Slovenský pragmatismus

Slovenská ekonomika stoupá nebývalým tempem. Tato míra růstu, která po odečtení jednorázových vlivů dosáhla v loňském posledním čtvrtletí 9,7 procenta, budí úžas. A nelze ji vysvětlit tím, že slovenská ekonomika roste z nižšího základu. Češi se proto právem ptají, jak je možné, že se Slovákům tak dobře daří.

Před deseti lety. Zhruba před deseti lety bylo Slovensko považované za ekonomiku, která prohrála boj o úspěšnou transformaci. Posměváčci hovořili o Balkánu, který prý začíná za Hodonínem, a zemi málokdo bral vážně. Slovenská politika měla punc autoritářství a korupce. Vážně se uvažovalo o tom, že Slovensko nebude připuštěné k členství v Evropské unii.

Země ovšem problémy začala řešit. „Slovenský kabinet včera zahájil léčbu ekonomiky, která svůj růst dlouho financovala na dluh,“ psala MF Dnes začátkem prosince 1998. Reforma začala ostrými rozpočtovými škrty a někteří ekonomové hovořili o hrozbě recese. „Ekonomika je takřka v agonii,“ konstatoval začátkem roku 1999 tehdejší slovenský ministr hospodářství Ľudovít Černák. Hospodářství v tomto roce skutečně stagnovalo. Zato nezaměstnanost dosahovala dvojciferných hodnot.

Nepotvrzené předpovědi. Pak přišla nová vláda a s ní i zásadní ekonomické reformy. Nejznámější je pochopitelně rovná daň z příjmů podniků i jednotlivců se sazbou devatenáct procent. Vláda původně uvažovala o dvaceti procentech, ale „baťovské“ číslo s devítkou na konci se líbilo více. Mělo i sympatie daňových poplatníků a mezinárodních investorů.

Čeští „odborníci“ typu Vladimíra Špidly, Zdeňka Škromacha, Milana Štěcha nebo Jiřího Paroubka varovali před zánikem sociálního státu, migrací chudiny do České republiky a tak dále. Nic z toho se nepotvrdilo. Několik set převážně romských rodin dalo přednost vyšším sociálním dávkám v Česku, ale žádné „masové zbídačování“ nenastalo. Naopak, míra evidované nezaměstnanosti poklesla na 8,1 procenta v lednu 2008.

A co důsledky rovné daně, která prý byla „jen pro bohaté“? Již vzápětí po jejím zavedení se ukázalo, že nejvíce prospěla právě chudým. „Po dlouhých letech se díky daňové reformě rozdíly v příjmech bohatých a chudých začaly zmenšovat,“ uvedl Eugen Jurzyca z bratislavského Institutu pro ekonomické a sociální analýzy po prvním roce fungování rovné daně.

Prospěch rodinám s nízkými příjmy. Sociální důsledky rovné daně na Slovensku jdou zdánlivě proti „selskému rozumu“. Nejvíce si polepšily rodiny s velmi nízkými příjmy a dětmi. Člověku, který pracoval za minimální mzdu necelých sedmi tisíc korun měsíčně, měl dvě děti a ženu na mateřské, vzrostly za rok 2004 – první rok rovné daně – čisté příjmy o šestnáct procent. Stejná rodina, v níž otec či matka vydělávají 48 tisíc korun, si polepšila o dvanáct procent.

Tedy žádné sociální inferno. Naopak, míra „sociální koheze“ kupodivu vzrostla. Zároveň poklesl počet lidí na sociální podpoře, což ulehčilo státní pokladně.

Totální omyl. Pochybovači, kteří věštili dramatický propad příjmů státního rozpočtu a pád Slovenska do bídy a nouze, se zcela mýlili. Český socialistický propagandista Jiří Havel vykřikoval, že Lafferova křivka je jen „vtipnou žurnalistickou hříčkou“. Sofistikované ekonometrické studie – podle Havlova názoru – prý Lafferův efekt nepotvrdily. Inu, možná byly ony Havlem propagované studie sofistikované až příliš, ale ve slovenské praxi skutečně snížení sazeb daní z příjmu vedlo k vyššímu objemu výběrů i k rychlejšímu růstu ekonomiky.

Nastal pouze dočasný výpadek výběru daní z příjmů fyzických osob v roce 2004, kdy rovná daň vstoupila v platnost. Pokles příjmů u této daně činil asi osm procent proti roku 2003, což bylo ovšem kompenzováno zvýšením výběru daně z příjmu právnických osob.

Stabilizace veřejného dluhu. Celkově rostlo daňové inkaso v období 2003 až 2006 průměrně o 6,9 procenta ročně, což v součinnosti s úspornými opatřeními vlády umožnilo stabilizovat veřejný dluh. V roce 2002 činil dluh slovenské vlády 43,3 procenta HDP (podle metodiky používané pro výpočet maastrichtských kritérií). O čtyři roky později pokleslo zadlužení na 30,4 procenta HDP.

Slovensko naštěstí ignorovalo zprávu vypracovanou týmem Evropské komise pod vedením Vladimíra Špidly, která kritizovala snížení sociálních dávek a varovala před postupem chudoby. Ve skutečnosti ekonomika roste, veřejné finance se zlepšují, chudoba je na ústupu a i levičáci musejí připustit, že Slováci dělají něco dobře.

Pomoc západním sousedům. Německý levicový časopis Stern například v článku Vzorová neoliberální země (Das neoliberale Musterland) z roku 2005 psal o slovenských reformách rovněž s respektem.

„Rovná daň ve výši devatenácti procent platí pro všechny soukromé i korporátní příjmy. Dividendy nejsou zdaněné vůbec. Pracovní právo bylo rovněž přetvořeno tak, aby bylo příznivé pro podnikání – stejně jako sociální a penzijní systém. Tím získalo Slovensko přitažlivost nejen pro velké koncerny, ale i pro menší firmy v sousedních zemích.

To například přimělo Rakušany k urychlenému a výraznému snížení daní v loňském roce, aby zabránili hrozivému odchodu firem přes řeku Moravu (tedy slovenskou hranici).“ Rakousko snížilo daň ze zisků právnických osob na 25 z předchozích 34 procent – slovenští reformátoři tedy nepřímo pomohli i hospodářství západních sousedů.

České stereotypy. Snížení daní prudce zvýšilo atraktivitu Slovenska v očích investorů. Zde je nutné zdůraznit rozdíl mezi přístupem české a slovenské vlády. Obě používaly systém investičních pobídek, ale každá trochu jinak. České vlády pod vedením ČSSD jednaly v ideologických stereotypech. Jejich cílem bylo podpořit sektor velkých společností a jejich zaměstnanců. Naopak živnostníci a majitelé středních podniků nebyli v „kurzu“ jakožto potenciální ideoví nepřátelé.

Maximální podporu tedy dostaly velké podniky, především zahraniční. Pro ně byl přichystán dárkový koš v podobě daňových prázdnin, dotací, pozemků zdarma a dalších vymožeností. Domácí podnikatelé dostali drobty v podobě dotačních programů, jejichž čerpání bylo natolik administrativně náročné, že je většina potenciálních zájemců ignorovala.

Domácí netratí. Slovenská vláda samozřejmě také dotovala zahraniční investory, a to velmi štědře, zároveň však nezapomínala na domácí kapitál. Ve shodě s ekonomickou teorií se ukázalo, že nejlepší podporou podnikání je nízká mezní daň z příjmů s minimálním počtem výjimek. Slováci skutečně navrhli reformovanou daňovou soustavu tak, aby mezní kombinovaná daň ze zisku a dividend byla nejnižší v Evropě – devatenáct procent. Pro srovnání, Česká republika měla tuto kombinovanou mezní daň 41, Dánsko 49, ale například Irsko 51 procent. Zdá se, že „keltský tygr“ je až nezdravě závislý na zahraničních investicích.

I levice pro rovnou daň. Zvýšenou pozornost si zaslouží, že nástup levicové vlády s populistickými prvky pod vedením strany Směr a premiéra Roberta Fica nepřinesl zrušení rovné daně a nastolení původního progresivního modelu. Naopak, internetová prezentace slovenského ministerstva financí dále nabízí příznivá hodnocení rovné daně, ačkoli je to v příkrém rozporu s tím, co Fico tvrdil před volbami.

Například: „Podle Institutu Alexise de Tocquevilla je rovná daň úplně anebo v přibližné podobě zavedená ve 33 zemích světa. Když tento ústav porovnal růst HDP v zemích s rovnou daní a bez ní, zjistil, že v první skupině je růst asi dvakrát rychlejší. Když srovnával jen méně vyspělé ekonomiky, poměr růstu HDP byl čtyřnásobný ve prospěch zemí s rovnou daní.“

Možná to bude tím, že ministr financí Ján Počiatek ze strany Směr není tupý aparátčík, nýbrž zkušený a vzdělaný podnikatel s mezinárodními zkušenostmi. Mimo jiné pracoval a studoval v Norsku a Švédsku – přesto nevystupuje jako stoupenec skandinávského daňového modelu. (Anebo právě proto?)

Lichotky týdeníku Economist. Daně ovšem nejsou všechno – je to jen součást celkového podnikatelského prostředí. Relativně málo se v českém tisku psalo o reformě slovenského bankrotového zákona. Přitom podle mínění expertů jde o velmi zdařilou právní normu. Světově špičkový je slovenský zákon o zástavním právu. Půjčky proti zástavě představují důležitý pilíř financování zejména středních a menších podniků bez úvěrové historie.

V roce 2003 britský týdeník The Economist slovenský zákon komentoval takto: „Kdo by si pomyslel, že Slovensko bude na špičce reforem za účelem zjednodušení úvěrů podfinancovaným společnostem? K prvnímu lednu vstoupil v platnost nový zákon o úvěrových zástavách. Podle mínění expertů se Slovensku podařilo během několika let vytvořit lepší systém, než jaké se v západních zemích vyvíjely stovky let.“

Prestižní a konzervativní The Economist takovýmito lichotkami rozhodně neplýtvá. Zdá se, že slovenští zákonodárci odvádějí skutečně lepší práci než jejich čeští kolegové.

Vyhlídky. Jaké jsou vyhlídky slovenské ekonomiky v budoucnosti? Levicově-nacionalistická koalice ponechává většinu liberálních reforem v platnosti čistě z pragmatických důvodů. Přesvědčila se totiž o jejich úspěšnosti. Nicméně politika a ideologie jsou božstva, která přece jen vyžadují určité oběti. Vláda proto chystá „milionářskou daň“ v podobě snižování odečitatelného minima, které by u osob s příjmem nad 85 tisíc korun měsíčně mělo poklesnout až na nulu. Zároveň má být strop na sociální odvody zvýšený z trojnásobku na čtyřnásobek průměrné mzdy.

Toto opatření postihne především pracovníky s postgraduálním vzděláním a vysokoškolským druhého stupně. Možná by Jiří Havel, který tolik sympatizuje s levicovou stranou Směr, mohl napsat vtipný komentář o podpoře znalostní ekonomiky.

Autor je ředitel pro strategii Partners. Psáno pro týdeník Euro.