Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Rozpočty škrtavé, nikoli reformní

Tomáš Sedláček
Tomáš Sedláček
2. 9. 2010

Poslední dva navržené rozpočty (na rok 2010 a 2011) mají cosi společného: přestože je sestavovali lidé na vysoké odborné výši, časová a politická konstelace z nich udělala rozpočty úsporné, škrtavé (a bylo to nutné), ale nikoli reformní.

Rozpočty škrtavé, nikoli reformní

To není výčitka (ani loni, ani teď prostě nebyl politický prostor a čas něco hlubinného připravit), ale spíše verbalizovaná touha po tom, aby rozpočet na rok 2012 již reformní byl. Minulému ani současnému ministrovi financí tu roli nezávidím. Bylo jim svěřeno auto, které je těsně před generálkou, další den přitom rodinu čeká dlouho plánovaná cesta do zahraničí. Nezbyl proto čas, než opravit auto jen tak, aby cestu vydrželo – a oba tuto svou nešťastnou situaci i tak popisují. Rok 2012 by se však měl nést ve znamení mnohem hlubších – a filozofičtějších a procesních – změn. Co se veřejných financí týče, je prostě čas na generálku a změnu životního stylu, dočasných faceliftů a liposukcí (které vydrží tak rok) už bylo dost.

Kdo nemíří, netrefí

Za prvé je nutné si ujasnit základní filozofii. Mnohem lépe se v jednotlivých kapitolách bude škrtat (nebo někde naopak přidávat), pokud bychom měli základní směrování. K tomu může sloužit třeba Vize 2015, kterou kdysi připravoval Martin Jahn, a nyní by stálo za to ji jen oprášit a aktualizovat. Abychom měli jasno v základním směřování země a ekonomiky. (A třeba i s opozicí, proč ne? Koncepce vznikala za středo-levé koalice.) Je jasné, že nikdo neví, co se stane zítra (natož v ekonomice), ale mít směr je něco jiného než se plácat na místě. Jak říká jedno anglické přísloví, kdo na nic nemíří, nic netrefí.

Proč nemůžeme zavést centrální místo na nákup běžných potřeb státních úřadů s množstevní slevou, místo toho, že si je mnohý úřad kupuje zvlášť na vlastní pěst třeba v trafice? Proč se nemůže dělat centrální nákup internetově a zcela transparentně? Proč nemusí municipality zveřejňovat veškeré své výdaje a rozhodnutí? Proč se neplánují výdajové stropy na pět let dopředu? Proč se odvíjí výše deficitu od stupidní mantry tří procent a nikoliv od hospodářského růstu? Proč by měla vláda v dobách prudkého růstu vůbec mít povolený jakýkoli deficit? Proč nenesou ministři osobní finanční zodpovědnost za nedodržení rozpočtu? Jak je možné, že stále porcujeme medvěda? Jak je možné, že neexistuje zákon o státní pokladně? To mimochodem znamená, že jedno ministerstvo si peníze uspoří (a uloží si je na běžný účet, ze kterého skoro nic nemá), a sousední ministerstvo si za těžký úrok peníze půjčuje. Co s dlouho odkládaným zákonem o profesionalizaci státní správy? Jak je možné, že nestoupáme v žebříčku konkurenceschopnosti, když skoro každá vláda deklaruje snahu zjednodušit u nás podnikání?

Proč neprovést celkový informační a personální audit o duplicitách ve státní sféře? Proč nezavést jedno kontaktní místo na placení daní, sociálních odvodů a ideálně i zdravotního pojištění? Proč nemáme povinnost v každém státním rozpočtu explicitně uvádět, do kdy hodlá vláda snížit zadlužení, řekněme na 30 procent HDP? Zatím se hovoří o snižování deficitu, ale my bychom měli začít snižovat dluh a vytvářet přebytky.

V oblasti příjmů by se pak mělo jasně říci, že se nebude zvedat celkové daňové břemeno, ale že se bude restrukturalizovat: sníží se přímé a zvednou nepřímé daně. Že bude třeba počítat se sblížením sazeb DPH a zvedáním spotřební daně... a tak dále. Pokud budeme mít jasnou filozofii, která bude široce prodiskutovaná a bude nad ní (aspoň základní shoda), ubude mnoho hádek a emocí. A také překvapení.

Neunavme materiál

Toto je jen část věcí, které se týkají veřejných financí, na které by se vláda měla zaměřit a které jsou koneckonců konkrétně popsané v Závěrečné zprávě minulého NERVu, na který ten současný bude navazovat. Našim problémem není nedostatek kvalitních analýz (ty ročně dodávají mimo jiných třeba OECD nebo Světová banka), ale plnění jejich závěrů a doporučení a jejich dotažení do konce. Místo přidávání další (sebekvalitnější) analýzy na již existující štědrou hromadu (sebekvalitnějších) analýz by teď bylo na čase dát je všechny dohromady, srovnat a, ano – udělat to, dotáhnout práci.

Čas na debatu je přitom krátký, i mezi ekonomy již sleduji jakousi únavu materiálu: opakovat to samé dokolečka člověka sice pár let bavit může, ale ne do nekonečna. Pokud promarníme i tuto jedinečnou šanci, je dost dobře možné, že do dalšího poradního orgánu se už nikomu moc chtít nebude. A další rozpočet se opět ponese ve znamení skřípění zubů, umocněného závratí z šíleného pocitu hrozby unáhlenosti, přivoděné diktátem poslední chvíle.

Nezkrácenou verzi textů Tomáše Sedláčka psaných pro HN najdete pouze na Finmagu

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (13)

Vstoupit do diskuze
Tomáš Sedláček

Tomáš Sedláček

Je hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Působil jako poradce prezidenta Václava Havla a v letech 2004–2005 jako poradce ministra financí. Přednáší filozofii a ekonomii, dějiny ekonomických teorií a aktuality... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo