Pavel Kohout: Irsko bude jen těžko splácet

Tvrdíte, že za irskou krizi může euro. Proč?

Protože objem úvěrů v soukromém sektoru vzrostl od roku 2002 do 2007 třiapůlkrát. To je obrovská úvěrová bublina. Začala se nafukovat už v druhé polovině devadesátých let, v době, kdy fakticky vzniklo euro. Irská libra zanikla, velmi poklesly úrokové sazby a díky naprosto neomezené možnosti irských komerčních bank půjčovat si peníze od centrální banky se začala tato bublina nafukovat.

Ale proč za to může euro?

Pokud má domácí měna svou centrální banku, její úvěrové zdroje jsou omezené. Zatímco eurem se irská ekonomika napojila na centrální banku ve Frankfurtu, a tím se dostala k naprosto bezedným zdrojům.

Jak se díváte na irské zestátnění bank?

Je to dost anomální záležitost. V roce 2008 irská vláda vyhlásila neomezené bankovní garance nad svým sektorem a doufala, že je nebude muset použít. A letos přišla řada na jejich uskutečnění, protože irské úvěry jsou natolik špatné, že by to banky už neustály. Mezinárodní pomoc, o které se v souvislosti s Irskem mluví, je v podstatě pomoc německým, francouzským a částečně britským bankám.

Proto jsou Francouzi a Němci v této kauze tak agilní?

Samozřejmě. Jejich riziková expozice vůči Irsku se pohybuje v řádech stovek miliard eur, v případě Británie trochu méně. Kdyby Irsko vyhlásilo částečnou platební neschopnost, mohlo by to destabilizovat německé banky, a tím by domeček z karet spadnul.

Jak se technicky peníze z půjčky Irům dostanou do německých a francouzských bank?

To je jednoduché. Irská banka je garantována irským státem, ten dostane peníze od eurozóny a Británie. Irská banka splatí své dluhopisy, které jsou vlastněny jinými bankami v kontinentální Evropě a Británii.

Jak tohle souvisí s úvěrovou bublinou?

Jak funguje tvorba úvěrů? Vkladatelé vloží peníze do komerční banky, ta za ně nakoupí státní dluhopisy. Evropská centrální banka poskytuje repo úvěry, extrémně levné, třeba za půl procenta, za zástavu státních dluhopisů. Původní vklady jsou vlastně zdvojnásobeny. A potom existuje mezibankovní trh. Peníze se obracejí mezi bankami a vzniká tak daleko větší likvidita, než odpovídá původnímu objemu hotových peněz. Představte si našlehaný bílek – málo hmoty, ale vyplní prostor. A když mezibankovní trh vyschne, nastane bankovní krize. Bílek si sedne. Splasknutí úvěrové bubliny neznamená jen to, že banky krachují. Znamená i hrozbu vážné recese reálné ekonomiky. Podobná bankovní krize nastala na přelomu let 2008–09 a Evropa má obrovské obavy, že by se mohla opakovat s následky neméně těžkými. Takže země jako Německo a Francie se radši složí a dají sto miliard, aby k tomu nedošlo.

Čekalo se, že si Němci a Francouzi stanoví jako podmínku úvěru zvýšení korporátní daně.

O to se pokoušeli a pokoušejí, ale to by irskou ekonomiku zabilo úplně, protože její atraktivita pro zahraniční investice spočívá právě v daních.

Splatí Irové tento úvěr? Je to vůbec úvěr, nebo jakási nevratná půjčka?

Budou to splácet hodně těžko a myslím, že se to nakonec splatí jen částečně.

Zvládli by to tedy Irové sami? Tvrdí, že jsou solventní do půlky příštího roku.

Pochybuji. Irsko je stěží konkurenceschopné kvůli vysokému kurzu eura. Do poloviny příštího roku má vláda likviditu, ale v delší perspektivě může být nesolventní.

Je tedy dobře, že nemáme euro?

Teď to vypadá, že ano. Tato krize ale není krizí eura. Je to krize některých zemí eurozóny, a to těch, které euro neměly přijmout. Euro by mohlo perfektně a bez krizí fungovat, kdyby se omezilo na jádro kontinentu: Německo, Francii, Benelux, Rakousko, možná Finsko. Kdyby se chtělo Dánům, tak i Dánsko. Irsko, Řecko, Španělsko, Portugalsko a Itálie ovšem společnou měnu přijaly z politických důvodů. A udělaly chybu. Euro pro ně není vhodné.

Dolar má problémy kvůli kvantitativnímu uvolňování, euro má problémy kvůli krizi eurozóny. Nekupujete za své úspory zlato?

Euro samo ohroženo není. Je to globálně akceptovaná, seriózní měna. Ohroženy jsou ovšem ekonomiky některých členských zemí. Úspory do zlata neinvestuji, kupovat zlato se vyplatí až v milionových sumách. Je tam několik desítek procent rozdílu mezi nákupní a obchodní cenou.

Pavel Kohout je ředitelem pro strategii Partners

Psáno pro Lidové noviny