdůležitější: trubky. Plynovod již měl dávno stát, rozbití koncernu Jukos v roce 2006 však projekt zastavilo (viz. obrázek). Přípojka do Japonska funguje, její kapacita však Ruskou ekonomiku neuživí.

Zdroj: sun-bin.blogspot.com (plná velikost zde)

Hlavní překážkou budování potřebné nové infrastruktury zůstává zřejmý nedostatek financí. Ruská vláda pod taktovkou prezidenta/premiéra Putina drží otěže těžařského průmyslů pevně v rukou a to odrazuje zahraniční investory. I proto se nejspíše jako první rozeběhne kontroverzní plynovod Nordstreamspojující pod Baltským mořem Rusko a Německo, který poměrem 30:70 financujíakcionáři konsorcia Nord Stream AG a mnohé evropské banky, než jakýkoli plynovod mezi Ruskem a Čínou, dvěma centrálně řízenými ekonomikami.

Ruský plynový kudykam

Ruská ekonomika je mimo své všeobecně známé závislosti na vývozu nerostných surovin navíc stižena vnitřní ekonomickou krizí: rostoucími dluhy veřejných financí, nezaměstnaností a přílišnými výdaji na armádu a sociální systém. Nelze si proto představit, že Rusko svou ropu a plyn spotřebuje pouze uvnitř svých hranic. Stejně tak vyčlenit potřebné miliardy dolarů na nové plynovody vedoucí mimo Evropu se proto zdá mimo ruské možnosti, popustit část kontroly zahraničním investorům zase mimo ruskou vůli.

A přesto se Rusko k utahování kohoutů, zejména v reakci na spory s Ukrajinou, uchyluje poměrně pravidelně: k výpadkům dodávek došlo v letech 2005, 2006, naposledy pak na začátku loňského roku. Jenže působnost takového opatření je více politická než ekonomická. Jak výstižně poznamenává expert na energeticku ekonomii  A. F. Alhajji v knize The Failure of the Oil Weapon. Consumer Nationalism vs. Producer Symbolism: "Embargo již od dob ropných šoků slouží spíše než k získání politické páky k uklidnění domácího veřejného mínění, které odsuzuje nespravedlnosti a podlosti těch druhých." Kolik Moskvanů vám řekne, že jejich dači za městem nemají přívod plynu, zatímco neplatící Ukrajinci mají plyn v každé zapadlé vísce?!

Vládní podpora na plný plyn

Jenže žádné surovinové embargo jiný národ k ústupkům nedonutí. "Občané postižených států jsou zpravidla ochotní energetickou krizi vydržet a podporují vládu v opozici k embargu," dodává profesor Alhajji. Vyvážející jsou na ziscích ze surovinového exportu závislí mnohem více: delší výpadek vprodeji zničí jejich ekonomiku rychleji, než postiženým státům dojdou strategické zásoby. Dlouhodobě tak embargo posiluje konzumenta a oslabuje producenta.

Kam by tedy měly směřovat evropské snahy? V krátkodobém výhledu je potřeba posilovat vnitroevropskou infrastrukturu včetně zásobníků. Taková síť pak dovolí lépe distribuovat zásoby v době výpadku a umožní přečkat, než se ruský stát přidusí výpadkem vlastních příjmů. Již nyní jsou evropské zásoby plynu schopné uživit starý kontinent po dobu několika měsíců. Výstavba ekonomicky nejistých plynovodů z nestabilního Kazachstánu či Turkmenistánu vedoucích přes ještě nestabilnější Kavkaz naši energetickou bezpečnost rozhodně nezaručí.

Co bude za 50 let?

Jenže funguje-li tato logika nyní, kdy plynu je dost, kdy téměř neexistují plynovody jdoucí na Dálný Východ a kdy bitva o suroviny ještě naplno nevypukla, bude fungovat, až nastanou uvedené černé scénáře? Vždyť většina poplašných zpráv mluví právě o době za padesát let, kdy prý ropa nebude vůbec a plynu bude pramálo. Jenže nikdo na tomto světě stále neumí s přesností říct, kolik ropy a plynu ještě zbývá. Nové a nové průzkumy odhadované množství stále zvyšují.

I proto je lepší než měnit závislost na jedné nestabilní surovinové velmoci za závislost na jiné, neméně nestabilní, soustředit se na technologický rozvoj a vytvoření právě onoho v začátku zmiňovaného globálního trhu nezávislého na potrubí v kombinaci s rozvojem dalších energetických metod. Ekonomický zájem vývozců totiž vždy předčí jejich vůli k politické válce. I ruský medvěd je rád v teple a s plným břichem.

Autor vystudoval mezinárodní vztahy a mediální studia na FSS MU v Brně.

Foto: Profimedia.cz

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (6)

Vstoupit do diskuze
Petr Preclík

Petr Preclík

Dnes pracuje na českém velvyslanectví v zambijské Lusace, dřív pracoval jako expert při OSN v Ženevě a New Yorku, zúčastnil se volebních pozorovatelských misí na Ukrajině, v Guineji a Pobřeží Slonoviny.... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo