Pranýřování bank

Stát jako rytíř na bílém koni zachraňuje banky a vklady občanů, státní vlastnictví budí v této turbulentní době důvěru a dává zelenou bezprecedentním krokům v oblasti regulace, či dokonce znárodňování. Zapomíná se však na kořeny krize.

Ta nezačala u poskytovatelů hypoték, je třeba jít ještě hlouběji. Vžijme se do role vedení hypoteční banky v USA před několika lety. Jsme soukromý subjekt, chceme vydělat co nejvíc, jako každý. Chceme na trhu vydržet a vydělat ještě víc. Proto musíme poskytovat hodně hypoték. Ale chceme taky, aby byly splaceny, s úroky pokud možno. Nemůžeme tedy půjčit každému. Nemůžeme peníze rozhazovat.

Pak se ale stane, že vláda USA vytvoří společnost, která námi poskytnuté hypotéky odkoupí. Navíc, centrální banka (Fed) sníží sazby téměř na nulu. Takže si můžeme levně půjčit, poskytnout hypotéku i nízkopříjmovým klientům a vzniklý dluh prodat. Tím se riziko přenese na někoho jiného. Využijeme této obchodní příležitosti? Ano.

Hypoteční krize má své kořeny ve státním rozhodnutí. To mělo za cíl splnit americký sen milionům lidí a stimulovat růst ekonomiky. Vláda USA v podstatě použila finanční sektor jako „nástroj své politiky“, když tisícům firmám v tomto sektoru rozvázala ruce odstraněním základní a největší překážky při půjčování peněz, riziku nesplacení. Toto riziko bylo přeneseno vládními agenturami Fannie Mae a Freddie Mac dál do trhu. Kam, o to se nikdo nestaral.

Až později se mělo ukázat, že riziko se jednak nedalo přenést úplně a bylo mnohokrát vyšší, než kdo čekal. Nastal obrovský úvěrový boom. Levné hypotéky, raketové tempo nové výstavby, růst hrubého domácího produktu a zvyšování životní úrovně svědčily o úspěchu této politiky. Její konečné vyúčtování však probíhá až nyní.

Americká vláda uklízí sama po sobě

Finanční sektor nese zodpovědnost za krizi, ale jak velkou? Představme si, že se stát rozhodne, důvody nechme stranou, pro masivní dotace na kácení deštných pralesů. S vidinou tučných zisků by se tisíce firem vrhly na plíce planety a během několika let způsobily nevyčíslitelné škody celému světu.

Kdo za to může? Dělník, co strom pokácel, jeho zaměstnavatel nebo magnát dřevozpracujícího průmyslu? Do jisté míry všichni, ale nejvíc ten, kdo vůbec umožnil a motivoval tyto subjekty k takové činnosti, tedy stát.

Nemá cenu si dělat přehnané iluze o bankách, o lidech ve finančním sektoru. Stejně tak to ale nemá cenu ani v jiných oborech. Touha po úspěchu a penězích je všude stejná. Firmy si na trhu, pomyslném hřišti, dovolí vše, co jim stát, pomyslný rozhodčí a tvůrce mantinelů, umožní. Ať už jde o finance, nebo o výrobu kulečníkových stolů.

Současná krize je řešena uvolňováním monetárních a fiskálních politik států. To znamená snížení úrokových sazeb a navýšení vládních výdajů. Zaplatí je daňoví poplatníci. Ti jsou právem naštvaní na banky a celý Wall Street, vláda USA je na druhou stranu vnímána jako zachránce. Spíš však jen uklízí svůj nepořádek.

Foto: Profimedia.cz