Nejasný vliv balíčků

Pokud někdo zapochybuje jako například německý ministr financí Steinbrück, když vyjádřil pochyby o moudrosti britského premiéra Gordona Browna poté, co se pan Brown přeřekl a svými balíčky "zachránil svět", okamžitě se na něj sesypou všichni politici a řada ekonomů. Je ale lekce z velké deprese 30. let opravdu vhodná pro současný západní svět?

Ve 20. letech minulého století procházely Spojené státy obdobím vysokého růstu, do značné míry způsobeného uvolněním úvěrových kritérií (ne nepodobné poslednímu desetiletí). V té době ale také byly Spojené státy největším světovým výrobcem a exportérem, s přibližně polovičním podílem na světovém trhu, a taktéž největším světovým věřitelem.

Naproti tomu Evropa (Velká Británie, Německo a částečně Francie) byla následkem první světové války zadlužená až po uši a ne zrovna konkurenceschopná na světových trzích.

Deprese 30. let přes různé falešné "konce" trvala v podstatě až do chvíle, než svět přešel na válečnou výrobu.V poválečných letech to dokonce na chvíli vypadalo, že se zase vrátí (v roce 1946 spadl hrubý domácí produkt USA o 5%), ale Marshallův plán a obdobná pomoc Japonsku nejen obnovily válkou zničené ekonomiky, ale zároveň přinesly americkým společnostem přístup na trhy těchto zemí.

Americký program Lend-Lease měl během války podobný vliv na spotřebitelský průmysl. Veliká většina nákladních vozů a munice pro spojence byla vyrobena v USA a američtí farmáři, kteří měli před válkou problém s odbytem, najednou poskytovali potraviny Velké Británii a Sovětskému svazu. Spojené státy jako nejbohatší stát na světě si ale mohly takovouto investici dovolit.

V dnešním světě je ovšem situace zcela odlišná. Roli USA 30. let hraje v současné době spíše Čína a USA se podobají Británii, která spolu s dalšími státy Evropy ve 30. letech prakticky zkrachovala.

Neznamená to tedy, že plány, které by pomohly Spojeným statům ve 30. letech, jsou v současné situaci poněkud nevhodné? Domnívám se, že ano, zejména pokud libovolné další zadlužení směřujeme na podporu další spotřeby, a nikoliv na vybudování produktivní kapacity.

Snažit se vyřešit problém zadlužení dalším zadlužováním na stimulaci spotřeby je řešení hodné barona Prášila, který se, jak známo, za vlastní vlasy sám vytáhl z bažiny.

Investovat do nové produktivity (a třeba si na to i půjčit) samo o sobě nestačí. Zadlužené státy kromě toho potřebují, aby někdo jejich zboží koupil. Zde musí svoji úlohu sehrát státy s vysokým exportním přebytkem (Čína, Japonsko, Německo...), zejména pokud je tento přebytek vytvořen uměle – dotacemi, exportními pobídkami, kurzovými manipulacemi apod.

Tyto státy by naopak měly podniknout kroky ke zvýšení domácí spotřeby, třeba i snížením spotřebních daní. Koneckonců jejich občané si zaslouží užít plodů své práce.

Jinými slovy, cesta ze současné krize by měla vést přes střadatele a investory, kteří by víc utráceli, a ti rozhazovační více střádali či investovali. V současné době to bohužel vypadá, že první chtějí ještě více spořit a investovat a druzí ještě více utrácet. Nedovedu si ale bohužel představit, že by Němci souhlasili s výměnou kancléřky Angely Merkelové za britského premiéra Gordona Browna.

Foto: Profimedia.cz