Proti recesi slunečníčky nepomohou

Z původního plánu, jak pomoci ekonomice USA zbavit se tzv. toxických aktiv (TARP), nakonec vznikly po nástupu prezidenta Baracka Obamy do úřadu dva plány. Jeden obecnější, zahrnující hlavně rozsáhlé daňové úlevy a velké investice do infrastruktury a druhý, který má pomoci finančnímu sektoru. Jak hodnotíte tyto  podpůrné balíčky?

První část, tzv. TARP1, se „ztratila“ ve velkých bankách, kde byla (neprůhledně) utracena za bonusy manažerů, bankovní rezervy, nákup bank, lobby a splácení dluhů. TARP2 je určen pro pomoc ohroženým hypotékám a jejich uzavření. Chtěli původně toxická aktiva odkoupit, ale neví, jak určit jejich cenu. Kde není trh, tam není ocenění. Omezili sice platy a bonusy TARP-bank, ale nespojili platy s výkonností a dochází ke ztrátám talentu.

Větší balík ARRA byl již uzákoněn; zaměřuje se na infrastrukturu, daňové úlevy a vysoké výdaje na politické projekty a vyrovnání ztrátových rozpočtů demokraticky volících měst a států. Dopad na tvorbu pracovních příležitostí bude minimální, jak ukazuje i evoluce vládního označování cílů programu: nejdříve z označení „stimulační“ na „práci tvořící“, později na „práci tvořící a zachraňující“, dále na „práci zachraňující a tvořící“, a nyní již jen na „práci zachraňující“.

Celý program takto „zachrání“ velké množství pracovních příležitostí. Jak se to bude měřit? Nikdo neví. Zřejmě všechna pracovní místa, která zůstanou, budou převedena do kategorie „zachráněno Obamou“ – balík pak bude nutně nebývale „úspěšný“ bez ohledu na výsledek. Proto je zde populární označení Congressional Relief Action Program.

Jaké jsou silné a slabé stránky obou balíčků?

Silné stránky: opravené silnice a některé mosty; více práce pro stavební dělníky a ilegální nádeníky; nové pracovní příležitosti ve státní byrokracii; "odměna" pro neúspěšné, nekonkurenceschopné podniky; mobilizace politického aktivismu; atp. Obama se stal „vlastníkem“ problémů americké ekonomiky jediným škrtem pera a vzal tak na sebe neúnosné riziko.

Slabé stránky: kromě výše uvedeného, také multibilionové zadlužení příštích generací; dlouhý časový horizont efektu; plíživé znárodňování bank a automobilek; nedostatek financování balíků – potřeba tisknout nové peníze, skluz do inflace, apod. Většina peněz ARRA bude uvolněna až v letech 2011-2014, když už může být po krizi, kterou se trh snaží překonat, ale je stále srážen intervencemi vlády.

Bublina nedůvěry dále narůstá. Obama efektivně rozdělil politickou scénu, když kromě tří senátorů nikdo z Republikánů pro balík ruku nezvedl. Během tří týdnů se mu podařilo rozpoltit i americkou společnost překvapivou politikou „vše při starém a postaru“. Krize, způsobená iracionálně vysokým utrácením a zadlužením, má nyní být léčena ještě větším utrácením a zadlužováním?

ARRA je Obamův „New New Deal“, největší výdaj v historii USA. Co je však nějakých 787 miliard ve 14 bilionové ekonomice? Obama to sice nazývá začátkem konce, ale není to ani konec začátku – další a další balíky budou nutně následovat.

Jediné, pod co bych se podepsal, je poměrně významná a dlouholetá podpora pro alternativní energii (sluneční, větrnou, elektrickou, geothermální apod.) a nic pro jádro, ropu a „čisté“ uhlí. To je významný krok, který sníží naši závislost na ropných monopolech, sníží ekonomické náklady a pročistí ovzduší – vše díky soukromému podnikání. To bych podepsal: věřím, že Ecology is good business a zdroj budoucího růstu globální ekonomiky – kdyby to jen takhle chápal i Obama.

Jak byste tedy řešil problémy s toxickými aktivy?

Především bych se do takové situace nikdy nedostal, protože nelze povolit totálně neregulované oblasti (jako hypotéční) finančních trhů. Téměř po roce krize nyní akcelerují uzávěry hypoték a opouštění domů. Ani Bush ani Obama neadresovali skutečné příčiny krize a spokojili se s populisticky studenými obklady a dvěma aspiriny.

Finanční krizi si lze představit jako blokaci silničního provozu: dojde k nehodě, sníží se průjezdnost a odstaví dopravní pásy v dané lokalitě. Další a další auta se řítí a naráží na blokaci: od ohniska se začne šířit krizová vlna. Tato vlna postupuje zpětně a několik mil vzadu již řidiči nevědí, co je příčinou. Chovají se, jako by příčina byla přímo před nimi: předjíždějí, hazardují, nadávají, vaří chladiče. Když už je vlna desítky mil daleko, vše mezi ní a ohniskem se zpomalí, ale provoz přináší další nové účastníky.

Nic z toho, co pro „řidiče a jejich rodiny“ uděláte „deset mil daleko“, nepomůže krizi vyřešit. Objeví se stánky s vodou, první pomocí a suvenýry, lidé vystoupí z aut a posadí se do trávy. Objeví se kiosky s jídlem, nějaký dobrák začne brnkat na kytaru, všichni zatleskají. Na příčinu a ohnisko krize se zapomnělo. A přece: dokud tam někdo nedorazí a blokaci neodstraní, zůstaneme v krizi, i když na čas sociálně zajištěni a opatřeni.

Toxické hypotéky je třeba prodat podle „mark to market“ (tržních cen), stát může garantovat případná rizika ztráty, podobně jako s bankovními vklady. Refinancování je pouhou záplatou a oddálením: většina stejně splácet nemůže. Lidi, kteří své domy neutáhnou, je třeba uvolnit do řízeného „bankrotu“ a pomoci jim k lepšímu životnímu stylu, tj. životu bez dluhů a žití nad poměry a možnosti.

Každý si může dovolit jen to, co si dovolit může. Učil to již Baťa, a proto se svým podnikem prošel i Velkou depresí bez úhony a 30. léta byla pro firmu údobím největšího rozmachu a dynamiky hospodářského výkonu. Také ukázal, že pro řešení krizí je klíčová mikroekonomika a ne zvyšování nejistoty ze strany vládních makro intervencí.

Mám pocit, jako by se ekonomové, včetně těch věhlasných, dělili do dvou skupin. První věří, že by se mohla situace začít ve druhé polovině roku začít zlepšovat, ti druzí hovoří o delším období stabilizace ekonomiky. Kam se řadíte vy a proč?

Já bych se do žádné takové řady neřadil, nejsem v otázkách ekonomiky „věřící“, nejsem ani keynesiánec, a už vůbec ne monetarista. Takové diluviální modely v globální éře nefungují. Zajímá mě, jak zvýšit sebevědomí a nezávislost podniků i spotřebitelů, jak co nejdříve obnovit funkci svobodných trhů, a důvěru i důvěryhodnost pro účastníky tržních transakcí.

Podaří-li se omezit intervenční politiku Státu - která tržní vztahy jen narušuje a zkresluje - tak by se trh mohl vzpamatovat ještě do konce r. 2009; jinak může recese a následná stagnace trvat i mnoho let, obzvláště v oblasti zaměstnanosti. Státní „tvorba“ nových pracovních příležitostí je v globální ekonomice nesmírně těžká a bez skluzu do izolace protekcionismu neproveditelná. Pouze trh vytváří hodnotné „joby“; namísto zvyšování podpor v nezaměstnanosti je třeba zvyšovat zaměstnanost.

Kdykoliv se Obama nebo někdo z jeho kabinetu objeví v televizi, akciové trhy se propadají. V den podpisu ARRA dosáhly akciové trhy nejnižšího hodnoty od listopadu. Druhý den vyhlásil „záchranu“ předlužených nemovitostí – a burza se propadla na 7466 bodů, nejnižší hodnota od roku 2002. V podstatě od 21. ledna 2009 nastává volný pád akcií. V ekonomice je přes 600 miliard nové hotovosti M2, ale nikdo nepůjčuje a nikdo si nepůjčuje – chybí důvěra, ale hlavně chybí kvalitní investiční příležitosti. Nikdo nechce koupit General Motors ani za 2 dolary za akcii… když takový podnik „spálí“ pět miliard hotovosti měsíčně.

Jste v tomto směru spíše optimistou či pesimistou? Jak dlouho by tedy mohla trvat stabilizace americké ekonomiky?

Můj optimismus pramení z důvěry ve svobodné, tj. pravidly a zákony regulované trhy a můj pesimismus z nedůvěry ve státní intervence do slabě regulovaných, tj. volných trhů. Regulace a intervence jsou jako nebe a dudy, stejně jako svobodný a volný trh: regulace zajišťuje benefit pro obě strany transakce, intervence zvýhodňuje jednu stranu na úkor strany druhé. Současná krize vznikla na průsečíku nedostatečné regulace a přebujelé intervence.

Krize je přirozenou součástí kapitalismu, očistným procesem, který odstraňuje vše zastaralé, nefunkční a nevýkonné, a tak vytváří potřebný prostor pro vše nové, efektivnější a inovačně aktivní. Otázkou není jak krizi odvrátit (a tím blokovat očistu a modernizaci), ale jak její průběh zkrátit a nabízených příležitosti efektivně využít.

Socialismus odstranil krize i nezaměstnanost dekretem, nedokázal se pak přirozeně regenerovat, přestal růst a zadusil se ve vlastním odpadu. Pouze kapitalismus má přirozenou schopnost regenerace, která vysvětluje jeho dlouhodobou udržitelnost, efektivnost a výkonnost. Kapitalismus je systém přirozený, vznikající spontánně, zatímco socialismus je umělým „zázrakem“ sociálního inženýrství.

Jak se jako ekonom díváte na opatření, která chystá česká vláda? Nepřicházejí pozdě? Odpovídají situaci, nebo v nich něco chybí či přebývá?

Jde zde spíše o tlumení dopadů, politický výběr úlev - slunečníčky do deště. To je sice správné, ale bez jakéhokoliv vlivu na průběh krize - to je asi také správné. Opatření samotná připomínají z učebnic opsaná a státem financovaná opatření typu amerických TARP a ARRA, nebo zmíněného CRAP.

Zcela jistě nezvýší zaměstnanost, nezachrání zahraniční automobilky a velký průmysl, a nezregenerují malé a střední podnikání v ČR. Přitom malé a střední podniky jsou motorem zaměstnanosti a potenciálem inovačního rozvoje. Jejich podpora musí být strategická a razantní. Podnikání a podnikatelství (ne živnostnictví) by se mělo stát strategií malého státu. Státní zásahy by měly přicházet jen preventivně, dlouho před rozbujením krize. Stejně tak krizová příprava podniků musí vrcholit již v období konjunktury. Takže „pozdě“ je - již definičně.

Nelze ale říci, že by tyto nesourodé balíčky přicházely pozdě; prostě jsou řízeny pravidlem „Něco přece dělat musíme“ (podle amerického „We have to do something“). Když nevím co, jak a proč, a nedokáži zaručit dopady, pak mám špatnou diagnózu a je lépe nedělat nic než škodlivé „něco“.

Každá státní injekce do bankrotujícího podniku je prvním krokem k protekcionísmu. V ČR je to ale stejně jedno, navržená opatření jsou bezzubá a bez dopadu - s účinkem politického populismu. Jako by v ČR neměli mikroekonomy. Chce to opravdu hodně "silný nerv", podmínit svá opatření předpovědí dalšího růstu, když všechny indikátory signalizují hluboký propad.

Jak by si tedy mohla podle Vašeho názoru vést česká ekonomika v letošním a příštím roce?

Nejsem analytik a nerad předpovídám: na to máme vědmy a ekonomy s křišťálovými koulemi. Vím jen, že český průmysl propadl nejstrměji v celé Evropě, lidé přestávají utrácet, o 40 procent se snížil zájem o hypotéky, stavebnictví stagnuje a koruna je rekordně slabá. Dávám spíše přednost předvídání (ve smyslu akční přípravy a prevence) než předpovídání (ve smyslu povídání, jako třeba o počasí). Soustředit se již dnes na post-krizové cíle, chování, vize a strategie je tím nejlepším způsobem jak stávající krizi překonat.

Nyní je nejvhodnější doba pro nové business modely, restrukturalizaci a změnu, ne pro konzervaci starého. O žádné vizi a strategii pro české hospodářství nevím: usnadňují si svoji práci až příliš - vše nechávají na druhých. Česká ekonomika přece prochází svoji vlastní, zcela specifickou krizí, protože je strukturálně nezdravá, strategicky a průmyslově monokulturní, závislá více na okolí než na vnitřní znalostní, inovační a obchodní dynamice českých podniků (ne podniků v Česku).

Jako námezdníci a nevlastníci nemůžeme zahraniční podniky na našem území ovlivňovat v jejich strategickém rozhodování. To dokázal jen Baťa ve svém vlastním, českém podniku, protože si jej dokázal uchovat.

Je také třeba se učit z chyb druhých, ne jen ze svých vlastních. Podobně jako W. E. Simon, Treasury Secretary (1974 - 1977) bych chtěl varovat před “Velkou iluzí”: The U.S. economy is finally in crisis. The illusion that a President, guided by a small number of intellectuals, could "run" our economy had exploded in our faces. (Americká ekonomika je definitivně v krizi. Proti nám se tak obrátila iluze, že ji může prezident, za pomoci hrstky intelektuálů,“řídit“.)

Foto: Profimedia.cz