Inflace, etanol a peníze

„Ceny chleba se meziročně zvýšily o 35,9 %, běžného pečiva o 34,2 %, vajec o 25,9 %, mléka o 28,9 %, sýrů o 21,0 %, másla o 15,3 %, jedlých olejů o 27,5 %. Ve veřejném stravování se zvýšily ceny v restauracích o 6,5 %, v závodních jídelnách o 8,8 % a školních jídelnách o 10,2 %,“ uvádí tisková zpráva ČSÚ ze začátku dubna 2008.

Ceny rostou a lidé reptají. A ptají se, kdo za to může. Kdo tedy zavinil vyšší ceny základních potravin? Anebo jde o zásah vyšší moci, výsledek kombinace nepředvídatelných a neovlivnitelných ekonomických sil?

Jako první viník se nabízí česká vláda, která zvýšila dolní sazbu daně z přidané hodnoty. Tato změna samozřejmě potraviny mírně zdražila, ale v celkovém součtu je vliv zvýšení daní malý, až zanedbatelný.

Kromě toho růst inflace tažený z velké části cenami potravin zaznamenávají nejrůznější země. „Inflace se téměř zdvojnásobila z 11 procent v prosinci na 21 procent nyní,“ píše Emma Mburu z keňského ministerstva financí v Nairobi. „Ceny potravin drasticky vzrostly, ačkoli podobnou zkušenost zaznamenaly i jiné části světa v důsledku nárůstu cen ropy.“

Toto je důležitý postřeh. Na vysokou inflaci – zejména v sektoru potravin – si stěžují lidé na celém světě. V Číně vzrostly v březnu meziročně ceny potravin o 21 procent. V Rusku již několik měsíců funguje moratorium na ceny potravin, ale ve skutečnosti ceny rostou rovněž v řádech desítek procent.

Podle údajů Goskomstatu vzrostly v rámci Ruské federace ceny chleba v březnu meziročně o 29,6 procenta a ceny zeleniny o 34,5 procenta. Celkově dosáhla ruská inflace hodnoty 16,1 procenta meziročně. Pro zajímavost, vodka podražila jen o 9,4 procenta.

Také bohaté země jako Spojené státy se potýkají s růstem cen potravin. Koncem roku 2007 se růst amerického indexu cen potravin přiblížil 5% meziročnímu růstu, což je nejvíce od roku 1990.  Ve srovnání s jinými zeměmi to může vypadat jako maličkost, v anketě serveru CNNMoney.com uvedlo jen 34 procent dotázaných, že v důsledku inflace nezměnilo své nákupní a stravovací návyky.

Lidé z chudších zemí mohou škodolibě poznamenat, že Američanům dieta jedině prospěje – a je to koneckonců pravda, když uvážíme rozsah chronické epidemie obezity v USA. Ale žerty stranou: v globálním měřítku je inflace vážný sociální problém.

Chudší země jsou citlivější na růst cen potravin. Tzv. Engelův zákon říká, že chudší lidé vydávají větší podíl svých příjmů na potraviny. Bangladéšané vydají na jídlo nadpoloviční většinu svých výdajů, Češi 15,5 procenta (podle údajů Eurostatu za rok 2006), Francouzi 13,6 % a Švýcaři 10,6 %.

Globální růst cen potravin tedy asymetricky postihuje chudší země a regiony. Proto vlády některých ruských regionů dokonce uvažují o potravinových lístcích pro chudé. Mexická vláda (mimochodem pravicová) již zavedla regulaci cen tortil. Venezuelská radikálně levicová vláda šla ještě dál, ovšem s tím efektem, že velká část základních potravin zmizela z pultů: efekt, který občané bývalých socialistických států dobře znají.

Celkově vzrostly globální ceny rýže od začátku roku 2007 o zhruba 280 procent, pšenice o 180 procent a kukuřice o více než 150 procent. Jde tedy celosvětový jev, česká vláda v něm nehraje roli.

Proč ale ceny potravin rostou? Stručně řečeno, ve světě je čím dál tím více peněz. Poptávka po potravinách a surovinách roste rychleji než produkce, což je jasným receptem na inflaci. Investice do komodit zažívají renesanci: makléřské firmy mají žně a strukturované produkty či fondy vázané na komodity jdou na dračku.

Etanol: dotace a deformace
Ale proč roste poptávka? Jedním z viníků je vláda. Nikoli ovšem česká. Jsou to spíše vlády USA a některých západoevropských zemí, které ze strategických a ekologických důvodů podporují výrobu paliv z potravinářských surovin.

Ve Spojených státech jde především o výrobu etanolu z kukuřice, v Evropě o výrobu téhož materiálu z obilí. Například konsorcium firem BP, Associated British Foods a DuPont má v úmyslu postavit v Anglii továrnu, která má zpracovávat třetinu nadbytečné britské produkce pšenice.

Zde je nutné zdůraznit, jaká je role vlád. Při současných cenách a za současného stavu technologie neexistuje možnost, aby průmyslové odvětví orientované na energetické využití potravinářských surovin bylo ekonomicky životaschopné. Jedině existence vládních dotací a vládních zemědělských politik umožňuje vznik celého odvětví, které by za normálních okolností nemohlo existovat.

Biopaliva totiž nic nepřinášejí. Jak ekologové tak ekonomové se nyní vzácně shodují v odporu vůči „dotovanému pálení potravin“, což je výraz, který používá profesor David Pimentel z Cornellovy univerzity. Pimentel patřil vždy ke kritikům biopaliv, a to ještě v době, kdy potraviny byly globálně levné a na trhu převládaly převisy nabídky nad poptávkou.

V roce 2001 Pimentel uveřejnil výzkumnou zprávu, z níž vyplynula některá šokující zjištění. Jeden akr amerického kukuřičného pole je schopen dát kukuřici na výrobu 328 galonů etanolu; na obdělání je zapotřebí 140 galonů fosilních paliv. To ještě nevypadá tak zle. Ale při výrobě etanolu je zapotřebí tří energeticky náročných destilačních kroků k tomu, aby 8 procent etanolu bylo separováno od 92 procent vody.

To znamená, že na výrobu jednoho galonu etanolu je třeba energie 131 tisíc BTU, přičemž jeden galon etanolu obsahuje energii v hodnotě pouze 77 tisíc BTU. (1 BTU, British Thermal Unit, je rovna zhruba 1055 joule.)

Výroba etanolu je tedy finančně i energeticky ztrátová. Kdyby výroba etanolu přinášela do systému novou energii, pěstitelé kukuřice by sami používali etanol při jejím obdělávání, což se neděje. Pouze miliardové vládní dotace deformující trh jsou schopny zabezpečit, že výrobci palivového etanolu okamžitě nezkrachují.

„Dotace na výrobu etanolu z kukuřice budou mít za následek vyšší ceny masa, mléka a vajec,“ varoval profesor Pimentel již v roce 2001. „Nejenže spotřebitel zaplatí vyšší daně na dotace, ale nakonec zaplatí významně vyšší tržní ceny za potraviny.“ Na jeho slova nyní dochází.

Existuje strategické vysvětlení? Nevyplatí se přece jen zaplatit vyšší cenu za energetickou nezávislost na ropě ze Středního východu, Venezuely, Nigérie a podobných zdrojů? Nikoli, tvrdí profesor Pimentel. Aby se američtí automobilisté vymanili ze závislosti na zahraničních zdrojích, muselo by 97 procent území USA být oseto kukuřicí.

Ekologické aspekty?
Dr. Timothy Searchinger v nedávno publikovaném článku v časopise Science uvádí, že většina biopaliv zvyšuje objem emisí oxidu uhličitého. Jedinou výjimkou je etanol vyráběný v Brazílii z cukrové třtiny, jejíž pěstování je energeticky nenáročné. Stále jsou však zde problémy s odlesňováním a s erozí půdy.

Tím není řečeno, že etanol je jako palivo v principu špatná myšlenka. Současný stav technologií však zatím nepokročil tak daleko, aby umožnil dostatečně levnou výrobu bez nepříznivých vedlejších následků. Časem pravděpodobně vzniknou nové postupy, které umožní zpracovat odpadovou biomasu bez nepříznivých ekologických účinků a bez dotací. Dosavadní experimenty však zatím spíše selhaly.

Peníze: úvěrová exploze a růst cen
Dotace na biopaliva jsou však pouze částečnou odpovědí na otázku, proč potraviny a paliva zdražují. Důležitým faktorem je Čína, která se stává mohutným dovozcem surovin a komodit všeho druhu s výjimkou čaje.

Čínský hospodářský růst je extenzivní a velmi neefektivní. Analytická společnost Stratfor uvádí, že „Čína spotřebuje 12 procent světové produkce energie, 25 procent aluminia, 28 procent oceli – ale tvoří pouze 4,3 procenta hodnoty celosvětového hospodářského produktu.“

Když uvážíme principy fungování čínské ekonomiky, není se čemu divit. Čína zápolí s ohromnými sociálními problémy. Pouze vysoké tempo růstu HDP dokáže udržet elementární sociální smír. Vedlejším produktem čínského hospodářského růstu je gigantický objem špatných úvěrů, které jsou zčásti dotovány z devizových rezerv Čínské lidové banky a zčásti „rozpouštěny“ v moři nových úvěrů. Objem peněz v čínské ekonomice vzrostl v březnu meziročně o 16,2 procenta.

Penězi vzniklými překotnou úvěrovou expanzí Čína doslova „luxuje“ světové komoditní trhy. Na oplátku zaplavuje svět levnými průmyslovými výrobky, které sice nevynikají ani kvalitou ani trvanlivostí, ale jejich nízké ceny se vyjímají dobře ve statistikách: pomáhají snižovat růst indexů spotřebitelských cen ve vyspělých zemích.

Objem peněz v globální ekonomice roste nejen díky Číně. Evropská centrální banka od zavedení eura „najela“ na program masivní měnové expanze, který je dodržován víceméně nepřetržitě.

Změna kursu není na obzoru. Naopak. Růst objemu peněz v ekonomikách nynější eurozóny rostl na přelomu let 2007 a 2008 nejrychleji za posledních pětadvacet let. Příčinou takto robustní měnové expanze byla snaha předejít možné bankovní krizi a recesi. Připomeňme, že inflace na přelomu let 1982/83 se v západní Evropě pohybovala mezi pěti procenty (Německo) až do patnácti procent (Itálie).

Není možné, aby se rychlý růst objemu peněz v globální ekonomice obešel dlouhodobě bez inflace. Tato poučka platila před 25 lety a platí i nyní. Leccos se od té doby změnilo, ale základní ekonomické principy nikoli.