Pomohla by nám „reaganomika“?

Když do svého úřadu nastupoval 40. prezident Spojených států Ronald Reagan, nacházela se jeho země doslova v hospodářském chaosu. Ropné krize a zrušení zlatého standardu zvedly nezaměstnanost nad úroveň 7 % a inflace činila téměř 12 %.

Dolar vůči marce (od 60. let se německá marka stala hlavní měnou, se kterou se dolar poměřoval) rovněž poklesl – spadl níže než na stabilní hodnotu 2 marky za dolar.
Jedním z nejdůležitějších kroků prezidenta Reagana bylo jmenování Paula Volckera šéfem americké centrální banky, s nímž společně prosazoval politiku „ozdravění“ amerického dolaru.

Zvyšováním úrokových sazeb měl dolar posílit na takovou úroveň, aby byl schopen čelit vnějším inflačním tlakům především u cen komodit. Sazby, které se v předchozích letech pohybovaly mezi 3 až 6 %, zvedl během krátké doby na neuvěřitelných 25 %.

Dolar se tak stal „drahou“ měnou a posílil až na historicky rekordní hodnotu 4,5 marky za dolar. Američané tím pádem znovu získali důvěru ve svoji měnu, která byla povážlivě otřesena od dob zrušení zlatého standardu, a vysoká inflace přestala být problém.

Změna k lepšímu zavřela ústa všem kritikům, kteří předpovídali, že se USA ponoří do recese. Hospodářský růst za Reaganovy vlády činil průměrně 3,4 % (poválečný průměr je 3,6 %).

Vysoké sazby však vyvolaly novou dluhopisovou mánii, neboť zhodnocení kolem 25–30 % představovalo možnost, jak dvojnásobně překonat akciový trh při téměř minimálním riziku.

Nesmí se ovšem zapomínat na fakt, že tehdejší vysoké sazby přinesly devastující efekt pro většinu zadlužených zemí. Například Jugoslávie v letech 1983–1984 nebyla schopna hradit své dluhy, a hrozilo jí dokonce vyhlášení moratoria.

Lze tento přístup nějak aplikovat i v našich podmínkách? Odpověď je jednoduchá: rozhodně ne. Když koruna posilovala nejrychleji na celém světě, činily naše sazby 3,75 procentního bodu, zatímco ECB měla sazby 4 %.

Zajímavějším faktem je, že ani Polsko, jehož sazby oscilovaly kolem 5–6 %, si nedokázalo udržet takový růst, jaký měla právě česká koruna, třebaže k tomu mělo největší předpoklady. Nahrává to tedy teorii, že za vším stojí spekulanti, kteří objevili korunu coby „bezpečný přístav v nejistých dobách“.

Na rozdíl od situace v USA v 80. letech nyní bohužel naše silná měna nedokázala utlumit inflační tlaky. Především proto, že inflaci vyvolaly zejména vnitřní faktory. V laickém vyjádření to znamená, že i kdyby koruna dále posilovala třeba až na hodnotu 15 Kč za euro, regulační poplatky nám neklesnou a nulový bude i vliv na deregulaci nájemného, jehož výše je dána zákonem.

Jediné, co si z Reaganova prezidentování můžeme vzít a mohli bychom to i vhodně využít, je názorné fungování Lafferovy křivky v praxi. Snížení sazeb těm nejbohatším ze 70 na 28 % skutečně mělo za následek nárůst na straně příjmů.

Dnešní Evropa, která je téměř celá „poseta“ nadměrnou daňovou zátěží, by nutně potřebovala silnou, charismatickou osobnost, jako byl Ronald Reagan, který už v 50. letech zastával názor, že byrokracie a vysoké daně ubíjí lidskou tvořivost.

Foto: Profimedia.cz