Pravda Valtra Komárka

Snad každý Čech zná jméno Aloise Rašína a skvělou pověst, jaké se těšila koruna za první republiky. Ta skončila v roce 1939, kdy byla nahrazena nekonvertibilní protektorátní korunou v umělém kurzu 10 Kč k jedné říšské marce.

Němci zakázali použití ušlechtilých kovů na výrobu mincí. Od té doby byly haléře z hliníku. Během výstavby „lidové demokracie“ a „reálného socialismu“ byla koruna nekonvertibilní, devizy a valuty na příděl a zahraniční obchod byl kontrolován.

Vznikl systém dvojí měny. Lid předstíral, že pracuje, a stát předstíral, že jej za to platí. Za koruny byla k mání chudá nabídka převážně aušusového zboží na domácím trhu. Jak socialismus postupně stále více zaostával, nabídka domácího trhu byla ve srovnání se západním zbožím stále chudší a méně kvalitní. Poptávka po cizí měně rostla. Reálný kurz koruny (čímž je samozřejmě míněn kurz na černém trhu, protože oficiální kurzy vyhlášené Státní bankou československou byly pro legraci králíkům) se proto stále propadal.

Propad koruny došel do absurdních rozměrů. Jeden osobní zážitek: v březnu 1990 jsem poprvé navštívil Západ, konkrétně Švédsko. Jel jsem vybaven stovkou švédských korun, které přišly v oficiální směnárně zhruba na 700 Kčs. Valuty byly tehdy stále ještě na příděl, záznam o jejich vydání byl zanesen do cestovního pasu. Co však bylo možno pořídit ve Švédsku za ekvivalent 700 korun československých, tedy zhruba čtvrtinu tehdejší průměrné mzdy?

Prakticky nic. Snad oběd u McDonald’s, ale bez dezertu. Hladovět jsem naštěstí nemusel, jelikož jsem byl pozván a hostitel hradil veškeré náklady. Deset švédských korun jsem potřeboval při zpáteční cestě na WC na nádraží v Malmö.

Příhoda ze Švédska ilustruje, do jak hlubokého propadliště se dostala ekonomika socialistického Československa: průměrná mzda na přelomu let 1989-90 dosahovala v nominálním vyjádření asi 5 procent průměrné švédské mzdy. Od té doby se poměry změnily celkem radikálně. Švédská koruna devalvovala, česká koruna posílila. Nyní bere průměrný Čech již asi 30 procent průměrné švédské mzdy. Rozdíl zde stále je, ale zdaleka již ne tak propastný jako v době kolem pádu socialismu.

Pokud zavzpomínáme na tehdejší romantickou dobu, nemůžeme vynechat Valtra Komárka a jeho vizi německé marky za tři koruny. Málokdo ji tenkrát bral vážně - a přece se dnes fakticky uskutečnila. Kdyby dnes existovala marka, byl by její kurz asi 12,50 Kč (vypočteno podle převodního kurzu DEM/EUR). Poměr nominálních mezd v Německu a v ČR se však mezitím změnil tak, že ve vztahu k roku 1990 by dnes poměr CZK/DEM byl dokonce ještě o něco nižší než tři koruny za marku! Profesor Komárek měl tedy pravdu, byť její naplnění trvalo bezmála dvě desetiletí.

Nynější posílení koruny není anomálie ani zázrak, nýbrž návrat k normálu. Jde prostě o důsledek skutečnosti, že česká ekonomika se dlouhodobě osvobozuje od důsledků socialistického tatarského hospodářství a tržní kurz koruny tomu začíná odpovídat. Je pravda, že česká ekonomika ztrácí přitažlivost pro ten typ zahraničních investorů, kteří chtějí budovat jednoduché montážní haly s levnou pracovní silou.

Koruna by mohla být samozřejmě ještě tvrdší, kdyby si Česká republika získala reputaci země s vyspělým kapitálovým trhem. Rovněž by pomohlo, kdyby naopak Praha ztratila pověst špinavé balkánské metropole s přehršlí veřejných domů, prodejen kýčů nejhoršího druhu, hazardních heren na každém druhém rohu a města, kde neexistuje policie hodná tohoto označení.
Ale to bychom od pražského magistrátu chtěli asi příliš.