Selský rozum v krizi

„Kam tě to tak táhne? Shánějí kontrolora kvality pražských pohostinství?“ vyzvídal jsem na něm.

„Ne! Philip Morris hledá brand managera. S jeho dítky jsem prožil časy dobré i zlé, okamžiky smutku i radost, stres i největší pohodu. Teď přišel čas, abych mu to oplatil,“ vysvětlil mi s dojetím. Slzička ale nakonec neukápla. Zmáčkl ji stejně odhodlaně jako nedopalek do popelníku.

Od oné chvíle uplynuly tři týdny. Tomáš, student žurnalistiky a politologie, nakonec na vysněnou metu nedosáhl. „Vybrali jsme si uchazeče s vyšší kvalifikací,“ odbyli ho v emailu.

Spolubydlící se ale nevzdal. Bojoval. Jeho životopis se rozletěl do všech světových stran. Pohovor střídal pohovor. Odpovědi však byly na chlup stejné. Ne, ne a ne! „My máme krizi, vy nemáte dva roky praxe,“ vypoklonkovali ho vždy, když přišlo na lámání chleba. Jasná argumentační linie, které nelze odporovat.

Popelník na Tomášově pracovním stole se mezitím proměnil v ježuru australskou. Vždycky, když do ní zapíchl další nedopalek, měl jsem pocit, že slyším tiché zaúpění.

S rostoucí frustrací se nepřímou úměrou snižovaly kamarádovy požadavky. Tomáše už nedokázala rozveselit ani nabídka z PR oddělení Plzeňských pivovarů. Pochopil jsem, že je zle.

To nejhorší mělo teprve přijít.

O několik dní později jsem se s kamarádem setkal nad pivem. Usedli jsme na zahrádku. Slunce pálilo, ptáci pěli a vyprahlí tatínkové s radostí a půllitrem venčili své ratolesti. Den jako ze škatulky. Kamarád ale přišel viditelně zdrcený.

„Co se stalo? Vypadáš hrozně,“ povzbudil jsem ho k řeči, jak to kamarádi obvykle dělávají.

„Včera jsem odpověděl na jednu nabídku,“ vypadlo z Tomáše.

„No a? Proč ten smutek?“ odvětil jsem.

„Jejich jediným požadavkem na přijetí byl selský rozum! Nechtěli ani maturitu.“

„Aha. A jak to dopadlo?“
 
„Nevzali mě. Nemám praxi…“