Podivná daňová rošáda

Místo podpory dlouhodobých individuálních investic na důchod dělá stát vše pro to, aby je občanovi co nejvíc ztížil. V rámci druhé etapy daňové reformy se totiž – nikoliv poprvé – znovu hovoří o zrušení tzv. šestiměsíčního časového testu u výnosů z investic fyzických osob do cenných papírů.

Daně by sice platili jen ti, kdo překročí roční nezdanitelnou částku, navrhovanou na 60–100 tisíc korun, změna se ale týká i investování do investičních či podílových fondů, takže tento krok může v řadě případů přinést více škody než užitku.     

Návrh Ministerstva financí, který je součástí chystané druhé etapy daňové reformy a mohl by platit od roku 2010, působí na první pohled logicky a zapadá do snahy zrušit pokud možno všechny daňové výjimky. Zrušení tzv. časového testu v případě výnosů u cenných papírů přitom znamená, že padne období (šest měsíců), po jehož uplynutí již nebudou výnosy fyzických osob z transakcí s cennými papíry osvobozeny od daně.

Vzhledem k nejisté politické situaci, kdy nelze vyloučit předčasné volby a následnou změnu vládních priorit, se mohou spekulace nad nově připravovanou změnou daní zdát předčasné. Vyjdeme-li ale z toho, že se touto problematikou v té či oné podobě může zabývat jakákoliv vláda a o zrušení tzv. časového testu se spekulovalo i v době, kdy vládla sociální demokracie, není od věci se nad touto problematikou zamyslet.

Návrh Ministerstva financí počítá s tím, že by se daně platily až po překročení minimální roční nezdanitelné částky 60–100 tisíc korun. Ta se ale ještě může (viz rozhovor s náměstkem ministra financí Peterem Chrenkem Do sta tisíc bez daně?) změnit podle priorit vlády. Nelze také vyloučit různé změny této právní normy v Parlamentu. 

Na první pohled působí zmíněných 60 až 100 tisíc korun za rok, po jehož překročení by bylo třeba podat daňové přiznání, jako dosti vysoká částka. Navíc je zde otázka, zda bude možné započítat si proti výnosům z některých investic případné ztráty z jiných. „Bylo by to logické. Ministerstvo financí se ale zatím v tomto směru nevyjádřilo a z dostupných informací to není zřejmé,“ řekl Finmagu Martin Hanzlík, výkonný ředitel Asociace pro kapitálový trh, která sdružuje nejvýznamnější správce majetku působící v ČR.

Vyjdeme-li z optimistického předpokladu, že by investorův majetek za rok vzrostl o deset procent (podobný průměrný výnos bývá uváděn jen u akcií), musel by v případě, že horní hranice této daňové úlevy bude stanovena na sto tisíc, podávat daňové přiznání jen občan, jehož aktiva přesahují milion korun.

„Odhaduji, že se to může týkat několika procent občanů, kteří investují do fondů. Podstatná část investorů má podle našich odhadů ve fondech daleko méně peněz, někde mezi stem až sto padesáti tisíci korunami. Žádné daně by tedy neplatila. Týkalo by se to hlavně investorů, kteří mají investice od dvou do pěti milionů korun.

Domnívám se totiž,že kdo má k dispozici desítky milionů korun, nejspíš si najde legální cestičku, jak se pokud možno placení daní vyhnout. Přínos pro stát z vybraných daní pak bude v těchto případech nulový,“ míní Hanzlík.

Investice za milion korun jsou pro řadu investorů na první pohled nereálné. Pokud ale někdo pravidelně a dlouhodobě investoval a využil k investicím například peníze ze stavebního spoření, není to pro něj až tak nedostupná částka.

Současná situace na trzích je komplikovaná, investice řady investorů jsou v minusu. Trhy snad časem půjdou nahoru, není ovšem vyloučeno, že příští rok mohou víceméně stagnovat a v roce 2010 najednou výrazně posílí, takže by mohly dosáhnout výnosy z akcií či akciových fondů nebo i komodit desítky procent. Pak by měli podle návrhu ministerstva platit daně i ti, jejichž investice mají daleko nižší než milionovou hodnotu.

Zdaňovací období přitom činí jeden rok, investor tak hypoteticky zaplatí za úspěšný rok vysoké daně. S žádnými úlevami pro dlouhodobě investující se přitom nepočítá. Může se tedy stát, že další rok bude díky vývoji trhů ve ztrátě, což mu ale nikdo nekompenzuje. V případě kapitálových či finančních trhů to lze sice chápat jako riziko podnikání či daň za možné vysoké zisky, proč ale stát nepodpoří dlouhodobé individuální investory, jak je běžné v řadě jiných zemí?

Náměstek Chrenko v rozhovoru pro Finmag uvedl, že se v rámci reformy penzijního systému uvažuje o daňovém zvýhodnění dlouhodobého penzijního spoření s výplatou ve formě renty. Ta by byla osvobozena od daní. Výnosy současných penzijních fondů jsou ale poměrně nízké (letos možná i záporné) a je otázkou, jaký bude za těchto okolností zájem o ty nové, včetně agresivněji investujících, které mají být k dispozici, pokud v ČR dojde k připravované změně.

Řada investorů má zatím v penzijních fondech peníze hlavně kvůli státnímu příspěvku a většinu finančních zprostředků si zřady důvodů, mj. i kvůli nízkým výnosům penzijních fondů, dlouhodobě zhodnocuje sama– ať již prostřednictvím fondů či zcela individuálně. Čím jsou úspěšnější, tím víc peněz mají v různých investičních instrumentech. Proč je za to nyní chce stát trestat? Nesouvisí jeho přístup také s lobby penzijních fondů, jak naznačují někteří účastníci trhu?

Předpokládané zrušení časového testu u výnosů z cenných papírů se týká hlavně kolektivního investování. Nelíbí se samozřejmě ani burze, i když není jasné, kolik drobných či menších privátních investorů drží akcie dlouhodobě nebo alespoň po šest měsíců, a lze předpokládat, že většina klasických hráčů na burze se snaží především realizovat zisk a časový test je tedy zpravidla nezajímá.

Zatím můžeme jen spekulovat, zda (případně jak) by se navrhované zrušení časového testu odrazilo v celkovém zájmu o investice a zda komplikace, které změna zdanění výnosů z cenných papírů přinese, ospravedlní permanentně vyšší výběr daní.

Samostatnou kapitolou je administrativní náročnost nově připravovaných daní. Chrenko sice v rozhovoru uvedl, že povinnost evidovat své investice a podle toho platit daně platí i dnes, je ale něco jiného, pokud investor ví, že se výnosy po šesti měsících nezdaňují. Správce fondů, makléři či banky se navíc při zpětném odkupu investičních instrumentů občana zeptají, zda tento test dodržel.

Každý by si tedy měl vést evidenci investic a koncem roku si ji vyhodnotit nebo tím někoho pověřit, což nebude zadarmo. To může v praxi vést k tomu, že část občanů přestane investovat, nebo se podrobnou evidencí nebudou vůbec zabývat a nebudou platit žádné daně. Případně, jak upozorňuje Hanzlík, budou realizovat zisk z investic do doby, než by dosáhli minimální částky osvobozené od daně. Pak realizují zisk. A ihned budou investovat znovu.

V současné nejisté vnitropolitické situaci je obtížné odhadnout, zda daňová reforma projde, respektive jakou bude mít podobu, a jak tomu bude v případě chystaného zrušení časového testu. Otázkou zůstává, zda se tato změna skutečně neodrazí v nižším zájmu o investování a jak velký přínos bude reálně mít. Místo úplného zrušení časového testu by zřejmě bylo na místě zvažovat jeho prodloužení, aby bylo možné zvýhodnit dlouhodobé investice.

To, co se z hlediska daní jeví jako jasné a komplexní, může v reálu vyznít zcela jinak. Život – a to zejména ten na kapitálovém trhu – totiž zdaleka nemá jen jedinou, byť na první pohled velmi důležitou dimenzi.