Stravenky na vzdělání?

Máte už představu, co přesně se bude z evropských fondů financovat?
Operační program vzdělání pro konkurenceschopnost, který byl připraven předtím, než jsem přišel na toto ministerstvo, předpokládal, že kromě jiného částka v řádu několika miliard korun bude rozdělena mezi občany ve formě jakýchsi poukázek na vzdělání. Jakýchsi stravenek na vzdělání.

Myslíte si, že takové stravenky budou motivovat lidi k tomu, aby se dál vzdělávali?
Nemyslím, že to půjde tak automaticky. Jde o mnohem složitější proces. Je potřeba nejen vyvolat poptávku, ale také poskytnout nabídku, která bude atraktivní, motivující a snadno dostupná. A právě to je můj cíl.
Snažím se celý vzdělávací systém reformovat, aby instituce, jako jsou střední a vyšší odborné školy, ale i univerzity, měly zájem poskytovat vzdělání nejen studentům, ale aby rozšiřovaly nabídku i pro dospělé, kteří si chtějí zvyšovat kvalifikaci, získávat další vědomosti.

Kdy se tedy můžeme stravenek na vzdělání dočkat?
Prostředky jsou k dispozici, ale já nejsem pro to, aby se jen tak začaly rozdávat. Chtěl bych, abychom zahájili dlouhodobý program a soustředili nabídku na klíčová témata. V tom cítím i podporu odborné veřejnosti. Mělo by jít o zvyšování jazykových znalostí, zejména angličtiny, zvyšování gramotnosti v oblasti informačních technologií. Dále je třeba podporovat vzdělání v oblasti přírodních věd. V české veřejnosti panuje scestná představa, že matematika a přírodní vědy přísluší jen vědcům. Zapomíná se na to, že se všichni v běžném životě ocitáme v situacích, kdy potřebujeme základní matematické znalosti i vědomosti z přírodních věd. Zvláště když se jednotlivé obory stále více prolínají. Není vyloučeno, že se ten, kdo vystudoval humanitní obor, nedostane během své profesní dráhy na pole přírodních a technických věd, a základní matematická gramotnost patří do výbavy každého moderního člověka. Proto je třeba pro mladé lidi tyto obory zatraktivnit.
Dnes je běžné například ve Spojených státech nebo v Británii, že stát investuje do muzeí a institucí sloužících právě k praktickému seznamování s přírodovědnými obory. U nás, když se řekne muzeum, tak si představíme zaprášené exponáty, ale když řeknete muzeum ve Velké Británii, znamená to pro děti velký zážitek. Je to místo, kde si mohou zkusit, jak se co vyrábí, jak vzniká nová chemická látka, jak probíhá přírodní proces. Říká se tomu hands-on experience a je to klíč ke vzdělání dalších generací. Na druhou stranu potřebujeme vědce, kteří jsou nejen vědecky na špici v přírodovědně-technickém poznání, ale budou i schopni komunikovat v několika cizích jazycích, budou schopni nejen bádat, ale i ovlivňovat společenské dění a přemýšlet o vědecké politice, o směrech rozvoje a formách podpory výzkumu.
 
Co pro to budete dělat v nejbližší době?
K tomu mají být využity prostředky z operačního programu výzkum a vývoj pro inovace, který stál moji předchůdkyni místo. Podařilo se ho dokončit a v červenci úspěšně uzavřít v Bruselu. I přesto, že byl nejvíce zpožděný, jak uvedla evropská komisařka Danuta Hűbnerová, je nejlépe připravený z celé Evropské unie.
Jsem hrdý na svůj tým, kterému se to podařilo, a na to, že jsme vyjednali částku dvě miliardy eur, která během příštích sedmi let přistane na účtech vědeckých institucí a vysokých škol, a to v přírodních a společenských vědách.
Je to největší finanční injekce pro českou vědu a já si slibuji, že jí umožní udělat zásadní kvalitativní krok směrem k vyšší konkurenceschopnosti. Zvýší šanci uspět v globální soutěži tak, jako se to povedlo Finsku nebo Dánsku či Irsku. Tyto země jsou velikostí a významem podobné České republice a dokázaly z evropských fondů vytěžit maximum.

Vy jste studoval dánský systém. Co vás na něm tak zaujalo?
Dánsko je země, která má méně obyvatel než naše, a přesto je nesrovnatelně velkorysejší ve své podpoře vzdělání. Má tak liberální vysokoškolskou politiku, o které se nám zatím ani nezdá.
Dánsko masivně investovalo do výuky angličtiny. Dánský student od základní školy umí angličtinu a to znamená, že se nejen dorozumí, ale je schopen v tomto jazyce vystudovat jakoukoli vysokou školu kdekoli na světě. Zároveň má i reálnou možnost si vybrat, kde bude studovat, protože prostředky, které stát věnuje na vysokoškolské vzdělání, jdou důsledně  za ním, kamkoli se rozhodne odejít.

Můžete to upřesnit?
Pokud se dánský student rozhodne, že bude studovat ve Spojených státech nebo ve Velké Británii, tak prostředky, které by stát vynaložil na jeho vzdělání v Dánsku, může využít ke studiu tam. A co je pozoruhodné, sedm z deseti studentů se vrací zpět do Dánska. Povídání o tom, že pokud se budeme evropeizovat a globalizovat, tak se rozpustíme jako kostka cukru v kávě, jak se nám snaží namluvit pan profesor Klaus, je úplně nesmyslné. Naopak, čím více mladých českých lidí bude umět anglicky a čím více se česká společnost otevře světu, o to větší úspěch ji čeká v globální soutěži. To se osvědčilo ve všech zemích, které se rozhodly touto cestou jít, a není důvod, proč by to nefungovalo i u nás.

Ale když bude český stát finančně podporovat české studenty, aby studovali v zahraničí, tak o tyto peníze přijde české školství. Můžeme si to dovolit?
Tak se české školství bude muset snažit aktivně konkurovat zahraničním vzdělávacím institucím. Jsme součástí schengenského prostoru, jsme součástí globální ekonomiky. My přece nemůžeme mladým lidem nařizovat, co a kde mají studovat.
Je můj úkol jako ministra vytvářet podmínky, aby český vzdělávací systém byl na co nejlepší úrovni a mohl konkurovat světovým univerzitám. A nemám strach, že by se to nepodařilo. Karlova a Masarykova univerzita a další pracoviště na některých dalších univerzitách se mohou skvěle rovnat zahraničním vysokým školám. Mým úkolem je, aby studenti měli dostatek informací a mohli se rozhodnout, kde chtějí studovat. Pokud systém otevřeme, bude to nejlepší motivace pro vysoké školy, aby zvýšily kvalitu své výuky a byly schopné konkurence. A to už se dnes děje, i když je třeba překonávat překážky hraní si na lokálním písečku.
Vládní zmocněnec pro evropský výzkum profesor Ivan Wilhelm udělal velmi rozsáhlé šetření, které ukázalo, že pouhých 15 % vědecké infrastruktury je sdíleno několika pracovišti. To znamená, že pořád ještě přežívá „my si tady u nás vybudujeme špičkové pracoviště a sami si ho budeme využívat“. To je neudržitelné, musí se to změnit.

Proč si myslíte, že na českých vysokých školách a vědeckých institucích stále ještě převažuje uzavřenost a provincionalismus?
Podle mne je to otázkou mentality. Řeklo by se, že už uplynulo 20 let od revoluce, ale ona to vlastně ještě není ani jedna generace, která od té doby vyrostla. Ale už jsou pracoviště, kde se, jak se říká, nesyslí. To ostatně potvrzuje i zmíněná studie. Zatímco v oblasti přírodních a technických věd je míra spolupráce srovnatelná se Západem, v oblasti humanitní jsme někde na úplném chvostu. Filozofie, sociologie, politologie jsou jakoby pořád spoutány hranicemi českých zemí, a to je špatně.
Některá pracoviště ale už dokázala i v humanitních oborech navázat intenzivní zahraniční spolupráci. Už v 90. letech mohli například studenti Filozofické fakulty Univerzity Palackého vyjíždět na studijní pobyty do Maďarska, Velké Británie, Spojených států. Tehdejší rektor Josef Jařab a lidé, které si přivedl, udělali z regionální univerzity – jak se někdy s pejorativním nádechem říká – uzel v evropské vzdělávací síti, který umožňuje už během bakalářského studia absolvovat několik zahraničních pobytů. A přesně tímto směrem by se mělo vyvíjet celé české školství.

Rozhovor v plném znění najdete v 7. čísle měsíčníku Finanční magazín, který vyjde v pondělí 1. září 2008. Zvýhodněné předplatné si můžete objednat zde >>