Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Nic se samo nevyřeší!

Pavel Kohout
Pavel Kohout
1. 6. 2010

Parta kluků si hraje na pláži. Křičí, hádají se a nemohou se dohodnout, kdo je pirát a kdo námořník Jejího Veličenstva. Jsou svým sporem tak zaujati, že si ani nevšimnou blížící se vlny tsunami. Zhruba tak se chová většina současných politiků. Nejen českých, ale i západních. Neschopnost rozlišit malicherné detaily od podstatných hrozeb jako by nakazila celou naši civilizaci. A nenechte se mýlit: tou vlnou tsunami není světová hospodářská krize.

Nic se samo nevyřeší!

Není, protože hospodářská recese (správnější termín než krize) je starostí minulého léta. Spojené státy jsou venku z recese již nějakou dobu. Využití výrobních kapacit vzrostlo v dubnu na 71 procent z loňského červnového minima ve výši 65 procent. Průmyslová produkce zaznamenává oživení ve tvaru „V“. Také Německo hlásí převážně dobré zprávy, zejména v oblasti průmyslové výroby. A příznivé hospodářské statistiky lze uvést i u řady jiných zemí včetně České republiky.

Hlavní hrozbou není ani Řecko, dokonce ani neblahá finanční situace bank v okrajových zemích eurozóny: v Irsku, Španělsku, Portugalsku atd. Všechny tyto problém sice jsou vážné, ale ne natolik, aby představovaly závažnou hrozbu pro celou západní civilizaci. Ta si během historie již poradila s těžšími úkoly. Nyní však hrozí nepřítel, jaký tu ještě nebyl.

Tím nepřítelem je státní dluh. Samozřejmě že státní dluh jako takový není nic nového. Státy se zadlužovaly již od starověku. Ne všechny dluhy byly zbytečné. Nizozemci se zadlužili, aby se mohli osvobodit od Španělů a španělských daní. Angličané se zadlužili, aby vybudovali světové impérium a porazili Napoleona. Také v tomto případě šlo o dobrou investici. Spojené státy měly po druhé světové válce dluh přes 110 procent hrubého domácího produktu – ale za vítězství v Pacifiku a na západní frontě to stálo!

Dluhy jako za časů poválečné konsolidace

Nyní je ovšem Západ v situaci, kdy výše dluhů dosahuje válečných hodnot v mírové době. Tato situace nemá precedens v celých dějinách lidstva. „Od Dubaje přes Island, Irsko, Řecko, Maďarsko, Itálii, Portugalsko, Španělsko, Japonsko, Francii, Británii až po Spojené státy, břemeno státních dluhů v současné výši se v mírových dobách vyskytovalo pouze v časech poválečné konsolidace, kdy se splácely válečné dluhy,“ uvádí ekonom Willem Buiter. „Když vidíme, jak poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu dosáhne nebo přesáhne hranici 100 procent HDP kolem roku 2014, je to hluboce zneklidňující, zvláště s přihlédnutím k primárním deficitům (rozpočtovým schodkům bez započtení splátek úroků).“

Na světě se nenajde jediný ekonom, který by tvrdil: „Všechno je v pořádku, ono se to nějak vyřeší.“ Expanze dluhů není z větší části důsledkem finanční krize. Ta situaci samozřejmě zhoršila, ale tendence k bezbřehému nárůstu dluhů začala v průběhu 70. a 80. let. Ještě v roce 1980 měla Francie poměr veřejných dluhů k HDP na hodnotě 31 procent, stejně jako Německo. To byly časy!

Co se během těch třiceti let stalo, že se v roce 2010 německý veřejný dluh odhaduje na 76,5 procenta a francouzský dokonce na 84 procent HDP?

Nic zvláštního. Pouze proběhla řada volebních cyklů. V nich vítězily sociálně orientované strany, ať už otevřeně levicové, nebo nominálně pravicové. Jen samotný socialistický prezident François Mitterand dokázal státní dluh zdvojnásobit. Jeho „pravicový“ nástupce Chirac pak trend zadlužování jen mírně zbrzdil. Dočasně. Během posledních třiceti let neměla Francie ani jednou přebytkový státní rozpočet. V tomto směru je ovšem spíše typickým příkladem sociálního státu než výjimkou.

Nalijme si čistého vína

Někdo ovšem bude muset dluhy nějak zaplatit. Možností není mnoho. Vlády mohou skřípnout mladé ve prospěch dluhů, které nasekali jejich rodiče pro své vlastní pohodlí. Mohou zvýšit daně tak, že z lidí pod 40 let udělají novodobé nevolníky. Háček je v tom, že tento krok by ochromil ekonomiku ještě více než finanční krize.

Jinou možností je inflace. Vlády mohou časem oslabit nezávislost Evropské centrální banky, k čemuž nedávno Nicolas Sarkozy udělal první významný krok. Ale i toto řešení má velmi nepříznivé vedlejší účinky: okradení střadatelů, kteří si své úspory nechávají v bankách. Nejlepší by bylo nalít si čistého vína. Žádná ekonomika na světě si nemůže beztrestně dovolit veřejné výdaje na úrovni 45–50 procent HDP. To je prostě příliš mnoho. Příliš štědrý stát nevyhnutelně upadne do dluhů. Daně nelze zvyšovat donekonečna.

A jednou přijde dluhová tsunami. Západní model sociálního státu čeká destruktivní vlna v nejbližších letech. To bude hlavní globální hrozba, které bude čelit i příští česká vláda. Ať předvolební sliby zní jakkoli, po volbách přijde vystřízlivění v podobě bezvýchodné krize západního sociálního státu.

Autor je ředitelem pro strategii Partners

Psáno pro LN

Foto: profimedia.cz

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (19)

Vstoupit do diskuze
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Ředitel Algorithmic Investment Management a strůjce investičních fondů Algorithmic SICAV. Dřív pracoval mimo jiné pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spoluzakládal finančněporadenskou... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo