Ceny letenek

Ceny letenek rychle klesaly díky rostoucí kapacitě leteckých spojů, ale ještě na přelomu 50. a 60. let byla cena letenky k protinožcům srovnatelná s cenou osobního automobilu.

Ceny nemovitostí šly od té doby nahoru a ceny dopravy prudce dolů: tahounem růstu cen nemovitostí byl objem peněz v oběhu. Naopak tahounem poklesu cen letenek (a automobilů i jiného průmyslového zboží) byla rostoucí produktivita. Technický pokrok masívně zlevnil výrobu letadel a automobilů.

Zároveň se však příliš nepromítl do produktivity stavebnictví – prostě domy se stále ještě z velké části stavějí „primitivní“ technikou a rukama. Vysoký růst produktivity ale vede k vysoké konkurenci, a ta k růstu nabídky a poklesu marží. Výrobci procesorů a polovodičů o tom vědí své. Navzdory obrovské spotřebě čipů nepatří akcie většiny z nich mezi hity světových burz.

Podobné je to s dopravou, zejména leteckou. Navíc zde dlouho převažoval růst produktivity růstem cen energií. Rok 2008 však bude znamenat zlom. Patrně převládne vliv drahého paliva nad efektem levné techniky. Pro svět to bude znamenat něco jako zavedení globální spotřební daně. Z té budou těžit ropné státy, jako Saúdská Arábie, Rusko a Venezuela.

Jenže ani to ještě nemusí být konec létání pro „chudé“. Existuje možnost, že současné vysoké ceny ropy jsou pouze bublinou a brzy spadnou dolů. V roce 1931 publikoval ekonom Harold Hotelling pravidlo růstu cen neobnovitelných zdrojů. Matematicky odvodil, že ceny surovin by dlouhodobě měly růst stejným tempem, jaké odpovídá krátkodobým úrokovým sazbám, které v podstatě kopírují infl aci.

Něco na tom je: ceny ropy očištěné o inflaci byly ještě v roce 2001 na úrovni roku 1946 a teprve poté vzlétly vzhůru! Podobná „bublina“ se začala tvořit v průběhu první ropné krize v roce 1973 a kulminovala za druhé krize v roce 1979. Tehdy stála ropa přes 106 dolarů v cenách z roku 2008.

Platnost Hotellingova pravidla je ale omezena některými předpoklady. Například předpokladem rovnováhy na finančním trhu, který je ve skutečnosti narušován akcemi státních institucí, tedy centrálních bank. Ty udržují současnou rovnovážnou míru úrokových sazeb a také inflace na „nepřirozeně“ nízké úrovni.

Autor je ředitel strategie Partners. Článek napsal pro týdeník Reflex. Foto: Profimedia.cz.