Diskuze: Boj s inflací ještě není u konce. ČNB může přijít o vše

Honza _|26. 4. 2023 11:09| reakce na Richard Fuld - 25. 4. 2023 12:21

Máte to popletené.
Centrální banka mění úroky, aby pak tato změna ovlivnila ekonomickou situaci.
Vždyť základem všeho toho keynesiánství je dát na trh levné peníze, aby je lidé utráceli a "roztočili" tak kola ekonomiky.
(Respektive můžeme to brát tak, že teď už to je začarovaný kruh, kdy se po návalu levných peněz musí krotit inflace.)
Ať se podíváte na jakýkoli graf, dlouhodobě peněžní zásoba roste. Je sice pružná, ale pruží už desítky let jen jedním směrem.

Richard Fuld|25. 4. 2023 12:21| reakce na Honza _ - 25. 4. 2023 08:57

Rostoucí peněžní zásoba je v pořádku, odráží pouze to co se v ekonomice děje.

Pokud by peněžní zásoba klesala, nebo byla stabilní, nebo kolísala, odráželo by to jiné dění v ekonomice.

Pružná peněžní zásoba je od toho, aby dění v ekonomice nebylo ovlivňováno penězi samotnými. Pak získáte ekonomiku nesvázanou penězi.

Jestli se Vám ten výsledný obraz nelíbí, není to vina těch peněz.

Je to ale stejné, jako se zlobit na to, že po odhrnutí sněhu ze silnice, se vytvořily kolem silnice hromady sněhu.

Honza _|25. 4. 2023 08:57| reakce na Richard Fuld - 24. 4. 2023 17:10

"Současně bychom ale asi ještě pořád koukali do CRT televizorů, které by byly pořád stejně zaostalé, protože na vývoj nových technologií by nebyly peníze."
Za zlatého standardu nebyl technologický pokrok?
`
Nebyla to tedy úplně fixní měnová zásoba, Španělé by mohli vyprávět, ale pořád byl přírůstek zlata pomalejší než dnes přírůstek dluhů. A přesto se podívejte, co všechno lidstvo vynalezlo před opuštěním zlatého standardu.
Doporučuji např. https://saifedean.com/tfs

Škoda, že některé vaše skvělé postřehy mícháte s takovými nesmysly. Jednou chválíte objem úvěrů převyšující splátky a pak chválíte pružné peníze. Jenže my nemáme pružné peníze, kdy by chvíli rostla jejich zásoba a chvíli klesala. My máme téměř neustále rostoucí zásobu. Jak sám píšete, protože objem úvěru převyšuje splátky...

Richard Fuld|24. 4. 2023 17:10| reakce na Honza _ - 24. 4. 2023 15:00

Jistěže objem nových úvěrů převyšuje objem aktuálních splátek. Díky bohu za to. :-)

Stav, kdy je větší objem splátek úvěrů, než nových úvěrů, je zpravidla průvodním jevem recese, nebo krize.

Rozhodně ale tento převis automaticky nezpůsobuje růst cen spotřebního zboží. Růst mohou investice a úspory. A když už ceny rostou, rostou i mzdy a důchody.

Kdyby nerostla peněžní zásoba, pak by asi rohlík byl levější, ale nikoliv z důvodu zvýšení efektivity produkce rohlíků. Rigidní peněžní zásoba vede k poklesu cen, pokud roste objem produkce. Důvodem poklesu cen není vždy jen růst efektivity.

Současně bychom ale asi ještě pořád koukali do CRT televizorů, které by byly pořád stejně zaostalé, protože na vývoj nových technologií by nebyly peníze...

Vždy je to něco za něco. Vyměnit pružné peníze za rigidní by ale nebyl výhodný obchod.
Přesto si to pořád někteří lidé myslí...

Honza _|24. 4. 2023 15:00| reakce na Richard Fuld - 24. 4. 2023 14:24

Však ono to převyšuje.
Viz https://wtfhappenedin1971.com

Vy pořád mícháte zdražování, růst peněžní zásoby, inflaci, deflaci technologickou a finanční, trh, regulace atd.

Kdyby nerostla peněžní zásoba, rohlík by na tom byl jako ta televize. Nestál by 30 haléřů, ale třeba 3 haléře. Proč ale stojí 3 Kč, když technologie výroby pokročily podobně jako u té televize?

Richard Fuld|24. 4. 2023 14:24| reakce na Honza _ - 24. 4. 2023 06:32

" Kupní sílu mají v každém okamžiku všechny ty peníze stejnou" - ale v čase pak zase pokaždé jinou stejnou. Já ještě pamatuji rohlík za třicet haléřů."

Jasně, že se v tržní ekonomice ceny mění. :-)

Pamatuji si doby, kdy plasmová televize stála statisíce a dnes lepší a větší OLED televize stojí pár desítek tisíc...

A pokud řešíte kolik stál rohlík kdysi a dnes, tak taky srovnejte průměrný nominální příjem tehdy a dnes. Kolik rohlíků jste si koupil tehdy za průměrnou mzdu a kolik jich pořídíte za průměrnou mzdu dnes.

Růst cen sám o sobě není špatný. Špatný je až tehdy pokud kvůli růstu cen klesá kupní síla příjmů, tedy pokud tempo inflace převyšuje tempo růstu mezd a důchodů.

Richard Fuld|24. 4. 2023 12:09| reakce na Honza _ - 24. 4. 2023 06:32

"Proč by někdo vynakládal práci na těžbu zlata (nebo vůbec produkci něčeho materiálně užitečného), když stačí podepsat papír a jít si koupit auto?"

Ten, co podepíše dlužní úpis, bude samozřejmě od toho okamžiku pracovat více, aby získával peníze na splacení svého nového dluhu. Nezískává pouze peníze, za které si koupí auto. Nově má i závazek splatit svůj dluh.

Jeden tedy nejprve vykutá zlato, aby ho v bance přeměnil na peníze, za které si koupí auto. Pracuje, aby produkt své práce směnil za peníze a následně za auto. Auto si koupil za práci, kterou odvedl v minulosti (tedy za úspory).

Ten druhý přemění v bance na peníze svůj dlužní úpis a pracovat bude následně během splácení dluhu, čímž ty peníze budou zase zanikat. Pracuje, aby produkt své práce směnil za peníze a těmi splácel svůj dluh. Auto si koupil za práci, kterou odvede v budoucnu (tedy na dluh).

V obou případech si ale musí oba získání auta "odpracovat". K bezpracnému získání auta za pouhý kus podepsaného papíru zde nedochází.

Peněžní zásoba v tomto jednotlivém případě jednorázově samozřejmě naroste o celou půjčenou částku, aby následně postupně klesala s každou splátkou dluhu na původní hodnotu.

Nicméně tento pohled je velmi zavádějící.

Pokud se totiž přenesete do reality, kde v minulosti bylo již poskytnuto obrovské množství úvěrů, pak zjistíte, že postupné splátky nahromaděného dluhu mohou být snadno i mnohem vyšší, než je navýšení objemu peněz vzniklých poskytováním nových úvěrů např. v daném roce.

Jinými slovy vzhledem k tomu, že objem poskytnutých dosud nesplacených úvěrů za posledních např. 30 let, je mnohonásobně vyšší, než objem nově v daném aktuálním roce poskytovaných úvěrů, pak rozhodně nelze mluvit o nějakém automatickém zvyšování peněžní zásoby v důsledku toho, že půjčené peníze jdou na trh okamžitě, zatímco splátky jsou rozloženy v čase. Platí to sice v onom jednotlivém případě. Neplatí to ale v reálné situaci.

Honza _|24. 4. 2023 06:32| reakce na Richard Fuld - 23. 4. 2023 18:37

Prodejci auta je to jedno.
A co delší časové období?
Proč by někdo vynakládal práci na těžbu zlata (nebo vůbec produkci něčeho materiálně užitečného), když stačí podepsat papír a jít si koupit auto?
Pár hypoték a úvěrů, pár státních dluhopisů a úředníků, kteří si jdou koupit auto, i když nic užitečného nevykonali (a leckdy naopak společnosti uškodili), vzroste peněžní zásoba a pak i ten prodejce aut zdraží. A najednou se hodnota toho zlata a auta liší oproti stavu před pár lety.
Proto jede bitcoin na proof of work.
Proto státy potřebují inflaci a tedy monopol na peníze a centrální banku, jejíž cílem je plnit oxymóron finanční stability skrze 2% inflaci.
" Kupní sílu mají v každém okamžiku všechny ty peníze stejnou" - ale v čase pak zase pokaždé jinou stejnou. Já ještě pamatuji rohlík za třicet haléřů.

Richard Fuld|23. 4. 2023 18:37| reakce na Honza _ - 23. 4. 2023 10:14

"A protože nerozlišíte, co jste dostal za zlato, co soused na hypotéku a co politik za dluhopisy na dotace pro kamarády, celý ten zbytek úvahy nemá smysl a proto ho (nezlobte se) ani nečtu :-)"

Pokud si za peníze, které jste dostal od banky za zlato, koupíte auto, tak přece víte co jste za to zlato dostal. Dostanete cokoliv, co má aktuálně hodnotu Vašeho zlata.

To že neumíte rozlišit peníze, podle toho, zda vznikly tak, že banka provedla monetizací toho zlata nebo něčího dlužního úpisu, přece není žádný problém. Kupní sílu mají v každém okamžiku všechny ty peníze stejnou. Prodejci auta je jedno, jestli jste peníze získal tak, že jste odnesl do banky nějaké zlato nebo svůj dlužní úpis (podepsanou úvěrovou smlouvu).

Honza _|23. 4. 2023 10:14| reakce na Richard Fuld - 22. 4. 2023 15:09

Jenže když dneska dáte do banky zlato a vezmete si CZK, jsou to ty samé CZK, které soused dostane na hypotéku, obchodník v tom musí platit daně a dotačník za to postaví rozhlednu v údolí a pak si za ty jejich peníze koupí to vámi uložené zlato.
Není to nějaká GZK (gold czech crown), která by byla skutečně navázaná na to zlato.
A protože nerozlišíte, co jste dostal za zlato, co soused na hypotéku a co politik za dluhopisy na dotace pro kamarády, celý ten zbytek úvahy nemá smysl a proto ho (nezlobte se) ani nečtu :-)

Richard Fuld|22. 4. 2023 15:09| reakce na Honza _ - 22. 4. 2023 09:25

Nepíšu, že nebylo vhodné mít pevný kurz na zlato. To jsem nerozporoval. Problémem byl pevný kurz 1:1 mezi bankovkami a bezhotovostní penězi, když bankovky byly směnitelné za zlato v předem daném kurzu, zatímco bezhotovostní peníze nikoliv.

A nyní k Vašemu návrhu. Navrhujete systém, kde jednotlivé banky budou emitovat své vlastní bankovky tak, že bude na nich, co při emisi bankovek budou akceptovat s tím, že objem peněz, které daný klient od banky obdrží bude odpovídat aktuální tržní ceně?

Pak ale nejsme vůbec daleko od současného systému! Dnešní banka může emitovat peníze tak, že přijme od nebankovního subjektu úplně cokoliv, dokonce snad už i ten bitcoin, pokud má banka dostatek vlastního kapitálu na to, aby ustála případný pokles dané komodity.

Probíhá to tak, že klient přijde do banky a nabídne jí např. trojskou unci zlata a banka, pokud má zájem vytvoří nové peníze a tyto připíše na účet klienta. Nevydává sice klientovi své vlastní bankovky, ale emituje své vlastní bezhotovostní peníze. Toto je jen otázka formy peněz, nikoli principu, na němž je tento systém založen.

Částka, kterou takto banka s klientem vytvoří, pak bude odpovídat tržní ceně trojské unce zlata. Nejde tedy o klientův vklad zlata do banky, která by byla povinna na požádání zase vydat klientovi trojskou unci zlata. Tato transakce se chová podobně jako nákup zlata bankou. Pokud cena zlata klesne banka prodělá, pokud cena zlata vzroste, banka vydělá.

V daném případě dochází k monetizaci zlata, česky řečeno k přeměně zlata na NOVÉ peníze. Pokud zlato prodá nebankovní subjekt nebankovnímu subjektu, pak nové peníze nevznikají a nelze tak mluvit o monetizaci tohoto zlata, V daném případě nedojde k přeměně zlata na peníze, protože v tomto případě dojde ke směně zlata za již existující peníze.

Pokud jste měl na mysli jiný systém, kde se banka chová ke klientovu zlatu jako ke vkladu zlata do banky na klientův vkladový účet, a zůstatek účtu v dolarech, které klientovi banka připíše na účet, tedy představuje pouze záznam o tom, že klient svěřil bance jeho zlato, jako by si jej uložil do nějakého skladu, pak tato situace jednoduše vyžaduje, aby zde byl zaveden fixní kurz mezi zlatem a dolarem, jinak to nebude fungovat.

I v tomto případě probíhá monetizace zlata, neboť zlato je přeměněno na nové dolary připsané na vkladový účet klienta, dolary které dosud nikdo nikdy nevlastnil. Peníze jsou zde novou stvrzenkou o vložení zlata do banky. Banka je zde v roli skladu zlata a bankovka je v roli skladního listu.

Uvedu příklad:

Klient vloží na svůj vkladový účet do banky trojskou unci zlata, což se projeví tak, že banka klientovi připíše na jeho vkladový účet 20 dolarů, což je aktuální cena zlata.

Pokud by kurz nebyl zafixován, pak by mohlo dojít k tomu, že zlato vzroste např. na 22 dolarů za trojskou unci. Pokud si v této situaci klient přijde vybrat svůj vklad, dostane od banky za svých 20 dolarů pouze cca 0,91 trojské unce zlata nikoli celou unci, kterou do banky vložil. Tato situace odpovídá prodeji zlata bance za volně plovoucí tržní cenu a následnému zpětnému nákupu zlata od banky za novou aktuální tržní cenu. Tato situace neodpovídá tomu, jak by fungoval vklad zlata do banky, která plní roli skladu zlata a bankovka roli skladového listu.

Pokud chcete, aby banky fungovaly jako sklady zlata musí se banky zavázat, že bez ohledu na cokoliv, vždy klientovi vrátí stejné množství zlata, jaké do banky vložil. To tedy znamená, že musí garantovat že zlato vrátí vždy ve stejném kurzu, v jakém je před tím přijaly.

Pokud tedy chcete systém, kde banky fungují jako sklady komodit, pak se bez fixních kurzů těch komodit neobejdete. Pokud by tedy banky měli přijímat jako vklad všechny komodity, pak by musely platit fixní kurzy pro všechny komodity. To znamená, že tento design bankovního systému vede pouze ke 100% zafixování cen všech komodit. Tržní prostředí ale potřebuje volně plovoucí ceny.

Pokud se Vám tedy líbí systém s plovoucími cenami komodit, pak tento systém je základem současného systému. Rozdíl oproti Vašemu konceptu spočívá v tom, že banky kromě fyzicky již existujících hmotných komodit monetizují i nehmotné komodity, jako jsou služby ale především monetizují závazky nebankovních subjektů.

Dnes banky mohou monetizovat cokoliv je napadne. Nejčastěji ale monetizují dluhopisy, které emitují klienti banky. Poskytnutí úvěru nebankovnímu subjektu není nic jiného, než monetizace dlužního úpisu (jinými slovy dluhopisu) emitovaného tímto subjektem.

Co se týče monetizace ostatních komodit, pak tuto činnost banky přenechávají standardním ekonomickým subjektům, kteří se na výrobu těchto komodit a obchod s těmito komoditami specializují.

Pokud se Vám nelíbí možnost monetizovat i nehmotné závazky nebankovních subjektů, pak asi protože máte averzi k rizikům, které z těchto závazků plynou?

Tato rizika jsou ale mnohonásobně nižší, než rizika, která by bankám plynula z volatility cen všech možných již existujících komodit, jež by banky monetizovaly a tím se dostávaly do dlouhé pozice v těchto komoditách. Banky se tak orientují především na nehmotné závazky i z ryze praktických důvodů. Považují to subjektivně za užitečnější.

Honza _|22. 4. 2023 09:25| reakce na Richard Fuld - 21. 4. 2023 18:15

Nechápu, jak můžete z velmi pěkné úvahy, že není dobré mít fixní kurz měny na zlato dojít k závěru, že je v pořádku a nutné mít centrální banky.
Proč nejít v úvaze o krok dál před ten fixní kurz za zlato a nechat banky, ať si vydávají bankovky (skutečné bankovky na volném bankovním trhu, nikoli dnešní státovky) s kurzem za zlato (stříbro, bitcoin, cokoli, co budou lidé ochotni akceptovat), s jakým chtějí?
Takhle jste akorát vyměnil centrálně (na)řízený kurz bankovek a zlata za centrálně řízené úroky, tedy kurz peněz za dluh a vlastně tak nově vytvářené peníze. A vzhledem k tomu, že dnešní finanční systém je založený na dluhu místo zlata a na rozdíl od zlata může zásoba dluhu růst velmi rychle donekonečna, jsme tam, kde jsme. Zlato to aspoň trošku brzdilo.

Richard Fuld|21. 4. 2023 18:15| reakce na Honza _ - 20. 4. 2023 23:11

Souhlas, subjektivně můžete vnímat planou a zbytečnou kritiku za užitečnou. Já ji stejně subjektivně považuji za neužitečnou.

Moje reakce ukazují cestu, kudy šla historie peněžních systémů a centrálního bankovnictví. Podle mě je pochopení toho, jak se vše vyvíjelo od minulosti do současnosti velmi užitečné.

V daném příspěvku nepíšu žádná doporučení pro centrální banky, takže je zbytečné psát o tom, že se tímto mým neexistujícím doporučením centrální banky neřídí.

V roce 1971 bylo jen definitivně dokončeno odpojení peněz od zlata. Celý tento proces ale započal mnohem dříve s tím, jak byla zrušena směnitelnost dolaru za zlato.

Moje výhrada nespočívala v tvrzení, že ten systém nebyl funkční. Moje výhrada byla v tom, že ten peněžní systém nebyl stabilní, že v jeho DNA byla systémová nestabilita.

Systémový problém propojení peněz se zlatem nastává až v okamžiku, kdy se 100% zlatý standard smísí se "standardem účetních peněz" a vytvoří se tak heterogenní peněžní zásoba. Samotná heterogenita peněžní zásoby není problémem způsobující nestabilitu. Za výbušnou lze označit až směs bankovek směnitelných za zlato a účetních peněz nesměnitelných za zlato, jež jsou ale směnitelné za ony bankovky v kurzu 1:1. Problematické je pouze ono stanovení fixního kurzu 1:1 u dvou statků (bankovky a bezhotovostní peníze), které ale mají (za určitých podmínek) zcela odlišnou hodnotu.

V předmětném smíšeném peněžním systému vznikají současně dva druhy peněz:

1. Komoditní peníze ve formě bankovek směnitelných za zlato v předem daném fixním kurzu.

2. Účetní peníze ve formě bezhotovostních peněz vedených na vkladových účtech bank, u nichž závazek banky směnit tyto bezhotovostní peníze za zlato v předem daném fixním kurzu neexistoval.

Pokud by byl stanoven kurz mezi za zlato směnitelnými bankovkami a za zlato nesměnitelnými bezhotovostními účetními penězi jako volně plovoucí (nikoliv fixní 1:1), pak by daný systémový problém s nestabilitou nenastal. Cena zlata by byla stanovena fixně pouze ve vztahu ke směnitelných bankovkám, nikoli k bezhotovostním penězům. Cena zlata v bezhotovostních penězích by byla volně tržně plovoucí. Směnitelnost bezhotovostních peněz za bankovky by pak byla sice i nadále možná, avšak nikoliv na základě stanovení fixního kurzu 1:1. Kurz mezi bankovkami a bezhotovostními penězi by byl plovoucí a daný tržní cenou zlata stanovenou v bezhotovostních penězích.

Pro přehlednost uvedu příklad:

Na začátku je stanoven fixní kurz 20 dolarů za trojskou unci zlata.
Současně předpokládejme, že na začátku platí stejný kurz pro zlato nakupované za bezhotovostní účetní dolary tedy také 20 dolarů za trojskou unci zlata, ale tento kurz je plovoucí.

Dále předpokládejme, že po určité době nastane úvěrová expanze účetních peněz, dostaví se růst ekonomiky a následně dojde k přehřátí ekonomiky a začnou růst i ceny, např. o 10%.

Společně s cenami vzroste i tržní kurz zlata k bezhotovostnímu dolaru o cca 10% na 22 bezhotovostních dolarů / trojská unce.

Pokud tedy někdo bude chtít vybrat z banky dolary v hotovosti bude muset za každý dolar v hotovosti oželet částku 1,1 v bezhotovostních dolarech. Hodnota bezhotovostních dolarů vůči zlatu (a tedy i vůči bankovkám směnitelným za zlato) se zmenšila úměrně tomu, o kolik v důsledku přehřátí ekonomiky narostly ceny. Možnost konverze bezhotovostních peněz do bankovek a pak do zlata je tak v tomto případě z ekonomického hlediska neutrální (není ani výhodná ani nevýhodná). Tedy zde není důvod k systémové nestabilitě ve formě runů na banky, jenom protože ekonomika rostla a s ní i ceny a vyplatilo by se směnit peníze (všechny) za zlato.

Tolik k teoretickému konceptu stabilního smíšeného peněžního sytému.

V reálné minulosti ale byla zavedena konvertibilita mezi bankovkami směnitelnými za předem dané množství zlata a bezhotovostními účetními penězi ve fixním(!) kurzu 1:1. Když si někdo přišel vybrat z banky peníze v hotovosti, dostal za každý bezhotovostní dolar na jeho vkladovém účtu jeden dolar v bankovkách.

Pokud tedy díky úvěrové emisi účetních bezhotovostních dolarů docházelo k růstu ekonomiky, následně k jejímu přehřátí a následně k růstu cen statků (avšak kromě zlata, kde cena zůstává stále fixně administrativně stanovená), dostávají se držitelé peněz do zajímavé situace. Pokud totiž platí, že si držitelé bezhotovostních peněz mohou vybrat z banky hotovost v kurzu 1:1 a následně si mohou tuto hotovost směnit ve fixním kurzu 20 dolarů v bankovkách za trojskou unci zlata, pak toto dříve nebo později učiní, protože tímto získají zlato za původní nízkou fixní cenu, která bude nižší, než cena tržní, pokud by trh se zlatem existoval, kde by i cena zlata tržně rostla stejně jako cena ostatních statků.

Čím více se ceny ostatních statků vzdálí od fixní ceny zlata, tím atraktivnější bude pro držitele peněz směnit všechny ty znehodnocené peníze za zlato v kurzu, který ignoruje růst cen ostatních statků.

Opět uvedu názorný příklad:

Na začátku je stanoven fixní kurz 20 dolarů za trojskou unci zlata.
Současně by na začátku platil stejný kurz pro zlato nakupované za bezhotovostní účetní dolary, resp. trh se zlatem, za něž by se platilo (jakýmikoliv) dolary by efektivně vůbec neexistoval, protože by byl stanoven fixně. Pokud přesto nějaký trh se zlatem s cenami kotovanými v dolarech existoval, šlo spíše o pseudotrh.

Předpokládejme dále, že po určité době nastane úvěrová expanze účetních peněz, dostaví se růst ekonomiky a následně dojde k přehřátí ekonomiky a začnou růst i ceny např. o 10%.

Avšak cena zlata zůstává fixní a za cenami ostatních statků tak zaostává. Možnost směnit bezhotovostní dolary za směnitelné bankovky a následně za zlato se tímto stala ekonomicky atraktivní a je jen otázkou času kdy a kde ji začnou držitelé peněz využívat. Kupní síla dolaru (jak ve formě bankovek tak v bezhotovostní formě) klesla ve vztahu ke všem ostatním statkům, avšak nikoliv vůči zlatu, jehož cena zůstala nezměněna. Konverze bankovek do zlata (ve stále fixním kurzu 20 USD/trojskou unci) i konverze bezhotovostních dolarů do bankovek (v kurzu 1:1) a následná konverze do zlata by znamenala získání statku, který je oproti ostatním statkům o cca 10% podhodnocen. Tato možnost se v určitém okamžiku stala dostatečně atraktivní na to, aby se spustili runy na banky a celý peněžní systém začal kolabovat. V extrémním případě by došlo k zániku všech bank a s nimi i veškerých peněz. V oběhu by tak zůstalo jen zlato, které se hrstce šťastlivců podařilo včas vybrat z bank. Takováto brutální peněžní kontrakce pak samozřejmě vede k velmi závažným dopadům na celou ekonomiku. Mimo jiné k deflaci, která (pokud by došlo k úplnému zániku peněz a jejich nahrazení zlatem) by vymazala nejen předchozí růst cen...

Problém byl také v tom, že nikdo neuměl odhadnout, jak moc je možné napínat pružinu, která se napínala mezi fixní cenou zlata a tržními cenami ostatních statků.
Těžké bylo také odhadnout v jaké lokalitě se následná lavina spustí.

Hospodaření v tomto prostředí se tak podobalo často na svatbách provozované hře, kde se do kruhu postaví židle, kterých je méně než je hráčů, kteří chodí dokola kolem těch židlí, dokud hraje hudba. Jakmile hudba přestane hrát, musí si co nejrychleji sednout na židli. Na ty pomalejší židle nezbude a jsou ze hry v dalším kole vyloučeni. V dalším kole se počet židlí zase sníží o počet v předchozím kole vyřazených hráčů.

Jisté tak v tomto systému bylo jediné, že po určité době růstu cen vždy k prasknutí té pružiny dojde. Krize vždy začala jen na nějakém teritoriu ale pak se rychle šířila do ostatních oblastí. Nápad založit centrální banku byl vystavěn na myšlence centralizace zlatých rezerv a uhašení krize hned v jejím počátku, dokud je pouze na lokální úrovni. Proto se to jmenuje federální rezervní systém a proto mají centrální bankéři dodnes hrůzu z dominového efektu krachů bank. Je ale jasné, že toto centralizované "řešení" neřešilo příčinu nestability tohoto systému. Centrální banka tím pouze umožnila mnohem větší napnutí oné pomyslné pružiny. O to větší problém nastal při jejím prasknutí při Velké krizi.

Centrální banka sice několikrát uvolnila napětí pružiny devalvací dolaru, tedy navýšením počtu dolarů, kterých bylo třeba k jejich směně za 1 trojskou unci zlata ale ani toto nepomohlo, protože vedlejším efektem těchto devalvací bylo nastolení rizika dalších devalvací, což představovalo vedle růstu cen jen další přídavnou sílu, která danou pomyslnou pružinu o to rychleji a více napínala.

Velká krize tak vedla ke konci tohoto peněžního systému napojeného tak nešikovně na zlato.

Z výše uvedeného Vám tak mohu dát za pravdu, že důvodem nestability tohoto smíšeného systému bylo právě netržní fixní svázání cen dvou odlišných statků (bankovek a bezhotovostních peněz). Pokud by zde panoval volný trh, pak by ten systém fungoval.

Konstrukce onoho peněžního systému chtěl naplnit dva neslučitelné cíle. Zajistit stabilitu cen prostřednictvím fixního propojení peněz ze zlatem a zároveň nabídnout pružné účetní peníze. Těchto dvou cílů se vždy chvíli dařilo dosáhnout, avšak jakmile převážila pružnost peněz příliš, což mělo za následek růst cen, pak došlo ke skokovému nastolení cenové stability ale nikoliv zastavením dalšího růstu cen, ale návratem na původní ceny. Ekonomika se tak pohybovala stylem ode zdi ke zdi. Ale i v tomto v podstatě otřesném peněžním prostředí dokázala ekonomika využít dob expanze účetních peněz tak, že ani následné kontrakce způsobené zlatou kotvou nevymazaly ekonomiku úplně.

Ve finále tak můžeme i v dobách, kdy fungoval tento systém sledovat i dlouhá období prosperity, které nebylo doprovázeno vysokou inflací a naopak bylo mnohdy doprovázeno i deflací. Deflace tak dokonce onu pomyslnou pružinu mohla naopak stlačovat, což mělo za následek. že případná následné přehřátí ekonomiky a růst cen mohly trvat o to déle, než kdyby předtím k deflaci nedošlo.

Ekonomický růst doprovázený deflaci je v podstatě ten nejzdravější způsob růstu ekonomiky, neboť ho má na svědomí zpravidla nějaký zlomový technologický pokrok, který velmi výrazně navýší efektivitu produkce. Při tomto růstu ani úvěrová expanze účetních peněz na financování nových efektivnějších technologií nezpůsobuje růst cen, neboť tyto nové technologie produkují mnohem více produkce, které "jdou naproti" novým penězům, což může způsobit naopak způsobit převis nabídky na poptávkou a tedy pokles cen (zdravou deflaci).

Takto bych mohl psát dále, ale už teď mám pocit, že jsem to zase s rozsahem mé reakce hodně moc přehnal. :-)

Richard Fuld|21. 4. 2023 15:26| reakce na Radek Mann - 20. 4. 2023 18:51

Vlastně s Vámi taky souhlasím. :-)

Nastavení inflačního cíle na nulu teoreticky ani prakticky nic vážného nebrání.

Pokud ale panuje paradigma, podle kterého má inflaci "na starost" POUZE centrální banka, pak pro centrální banku by bylo velmi riskantní mít cíl na nule, protože je to příliš blízko k hranici, kde se vývoj cen překlápí do deflace, proti níž je centrální banka v podstatě bezmocná.

V možnostech monetární politiky totiž panuje velmi zásadní dále popsaná asymetrie:

a) v případě inflace má centrální banka možnost zvedat úrokové sazby prakticky neomezeně.

b) v případě deflace ale centrální banka nemá možnost snižovat úrokové sazby výrazně do záporu, protože existuje možnost vybírat peníze z bank v hotovosti, která úročená není.

Proto se centrální banky (které mají za úkol zajistit cenovou stabilitu) snaží posunout svůj inflační cíl alespoň kousek od teritoria, kde by se mohly ocitnou bez účinných nástrojů monetární politiky, tedy navyšují svůj inflační cíl o ta 2% od hranice, za kterou začíná deflace.

O přes výše uvedené pořád setrvávám na názoru, že centrální banky mohou mít nulový inflační cíl. Avšak pouze za předpokladu, že účinně vyřešíme otázku, jak se bránit deflaci, když centrální banka, která to má za úkol, je proti deflaci bezbranná.

Možné je následující řešení:

1. Bezbrannost centrální banky proti deflaci (zvláště pak poté co, sníží úrokové sazby na nulu) musí být jasně veřejně přiznána a deklarována a především státem (resp. všemi) pochopena a akceptována.

2. Vláda se musí (nejpozději) v takové situaci ujmout iniciativy a začít jednat prostřednictvím nástrojů fiskální politiky. Vláda je jediná, kdo může ekonomiku dostat z krize prostřednictvím cílené expanzivní fiskální politiky a pokud bude v tomto úspěšná pak důsledkem bude i zastavení deflace a nastolení cenové stability.

Pokud tedy přijmeme paradigma, kde cíl stabilních cen je součástí nejen monetární ale i (možná především) fiskální politiky, pak není problém, aby vláda i centrální banka sledovala stejný NULOVÝ inflační cíl, protože důvod pro nastavení nenulového inflačního cíle pomine.

Jinými slovy ideální situace nastává, pokud fiskální politika státu a monetární politika (státní!) centrální banky jednají synergicky se stejným cílem v podobě cenové stability.

Synergické zapojení obou politik do procesu zajištění cenové stability by pak mohlo řešit i takové potíže, jako jsou razantní rozdíly mezi vývojem cen spotřebitelského koše a cen investičních aktiv. Není totiž nutné, aby fiskální "cenověstabilizační" politika vstupovala na scénu až poté, co se vyčerpala monetární politika (tedy poté, co úroky byly sníženy na nulu). Obě tyto politiky mohou působit zároveň kontinuálně, což se také běžně děje. Problém je s tou synergií...

Např. v ekonomické recesi/krizi může pomoci více adresná fiskální politika, což umožní centrální bance nesnižovat úrokové sazby (vůbec nebo ne tolik) a tím zajistit, že ceny investičních aktiv se neodtrhnou od spotřebitelských cen.

Jinými slovy pokud krizi, jejíž příčinou je např. nedostatečná kupní síla poptávky, řeší centrální banky snižováním úrokových sazeb, pak toto je plošné opatření, které má vedlejší následky právě v podobě růstu cen investičních aktiv a v podobě růstu zadlužení spotřebitelů, kteří nedostatečnost své kupní síly řeší zadlužováním. byť za nižší úrok.

Pokud by stát prostředky fiskální politiky pomohl adresně kupní síle oslabené části poptávky, odstraní tím bezprostřední příčinu krize a neovlivní tímto adresným opatřením výrazně i ceny investičních aktiv, jako je tomu v případě poklesu úrokových sazeb. Pokud pak cena investičních aktiv poroste, pak z přirozeného důvodu, že došlo k zažehnání krize a vyhlídky hospodaření firem se zlepšily, nikoliv z důvodu poklesu úrokových sazeb, což se projevuje při standardním oceňování investičních aktiv.

Klíčem k účinnému dosahování cenové stability je tedy koordinace fiskální politiky státu a monetární politiky centrální banky.

Honza _|20. 4. 2023 23:11| reakce na Richard Fuld - 20. 4. 2023 11:40

Kritika je užitečná subjektivně, stejně jako každý užitek je subjektivní.
Ony i ty vaše reakce jsou vlastně naprosto plané a zbytečné, protože centrální bankéři se podle nich asi neřídí.

Ale stejně bych se rád zeptal, v čem byl systém před rokem 1971 nefunkční, že ho musely nahradit centrální banky?
https://wtfhappenedin1971.com

PS: Dokud nebude fungovat volný trh i v oblasti peněz, nelze vlastně nikdy mluvit o volném trhu. Respektive záleží na definici, nějaká pravidla jsou vždycky, ale čím méně jich je vynucováno státem, tím je trh volnější.

Radek Mann|20. 4. 2023 18:51| reakce na Richard Fuld - 20. 4. 2023 11:40

V zásadě souhlas.
Problém ale vnímám v tom, že stabilita cenově hladiny je dle centrální banky +2% p.a., k čemuž nevidím důvod.

Richard Fuld|20. 4. 2023 11:40| reakce na Honza _ - 19. 4. 2023 10:33

Demokracie představuje taky centrální řízení pravidel pro chod společnosti. Jistě nefunguje dokonale. Ale nic lepšího bohužel nemáme.

Peněžní systém bez centrální banky už tady byl a kvůli jeho velmi závažné nestabilitě, byla nakonec centrální banka zřízena.

Příčiny nestability tohoto systému ale tímto odstraněny nebyly. Přesto to chvíli vypadalo, že to funguje. Jenže šlo o pouhé zdání, protože zdroje nestability se projevovaly i nadále, jen byly centrální bankou absorbovány a KUMULOVÁNY.

Centrální banka tak sice nějakou dobu uchránila systém před sérií bankovních krizí, ale nakonec nestačila na Velkou krizi v 30. letech minulého století. O to větší následky pak tento krach měl.

Tehdejší centrální banky tak byly jen místem, kde kumuloval tlak daného systému až do neudržitelné situace.

Teprve v roce 1971 byly konečně opuštěny i poslední zbytky onoho imanentně nestabilního peněžního systému. Peněžní systém byl definitivně odstřižen od zlaté kotvy, která tento systém periodicky stahovala ke dnu.

Nový systém účetních peněz sice odstranil problém zlaté kotvy, ale současně s tímto přišel jiný problém v absenci tržního propojení nabídky a poptávky po penězích. Tento problém byl sice obsažen již v předešlém systému, ale v minulosti alespoň u části peněžní zásoby (té, která byla kryta zlatem) existoval tržní vztah mezi nabídkou a poptávkou po penězích.

Hlavní rolí současné centrální banky tak je úředně stanovovat krátkodobé úrokové sazby, protože skutečně relevantní trh, který by odrážel situaci mezi poptávkou po úvěrech a nabídkou úspor, zde neexistuje.

A jakým způsobem by měla centrální banka nastavovat úrokovou sazbu? Samozřejmě, že se na první dobrou nabízí možnost usilovat o stabilní cenovou hladinu...

Pokud Honzo kritizujete něco jako nefunkční, pak bez představení lepší funkční varianty, jde jen o zcela zbytečnou a planou kritiku.

Richard Fuld|20. 4. 2023 11:11

Tak tohle je článek, jako by ho napsal úplně jiný autor. :-)

Všechen ten strašlivý ideologický patos, ve stylu Rudého práva z 50. let minulého století zcela vyvanul a tento článek, na rozdíl od toho předchozího, je v daném ohledu bez vady. :-)

A nyní k věci. Inflační očekávání je jedna věc a objektivní příčiny růstu cen druhá. Pokud nepominou dané příčiny, inflace se nezbavíme, bez ohledu na to, zda budeme nebo nebudeme věřit centrálním bankéřům, bez ohledu na to, zda budeme mít nízká inflační očekávání.

Důvěra v centrální banku se strašlivě přeceňuje. Centrální banka je instituce, která má na starosti jemné ladění ekonomické situace. Poměry na trhu mají v rukách především producenti a spotřebitelé.

Někdy je centrální banka bezmocná vůči inflaci, která má externí příčiny. Pokud si pak producenti a spotřebitelé toto vyhodnotí jako důvod pro snížení důvěry v centrální banku, pak jde ale jen o jejich diletantismus. A diletantská ekonomická rozhodnutí mají samozřejmě negativní dopady na mnohé z těch, kdo je činí...

Jinými slovy, pokud mají producenti a spotřebitelé v takové situaci nepřiměřeně vysoká inflační očekávání. která promítají do svého jednání, jde o zbytečný masochismus.

Představa, že centrální banka je tím hlavním, kdo je schopen ovlivnit inflaci je prostě lichá, i když by se centrální banky rády takto viděly.

Pokud jdou ceny nějaké komodity nahoru, protože její dodávky se snížily o 50%, jde o projev volného trhu, nikoliv o selhání centrální banky.

Zvedáním sazeb může centrální banka vysílat jakési signály. :-) Protože zvedání sazeb způsobem, který by opravdu krotil inflaci má obrovsky nákladné vedlejší účinky. Zvyšování sazeb má účinky spíše na ceny investic. Na cenu spotřebitelského koše působí jen za velmi vysokou cenu v podobě zbytečné recese. Dokud se nenapraví příčiny růstu cen na straně nabídky, inflace bude přítomna i nadále.

Jakmile se odstraní příčiny inflace na straně nabídky, zkrocení inflace a inflačních očekávání na straně producentů už bude pouze v rukách spotřebitelů.

Spotřebitelé mají v takové situaci dvě možnosti:

1. možnost: zbavit se inflace rychle. Toho lze dosáhnout drastickým omezení spotřeby (již bez vnější příčiny) zdražující produkce. Producenti rychle pochopí, že jejich kaspsovačka ze zvedání cen bez příčiny končí a ceny se v rámci konkurence uzpůsobí situaci, kde již vnější příčiny pro růst cen pominuly = inflace se vrátí k normálu.

2. možnost: zbavit se inflace pomalu. Toto nastane, pokud spotřebitelé budou dál nakupovat drahou produkci až do okamžiku, kdy jim dojdou finanční rezervy a jejich pravidelné příjmy jim prostě nedovolí takto drahou produkci kupovat. V tomto případě poroste inflace tak dlouho, dokud spotřebitelé nevyčerpají své finanční možnosti. Tohle vidím u nás jako mnohem pravděpodobnější scénář.

Princip ukončení inflace je v obou případech stejný. Jen v 1. případě si spotřebitelé zachovají své finanční rezervy a kupní sílu svých pravidelných příjmů. Ve druhém případě dramaticky zchudnou.

Další, avšak toliko zdánlivou možností, je tlačit zaměstnavatele, aby růst cen kompenzovali růstem mezd. Tohle je ale ten nejspolehlivější způsob, jak vysokou inflaci trvale zakonzervovat i po té, kdy vnější příčiny již pominuly.

Jitka Kozlová|19. 4. 2023 13:05

Vypadá to, že Českou národní banku ani tak nezajímá výše inflace v ČR, jako zisky/ztráty, které utrpěla při rozpouštění devizových rezerv a prodeji zlata.

Honza _|19. 4. 2023 10:33

Centrální řízení nefunguje.
Ani pro centrální plánovací komisi toaletního papíru.
Ani pro centrální banku a peníze.