Hrozí deformace trhu

Česká vláda vcelku logicky podlehla zahraničnímu tlaku a zvýšila pojištění vkladů na 100 % do maximálního limitu 50 tisíc eur. O tom, jak velký je to populismus, již byly napsány stohy materiálů, stejně se vyjadřují i čelní představitelé státu – Kalousek a Topolánek.

Otázka, která jde za rámec dnešních dní, je trošku jiná. Uvědomují si politici, že tímto krokem rozšíří v ještě větší míře moc bank v ČR? Primárním cílem je pochopitelně uklidnit situaci a pomoci bankám najít ztracenou (sebe)důvěru. K tomu mimochodem téměř jistě prospěje i ČNB, která včera povolila zajišťování repo operací státními dluhopisy, čímž snad i v ČR pomohla k rozhýbání trhu s dluhopisy.

Po zachránění situace se však dostaneme do všední reality a zjistíme, že české banky, které sice nevyvolaly krizi, naopak svou obezřetností jdou Evropě příkladem, jsou mnohem silnější než před krizí.

Český trh dlouhodobě trápí velikost běžných vkladů občanů, která nekoresponduje s výší poskytnutých úvěrů, a vysoké bankovní poplatky. Kapitálový trh je na okraji zájmu.

Česká burza není nejsilnější. Omezuje ji česká legislativa, neprovedená penzijní reforma, ne úplně povedená privatizace, ale také nadvláda českých bank. Místní silná "bankovní trojka", úvěrující celou ekonomiku, logicky příliš netlačí na uvádění svých firem formou IPO na burzu, protože to pro banku není dostatečně výhodné.

Stále chybějící penzijní reforma zase netvoří silnou domácí poptávku po místních akciových titulech. Kdyby existovaly stabilní penzijní fondy s možností kupovat alespoň 30 % portfolia v domácích akciích, situace na pražské burze by byla mnohem růžovější. A peníze by se do ekonomiky nedostávaly jen skrz místní banky, ale i formou primárních úpisů akcií.

Podniky by tedy viděly, že burza funguje a penzijní fondy jsou ochotné kupovat nové emise. Na trh by se vrhaly ve větších počtech. A tato diverzifikace v „úvěrování“ ekonomiky by jistě České republice pomohla nejen v dobách zlomu. Peníze by do reálné ekonomiky tekly mnohem efektivněji.

Nerozvážnost vlády jde vidět i na situaci kolem podpory stavebního spoření.  Stále se mluví o odstranění státního zvýhodnění a nastavení tržní podmínek, ale nyní se vše vyvíjí přesně naopak.

Jednoduchá matematika mi velí napsat - Stát bude garantovat 100 % vkladů v bankách – banky mají již nyní hodně agresivní kampaně pro vklady na běžných účtech 3,3% - 3,33% - a ve speciálních akcích i více než 3,5%. Je to logické, vliv zvýšené konkurence mBank je cítit.

Ale nyní mají vklady drobných střadatelů pojištění, proč tedy nedat 4 nebo 5 %? V extrémní situaci si bankéři nakoupí rizikovější produkty a zaspekulují si na jejich výnos. Když to nevyjde, banka sice zkrachuje, ale stát za vklady přece ručí.

Navíc agresivní produkt přitáhne mnoho nových klientů, třeba těch, kteří logicky odejdou z burzy. Jaký to bude mít celkový dopad, je asi jasné. Penzijní fondy měly loni výnos 2-3 %, letos to bude nejspíš ještě méně při inflaci okolo 6 %.

Existuje nějaký rozumný důvod, abych si nyní spořil na penzi jinde než v bance? V případě penzijních fondů budu zhruba rok platit jen na poplatky, další rok na reklamu v médiích. Pak dostanu ročně zhruba o polovinu méně než v bance na běžném vkladu a ještě na peníze pod vysokou pokutou nemůžu sáhnout. To samé platí pro burzu.

Má opravdu smysl investovat do cenných papírů, když vím, že průměrný výnos se pohybuje jen mezi 10-15 % ročně v opravdu dlouhodobém horizontu? Když využiji fond, mám jen 25% pravděpodobnost, že tento výnos můj portfolio manager překoná a že mě „nesežerou“ poplatky.

Proto jen nechápu, proč pánové Koblic a Rusnok již nepíšou ohnivé články na odvrácení 100% garancí vkladů v bankách, protože jejich businessu to každopádně hodně nepříjemně ublíží.

Tento krok měl být jen na velice omezenou dobu. A ta měla již pomalu končit. I když dočasná nařízení většinou způsobí ještě větší zmatek, už se pomalu těším na konec short selling na bankovních titulech v Německu. Dokupování futures na ropu v minulém měsíci budiž mementem.

Autor je ředitel Cyrrus a.s.