Vládnou nám bezcitné děti

Systémem tečou vlny peněz, které vytvářejí falešný příliv zvedající na chvíli všechny lodě. Příliv ustoupí. Lodě nestoupnou, jen se zhoupnou a zase usadí. Nikdo nevěří, že špatné časy skončily. Nikdo si nemyslí, že vstupujeme do dalšího období hojnosti. Nikdo si nemyslí, že to ještě kdy vůbec bude takové jako před rokem 2008. Ekonomové, statistici, prognostici a specialisté na tržní hospodářství se přou o to, co tato nová čísla znamenají, ale ani nikdo z nich jim nevěří. Mezi mnoho věcí, které byly v roce 2008 rozmetány, patří i důvěra veřejnosti k „odborníkům". To oni propásli krach. A stejně jim unikne i význam tohoto okamžiku.

Lidé jsou čím dál víc deprimováni

Největší hrozbou pro Ameriku současnosti nejsou vládní výdaje, obrovské deficity, zahraniční vlastníci našeho dluhu, světový terorismus, dvě války, potenciální epidemie ani šílenci s atomovými zbraněmi. Největší dlouhodobou hrozbou je, že lidé jsou čím dál víc deprimováni a že daný stav se blíží kritické hranici.

Nedávno jsem hovořila s jedním člověkem z „Big Pharma", jak jsme dříve nazývali farmaceutické společnosti, než jsme se rozhodli, že to nezní dost hrozivě. Je ve středním věku, pracuje na významné pozici a náš rozhovor se stočil k poslední velké recesi mezi druhou polovinou sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století. Mluvili jsme o tom, jak (z hlediska čísel) byla tato recese horší než ta, jíž prožíváme nyní. Úrokové sazby přesáhly 20 %, inflace a nezaměstnanost dosáhly dvouciferných hodnot. Amerika fakticky prožívala hospodářskou krizi, ale přesto ji neovládal pocit beznaděje. A víte proč? Každý si myslel, že bude nalezen způsob, jak ji překonat. Věděli jsme, že najdeme cestu. V roce 1982 byli lidé, kteří říkali: „Až se dokážeme zbavit Reagana, hned to bude lepší!" A jiní tvrdili: „Když budeme s Reaganem, stlačí inflaci, sníží daně a zase budeme Amerikou, zase se budeme chovat jako Američani." Každý měl nějaký návod.

Nyní se jich nedostává. Nejchytřejší Američané, se zkušenostmi s tím, jak celá země funguje, jsou bez nápadů. Slyšeli jste něco jako „když poslechneme Obamu a demokraty, všechno půjde lépe"? Nebo „když budeme s republikány, oni už to nějak zařídí"? Vsadím se, že ne - anebo ne příliš.

Dluh, výdaje, válka

Částečně je důvodem to, že problémy - dluh, výdaje, válka - se zdají být příliš velké. Hlavní je však to, že federální vláda, od Bílého domu až po Kongres, ale i vlády jednotlivých států dennodenně ukazují, že si nevědí rady. Nenabízejí nový přístup, jen staré způsoby řešení - více utrácení, více regulací, více daní.

I proto (zejména) ti, kteří něco mají, ztrácejí odvahu. List The New York Post přinesl zprávu, že v letech 2000-2008 opustilo stát New York známý vysokou mírou zdanění 1,5 milionu lidí, přičemž více než milion z nich odešlo z města New York, kde jsou daně ještě vyšší. Své daňové dolary si vzali s sebou, jen v roce 2006 to byly více než čtyři miliardy dolarů. (Jistě je vám jasné, co proto hodlá New York, aby nahradil ztráty svých příjmů, udělat - zvednout daně.)

Setkala jsem se i s jedním z ředitelů velké pojišťovací společnosti. Hovořil o nově navrhovaných regulacích v odvětví. Poslanec Barney Frank v jednom televizním pořadu řekl, že demokraté v Bílém domě a Kongresu se na všech frontách snaží zvýšit roli státu a vlády v oblasti regulací. Onen ředitel o Washingtonu řekl toto: „Oni vůbec nechápou, že lidé mohou prostě přestat. Mám přátele a kolegy, kteří mi už řekli ,končím'." Mluvil o narůstajícím daňovém zatížení. Cítil, že vláda nechápe, že podnikání dělají lidé, lidské bytosti. A ty mohou ztratit odvahu. Mohou to zabalit, odejít jinam, vzdát to, čemu se mezi podnikateli dříve říkalo „závod krys" (přiléhavě, protože vláda si nejspíš skutečně myslí, že jde o krysy).

Hloupý optimismus našich vůdců

Zatímco Američané se cítí čím dál sklesleji, jejich vůdcové dávají najevo hloupý optimismus.

Je zvláštní, že ti, kteří k Americe cítí láskyplný vztah a pociťují touhu ji chránit, si jsou zároveň nejvíce vědomi její zranitelnosti a obávají se, že jí může někdo ublížit. Nevidí ji jako všemocnou, nenapadnutelnou a nezranitelnou. Milující mají smysl pro hranice možností.

Když vidím členy vlády - a to jak na místní úrovni, tak ve Washingtonu -, jak utrácejí a zdaňují (a každý den přicházejí s dalšími způsoby, jak tak činit lépe a ve větším rozsahu), táži se, jak to, že se nebojí důsledků svých činů, proč si myslí, že je Amerika tak silná, že může být donekonečna zneužívána.

Jsem přesvědčena, že část odpovědi znám. Je to proto, že nikdy neviděli, že by něco mohlo skončit špatně. Pocházejí z období velkého nadbytku let (zhruba) 1980-2008 (nebo 1950-2008, můžete si vybrat) a nemají ve zvyku se strachovat. Rádi mluví o tom, že mají „starost", ale ve skutečnosti je to nezajímá. Myslí si, že Amerika je slepice, která snáší zlatá vejce. Snášela je do klína jim, snášela je do klína jejich dědům.

Nejsou plni obav, neboť se nikdy o nic obávat nemuseli. Vyrostli v Americe obklopeni frázemi jako „nejsilnější stát na světě", „nepostradatelný národ", „unipolární mocnost", „nejvyšší životní úroveň" a nejsou dost chytří, dost seriózní na to, aby si uměli představit, že tomu všemu mohou zasadit smrtelnou ránu.

Na všech úrovních nám vládnou nejšťastnější děti Ameriky, jež samy sebe pokládají za optimisty. Jenže jimi nejsou. Postrádají představivost. A nemají víru. Nikdy se jim nestalo, že by přestaly být schopny splácet hypotéku. Jsou hloupé, jsou bezcitné a je jim jedno, že lidé ztrácejí odvahu. Ani si toho nevšimnou.

Text Peggy Noonan z The Wall Street Journal, 29. října 2009, přeložil a redakčně upravil Vladimír Gregor.

Text byl publikován v Revue Politika 11/2009

Foto: Profimedia.cz