Kam nás vede závist

To by docela dávalo smysl, protože politicky nestabilní oblasti se nachází v zemích s vysokou mírou příjmových nerovností. Není tedy divu, že v zemích jako Argentina, Brazílie nebo Namibie byly a jsou nestabilní politické systémy.

Do kritické fáze však míří i USA a Čína. Nadměrné vydávání úvěrů a obohacování jedné strany na úkor druhé, jež bylo doménou finančního systému v minulých letech, je jedním z důvodů současné krize. Ta však také ukazuje, že čím více narůstá nerovnost a jedni bohatnou, chudí v nestálých dobách očekávají určité kompenzace.

Proto se domnívám, že pokud bude v Číně a USA narůstat příjmová nerovnost podobným tempem jako v posledních dvaceti letech, nezbude těmto zemím nic jiného, než přijmout určitá sociální opatření. Nejohroženější je právě Čína, ve které příjmová nerovnost rostla nejcitelněji, a pokud vláda bude jen nečinně přehlížet, současná nebo příští krize může přivést zemi k pádu režimu. Podobným procesem „socializace“ si prošla i Evropa během rozsáhlé krize v 70. letech minulého století.

Dokonce i v naší malé zemi přibývá lidí znepokojených narůstající příjmovou nerovností. Zatímco v roce 1991 považovalo pouze 30 procent respondentů platové rozdíly za „příliš velké“, v roce 1998 se už toto číslo vyšplhalo na téměř 50 procent.

Strach rozkládá mocnosti

Co bych však k závisti připočetl a co má nemalou zásluhu na rozpadu silných států, je strach. Vždyť i mistr Yoda v nedávném pokračování Hvězdných válek pravil, že „strach ze ztráty cesta k temné straně“, a měl pravdu. Cílené vyvolávání strachu je totiž typické pro většinu totalitních režimů. Hitler z této politiky těžil a právě pomocí strachu vyvolal u obyvatel pocit ohrožení z židovské nadvlády. Na podobných principech fungovala většina totalitních režimů v minulosti i v novodobé historii. Dokonce i USA se po druhé světové válce uchýlily k této politice, a to Trumanovou doktrínou, která měla zabránit šíření komunismu jak v USA, tak i ve zbytku světa.

Něco podobného se stalo na začátku 90. let také v Jugoslávii. V té době to ještě stále byla relativně vyspělá země, která měla jednou nohou nakročeno do Evropské unie. Po pádu železné opony se očekávalo, že se z Jugoslávie stane symbol novodobého kapitalismu. Většina ekonomů se totiž domnívala, že kvůli relativně malým rozdílům mezi svobodným a regulovaným trhem proběhne transformace úspěšněji. Hyperinflace a válka však zmařila nemálo investičních záměrů a celá Jugoslávie si v očích zahraničních investorů pošramotila pověst, která ji provází do současnosti.

I majitel společnosti Ikea Ingvar Kamprad považuje za nejhorší a nejsmutnější investice své společnosti právě expanzi do Jugoslávie, do Bělehradu. Sám si pamatuji, jak se na začátku 90. let začal v rodném městě mého otce, v Kruševci, stavět McDonald. Dnes to bude už téměř 20 let, co tam stojí pouhé torzo rozestavěné budovy, a Kruševac se svého McDonaldu nikdy nedočká. A možná je to i dobře.

Miloševič dokázal v myslích všech Srbů a Černohorců (za což se nyní stydí) vyvolat pocit ohrožení. Všude vládl celospolečenský strach z chorvatských ustašovců a bosenských muslimů. Miloševič využil všechny možnosti k propagandě – kontroloval veškerá média, potlačoval opozici a uklidňoval zahraničí.
 
I přesto, že většina lidí neměla během hyperinflace na chleba, Miloševičova podpora byla neotřesitelná. Vlivem propagandy donutil občany, aby se proměnili v poslušné osoby, které se po tisících dobrovolně hlásily do války nebo byly rovnou rekrutovány. Stejný přístup však zvolily všechny strany – a lidé, kteří desítky let žili v „bratrství a jednotě“, proti sobě pozvedli zbraň.

Foto: Profimedia.cz