Jde přece o zdraví lidu...

Přidejte k tomu „morální nárok“, „odpovědnost“ a „oprávněné zájmy“ a vzduch zhoustne ještě o poznání víc. Výsledkem pak není nic jiného, než pěkný zmatek, skuhrající stát, utíkající doktoři a vystrašení pacienti. Zvlášť pokud přiloží ruku k dílu i média...

Tradiční morální autority

V celém systému mají zásadní slovo lékaři, tradiční morální autority. A proč také ne? Vždyť právě oni mohou se zdravotnictvím skutečně pohnout. Smutné je, že se jejich zájmové šiky semknou, až pokud se jedná o jejich příjmy. Nezpochybňuji přitom fakt, že situace v platové oblasti, zejména u mladších lékařů, není v pořádku.

Pokud se na lékařský stav či jeho instituce obrátíme, obyčejně slyšíme odpověď: My máme léčit. Proč po nás chcete, abychom se zabývali systémovými problémy zdravotnictví? Dejte nám více peněz na platy, nebo odejdeme jinam. Na druhou stranu zde máme mnoho lékařů, kteří se pustili do politiky, tedy správy věcí veřejných, a ti by k léčbě systémových problémů českého zdravotnictví jistě přispět mohli. A možná i lépe než při svém angažmá v jiných oblastech veřejné správy.

Poprosme tedy lékaře, aby svou autoritou zaštítili náš celospolečenský zájem na reformě zdravotnictví a obdobný tlak, jaký dokážou vyvinout v boji za své platy, vytvořili také v boji proti nešvarům, které náš zdravotní systém zatěžují. Zde se totiž skrývá obrovská suma peněz, z nichž nemalou část můžeme – a rádi tak uděláme – věnovat právě na platy nejen lékařů, ale i zdravotních sester a pomocného personálu.

A že těch možností je, o tom není nejmenších pochyb. Počínaje lékovou politikou přes nehospodárné investice stavebního charakteru až po nekoncepční nákup drahých zdravotnických zařízení či „korupci“ lékařů nejrůznějšími amorálními bonusy. Lepší prostředí pro reformu a politiku nebolestivých úspor si nedovedu představit. Explicitně však zmíním jeden projekt, který je předmětem politických tahanic a různých interpretací, přitom se jedná o úplně jednoduchou ekonomickou úvahu s transparentním, triviálním řešení, kterého není odborná veřejnost schopna (nebo k němuž není ochotna?).

Případ IZIP

Pominu-li fantasmagorický nápad na papírové zdravotnické knížky, které hnijí někde ve skladech, máme tu dnes projekt Elektronické zdravotní knížky IZIP, internetové zdravotní dokumentace pacienta. Samotná myšlenka elektronické zdravotní dokumentace, která je k dispozici jak pro historický exkurz každého lékaře, tak pro zamezení duplicitních vyšetření, ale i pro lepší řešení zdravotního stavu pacienta, je bezesporu správná. Je nezpochybnitelně jasné, že funkčnost tohoto systému nespočívá v jeho technickém řešení, ale především v organizační části projektu – tedy v tom, zda a jak je systém plněn daty. Pokud jimi plněn není, pak je každá do systému investovaná koruna korunou vyhozenou. Tedy – samotný praktický a důsledně dodržovaný provoz tohoto systému byl, je a bude klíčovou podmínkou jeho ekonomické efektivity. A jak je tato klíčová podmínka vyřešena? Na bázi dobrovolnosti! Všimněme si, že ani výběr daní není postaven na dobrovolnosti. Proč asi?

Nevolám přímo po zákonu o vyplňování dat do tohoto systému. Nicméně ještě dříve než byla na tomto projektu provedena jediná softwarová čárka, měla být vyřešena otázka pravidel vkládání dat. Pokud by se tato klíčová záležitost vyřešila, ať už zákonem, motivacemi, či sankcemi, pak bychom se mohli zabývat dílčími a méně podstatnými věcmi, jako je zabezpečení dat, nebo náklady na provoz. Dokud však nebude tato věc vyřešena, neměl být IZIP vůbec projektován, vyvíjen, nebo dokonce zaváděn o praxe. Jenže právě to se stalo. A jedná-li se o tak velkou sumu, pak není přípustná žádná debata.

Viníka nehledejme mezi lékaři, kteří systém nevyužívají, ani mezi inženýry tohoto projektu nebo pacienty, kteří se do systému nehlásí, ale mezi těmi, kteří se i za těchto okolností rozhodli systém uvést do života a pouštět tak žilou našemu zdravotnictví.

Protože, jak jsem zmínil, jedná se o ekonomickou úvahu naprosto triviální (IZIP ano, ale pokud takto, tak ne), požadujme po lékařích, aby s veškerou vahou své autority žádali v případě IZIP přijetí jednoho, nebo druhého řešení. Přece ani jim a jejich stavovským organizacím nemůže být jedno, když se mrhá prostředky, které mohou být určeny například na jejich platy. A oč sympatičtější by pak byly jejich stávkové a demonstrační iniciativy!

Foto: Profimedia.cz