Krize ekonomiky?

Zajímavou historickou zkušenost nabízí Francie. Na jejím příkladu z konce 18. století se můžeme poučit o tom, že peníze vytvořené bez vazby na nějakou hodnotu vedou pouze a jen k nekontrolovatelné inflaci a bídě. Skvělou analýzu najdete třeba zde. Mnoho zemí se i přesto nepoučilo. Ty se pak, stejně jako Francie, potýkaly s děsivými hyperinflacemi, jejichž důsledkem byl dramatický pokles životní úrovně. Vydělat vždy dokázali jen lidé zločineckého rážení.

I přes všechny evidentní důkazy o škodlivosti se nepoučily ani „moderní“ centrální banky. Peněžní zásoba tak v posledních letech znovu narůstá obrovským tempem. Peníze (a především americké dolary) se tisknou v domnění, že jde o jediný možný způsob, jak dosáhnout vysokého hospodářského růstu.

V 90. letech se přitom tyto inflační dolary nenalévaly do komodit ale právě do akcií. Centrální bankéři tudíž nabyli dojmu, že nám žádná inflace nehrozí. V dobách boomu technologických společností v podstatě stačilo založit firmu zabývající se IT, nafingovat vysoké tržby a pak jí s obrovským ziskem prodat. Je však jasné, že celé toto akciové kasino muselo jednou zkrachovat. Následkem byl pád mnoha fondů, které nabyly mylného dojmu, že výnosy v řádu desítek procent jsou reálné a opodstatněné.

Příkladné příklady

Současnou měnovou politiku lze přirovnat k dřevěnému mostu, po němž se přepravují tanky. Ty v tomto případě představují měnovou zásobou, zatímco dřevěný most zastupuje celosvětovou ekonomiku. Je zřejmé, že pokud budeme most nadále přetěžovat, dojde nevyhnutelně k jeho zhroucení.

Bohužel, někteří vidí "lék" na současnou finanční krizi jinde. Chtějí most zpevnit tak, aby se po něm mohlo prohánět ještě více tanků. Ono zpevnění ale nikdy nemůže být dostatečně odolné. Most se nakonec vždy zhroutí.

Měnová politika se dnes provádí formou cílování inflace. Opět špatně! Také její nevýhody si můžeme ilustrovat na jednoduchém příkladu: pokud by lidé a banky investovali všechny nově vytištěné peníze do nejdůležitější komodity – vody, došlo by samozřejmě k rapidnímu nárůstu ceny této komodity. Zároveň by odstartoval spekulativní hon, který by vedl k dalšímu růstu její ceny. Ta by se pak zvýšila natolik, že by některé vrstvy obyvatel zkrátka umřely žízní. Podle výpočtů prováděných pomocí této metody by ale vše bylo, tak jak má: vzhledem k váze vody v inflačním koši by nám totiž vycházelo, že máme deflaci.

Současná doktrína centrálních bankéřu se zakládá na proinflační politice a urputné snaze o odvrácení té největší hrozby – deflace. Centrální banky by proto použily veškeré dostupné nástroje, aby nás před deflační hrozbou ochránili. Došlo by ke snižování sazeb a možná by přišla řada i na strategii kvantitativního uvolňování. Voda by tak nadále zdražovala a bublina by neměla příležitost splasknout.

Je tak jasné, že inflace je ve skutečnosti obtížně měřitelná a v podstatě nesmyslná.

K čemu to povede?

Zatímco v minulých letech se peníze „vstřebávaly“ právě do technologických akcií nebo do nemovitostí, v současnosti je velmi pravděpodobné, že se do kurzu znovu dostanou komodity. Ty jsou v našich spotřebních koších zastoupeny velkou měrou, narozdíl od akcií či nemovitostí, a je tedy možné, že dojde k opakování situace ze 70. let minulého století, kdy celým světem otřásala vyšší inflace. Situace je dokonce natolik vážná, že někteří ekonomové dokonce spekulují o možnosti globální hyperinflace.

A není se čemu divit: vzhledem k nízkým sazbám téměř všech významných centrálních bank světa a preferované strategii kvantitativního uvolňování (tisknutí peněz) ze strany FEDu. Budoucnost je tak značně nejistá.

Foto: Profimedia.cz