Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Ideologie poptávky

Peter Schiff
Peter Schiff
3. 9. 2010

Spousta moderních ekonomů se pravidelně dopouští jedné zásadní chyby – zmerčí koňské spřežení a usoudí, že vůz tlačí koně. Jinými slovy: pletou si příčinu s následkem. To je pak nutí do podivných názorových pozic, které běžnému laikovi, vybavenému toliko selským rozumem, připadají poněkud zvláštní. Jednou z těch nejčastějších a nejzvláštnějších je cosi, co bychom mohli nazvat ideologií poptávky.

Ideologie poptávky

Přímo učebnicově to v nedávné televizní debatě předvedl bývalý americký ministr práce a sociálních věcí Robert Reich. Nejprve správně vyjmenoval důvody, proč mohli Američané před krachem 2008 tak nezřízeně utrácet a proč to dnes už nedokážou. Jenže místo aby z toho logicky vyvodil, že dřívější úroveň spotřeby byla neudržitelná a že výdaje by měly znovu odpovídat ekonomické realitě, prohlásil, že když už dnes nemohou nezřízeně utrácet občané, měl by za ně zaskočit stát.

Výrobě nutně předchází tvorba kapitálu

Dle jeho světonázoru totiž podniky a továrny chrlí zboží a služby pouze a výhradně proto, že spotřebitelé utrácejí. A tudíž vše, co zvyšuje spotřebu, pohání také hospodářský růst. Reich, jako spousta jeho kolegů, tzv. „poptávkových“ ekonomů, bohužel opomíjí jeden základní a poměrně zjevný fakt – výrobě nutně předchází tvorba kapitálu. Jinými slovy – podniky a továrny musí nejprve odněkud vzít budovy, stroje, zařízení a další nezbytnosti. Teprve pak mohou chrlit! A spotřebitelé spotřebovávat… Kapitál však pochází jedině z úspor a investic, a tudíž z podspotřeby.

Pravda, rozpoznat tyto základní kauzality není v naší složité a spletité společnosti zrovna jednoduché. Pomoci si ale můžeme jednoduchými příklady a podobenstvími (na základě jednoho takového sepsal Schiff výbornou knihu How an Economy Grows and Why It Crashes, kterou na podzim připravuje nakladatelství Dokořán – pozn. překl.) Nejlépe jdou tyto vazby vidět v maximálně jednoduché barterové ekonomice, kterou tvoří čtyři lidé – řezník, pekař, svíčkař a berní úředník.

Řezník, pekař, svíčkař a berní úředník

Zachce-li se svíčkaři perníku, nemůže zkrátka přijít za pekařem a dožadovat se sladké dobroty. Samotná poptávka nestačí. Pekař totiž musí perník nejprve upéct, za kterýmžto účelem musí vynaložit suroviny, energii a práci. Dokud mu svíčkař nenabídne něco na oplátku, žádný perník nedostane. Můžeme tudíž říci, že schopnost svíčkaře poptávat perník rovná se jeho schopnosti vyrábět a nabízet svíčky. Bez výroby není spotřeba.

Co když ale svíčkaře postihne syndrom náhlého odporu k práci a týden nevyrobí jedinou svíčku? Pekař by se dozajista nenamáhal pro nic za nic, a tak by ekonomická aktivita přirozeně chřadla, dokud by se svíčkař neumoudřil.

Reich ovšem tvrdí, že kdyby svíčkař neměl za perník co nabídnout, měl by za něj pekaři zaplatit stát. Odkud ale stát vezme svíčky? Mohl by je pro dobro ekonomiky zkonfiskovat svíčkaři, jenže když teď svíčkař nic nevyrábí, z čeho zaplatí daň? A i kdyby měl pár svíček schovaných pod uvolněným prknem a berní úředník mu je našel, poptávka by se tím jen přesunula ze svíčkaře na stát. Žádná nová by nevznikla.

Samozřejmě lze zdanit řezníka. Stát mu může zabavit řízky, dát je svíčkaři, a ten si za ně může koupit perník. Jenže ani tak nevzniká žádná nová poptávka. Opět dochází pouze k přesunu poptávky od řezníka ke svíčkaři.

Pozorný čtenář možná namítne, že tahle jednoduchá metafora o ničem nevypovídá, protože dnes mohou banky poskytovat úvěry, pročež je moderní ekonomika podstatně flexibilnější. To je však poněkud zavádějící argument. Peněžní systém je sice opravdu efektivnější než barter, ale na základní dynamice mezi výrobou a spotřebou se tím vůbec nic nemění.

Ve flexibilní pokročilé ekonomice, kde existují peníze, banky a úspory, může stát současnou spotřebu nakrátko „popohnat“, ale pouze za cenu spotřeby budoucí (plus úrok).

K čemu jsou pekaři papírové peníze, když si za ně nic nekoupí?

Moderní ekonomové jako Reich tvrdí, že papírové peníze „stimulují“ výrobu naprosto stejně jako skutečné svíčky. K čemu by ale byly pekaři papírové peníze, kdyby si za ně nemohl nic koupit? Pokud stát vytiskne a napumpuje do ekonomiky nové peníze, nikterak tím nepřispěje ke zvýšení výroby. Dojde akorát ke zvýšení cenové hladiny, protože nabídka zboží zůstala stejný, kdežto zásoba peněz se zvýšila.

Tato vazba mezi výrobou (nabídkou) a spotřebou (poptávkou) platí i ve složité ekonomice. Každý spotřebitel žije buď z vlastní práce, nebo z práce někoho jiného. Jeho schopnost spotřebovávat je neoddělitelně spjata s jeho schopností vyrábět či poskytovat služby. Musí však jít o produktivní práci. Pokud člověk plýtvá úsilím na neproduktivní činnost, žádná nová poptávka nevzniká.

V Sovětském svazu měli práci úplně všichni, ale přesto lidé stáli hodinové fronty i na ty nejzákladnější věci. Všichni pracovali, ale nikde nebylo nic k dostání. Jak je to možné? Inu protože centrálně plánovaná ekonomika onu základní vazbu mezi nabídkou a poptávkou odbourává. Lidé pak sice pobírají mzdu, ale jejich kupní síla je relativně nízká.

Kdyby vládní stimuly opravdu mohlytvořit novou poptávku, nemusel by být nikdo na světě chudý. Reichův argument, doveden do logického konce, vlastně tvrdí, že drtivá chudoba na africkém kontinentu by šla jednoduše vymýtit, jen kdyby vlády afrických zemí natiskly dost peněz. Jenže Afričané nejsou chudí proto, že málo utrácejí. Jsou chudí kvůli svým neschopným vládám, rozbujelému úplatkářství, nedostatečné tvorbě kapitálu, znárodňování zisků a naprosto minimální vymahatelnosti práva.

Američané na mizině

Reich má ovšem pravdu v jedné věci – Američané jsou vskutku na mizině. Jenže místo pobízení k většímu zadlužování by měl volat po větší spořivosti, aby bylo z čeho investovat do nových podniků a továren. Jinudy cesta k opětovné solventnosti nevede. Pomohou pouze nižší vládní výdaje, menší regulace, nižší daně (zejména pro ty, kdo nejvíc spoří a investují) a vyšší úrokové míry.

U vesla jsou však dnes bohužel ekonomové Reichovy krevní skupiny. Naše země se vzpamatuje teprve tehdy, až přestane stát stimulovat všechny poptávky kromě jediné – po nových tvářích v politice.

Peter Schiff je investiční analytik a majitel brokerského fondu Euro Pacific Capital. Ve světě financí proslul nejprve správnou předpovědí tzv. internetové bubliny na přelomu tisíciletí a poté také hypotéční a úvěrové bubliny, která praskla na konci roku 2007. Na Youtube je videokoláž jeho televizních vystoupení, která má na kontě již milion a půl shlédnutí.

Překlad: Aleš Drobek. 

Foto: profimedia.cz

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (16)

Vstoupit do diskuze
Peter Schiff

Peter Schiff

Vystudoval kalifornskou univerzitu Berkeley, působil jako burzovní makléř, ekonom, komentátor a videobloger. Nyní je prezidentem makléřské firmy Euro Pacific Capital. Má silnou vazbu na Republikánskou... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo