Dnes Řecko, zítra celá Evropa

Rostou i ukazatele finančního stresu Španělska a Portugalska navzdory akcím Evropské centrální banky, která na otevřeném trhu skupuje státní dluhopisy těchto zemí v objemu desítek miliard eur. Navíc ECB podporuje banky slabších zemí eurozóny levnými úvěry. Jejich objem je limitován jen tím, kolik si řecké, španělské či portugalské banky řeknou. Například portugalské banky si v květnu řekly o 35,8 miliardy eur, v dubnu o 17,7 miliardy.

Kdyby nebylo ECB, evropský bankovní systém by se dávno zhroutil. Na druhé straně bez měnové expanze prováděné ECB prakticky od jejího založení by žádná finanční krize zřejmě nenastala. Evropská centrální banka jen hasí požár, který sama založila.

Život na dluh

Proto nepřekvapí, že se problematické ekonomiky snaží získat peníze, kde se dá. Již v roce 2008 pronajalo Řecko přístav Pireus čínské společnosti Cosco na 35 let za 3,4 miliardy eur. Řecká ministryně obchodu Louka Katseli nedávno v Šanghaji lákala další čínské investory do odvětví námořní dopravy, bank, a dokonce i do řecké státní pošty a železnice.

Přitom je zajímavé, že Řecko je stále formálně bohatší než Čína. Podle údajů Světové banky z roku 2008 mělo Řecko hrubý národní důchod (GNI) v hodnotě 28 400 dolarů na hlavu, zatímco Čína jen 2940 dolarů. (Údaje jsou uvedeny ve skutečných dolarech, nikoli v hypotetické paritě kupní síly.) I když započítáme pokles Řecka a růst Číny během let 2009–2010, stále je rozdíl mezi ekonomickou výkonností obou zemí nejméně sedminásobný.

Proč je Čína pokládána za silnou ekonomiku, zatímco Řecko je nejtěžším případem v ekonomické nemocnici zvané Evropská unie? Teritoriální struktura čínských dovozů a vývozů vysvětluje vše. Se kterými státy má Čína zápornou obchodní bilanci? S Japonskem, Jižní Koreou, Tchaj-wanem, Austrálií a některými dalšími asijskými zeměmi. Dále s Afrikou a ropnými státy. Naopak velmi silnou kladnou bilanci má Čína s Evropou a Amerikou. Mechanismus funguje tak, že Čína dováží z Japonska, Koreje a Tchaj-wanu technologie. (Z evropských ekonomik ještě z Německa a Švýcarska). Z ostatních států dováží suroviny. Vyrábí hotové zboží, které pak Evropané a Američané lačně kupují kvůli nízké ceně. (Kvalitu ponechme stranou.) Evropané a Američané kupují čínské zboží na dluh. Stačí se podívat na veřejné finance i na zbytnělé finanční rozvahy amerických a hlavně evropských bank.

Evropa a Amerika žijí na dluh, což je postupně ruinuje. Zároveň přicházejí o výrobní základnu, což je ruinuje ještě více.

První oběť – textilní průmysl

Nabízí se samozřejmě otázka, zdali by se Západ neobešel bez Číny. Když bez ní fungoval několik tisíc let, proč to najednou nejde? Ještě před čtyřiceti lety bylo čínské zboží raritou. Co se od té doby změnilo?

Západ začal v 70. letech budovat sociální stát nového typu – velkorysý, všeobjímající stát, který šel daleko za hranice představ o sociálně tržním hospodářství podle Erharda, Adenauera a Röpkeho z 50. let. Stát začal financovat možné i nemožné: na dluh. Zadlužování si vyžádalo zvyšování daní a odvodů z mezd. Zároveň rostl objem peněz v ekonomice, protože většina peněz není natisknuta ve formě bankovek, ale vzniká na účetních výkazech jako dluh. Růst objemu peněz tlačil na růst cen a mezd.

Zvýšené daně společně s inflací peněžní zásoby vedly k situaci, kdy Západ na jedné straně má vysoký hrubý domácí produkt, ale zároveň vysoké náklady na pracovní sílu. Proto se řada výrob jednoduše neuživí. Jako první vzal zasvé evropský textilní průmysl. Následovaly boty, kabelky, hračky, montáž elektroniky... Zatím odolává automobilový průmysl, protože požadavky na kvalitu jsou zde přece jen vyšší a havárie auta je větší malér než havárie dámského podpatku. Ale co není, může být za pár let.

Katastrofickým scénářem je Evropa zbavená veškerého průmyslu, kam jezdí bohatí Číňané jako do exotického Disneylandu – a tento Disneyland jim ostatně patří, protože Evropané ve snaze odložit zrušení svých sociálních vymožeností prodali vše hodnotné za výprodejové ceny. V tomto směru pokročilo Řecko nejdále.

Autor je ředitelem pro strategii Partners.

Psáno pro Lidové noviny.

Foto: profimedia.cz