Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopisNadílka

Diskuze: Je státní dluh skutečně dluhem? Záleží, jak se na to díváte

Přihlášení do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Článek obsahuje mnoho drobných nepřesností a nevhodných přirovnání. Zaměřím se jen na to podstatné:

1.
Autor tvrdí, že stát jako tvůrce peněz operuje opačně, jako ostatní ekonomické subjekty. Údajně tak, že vytváří peníze tím, že je utratí a dokud je neutratí, neexistovaly.
============================== ===========
Toto tvrzení ne nesprávné a nepodložené. Stát nevytváří žádné nové peníze svojí útratou (i když autor měl místo útraty na mysli asi státní deficit). Naopak musí svoje deficity (nedostatek peněz) pokrýt půjčkou již existujících peněz v systému. Deficity jsou každoročně pokrývány emisí dluhopisů (dlužních úpisů), které stát směňuje za peníze existující již ve finančním systému

Důkaz k tvrzení:
Přehled příjmů, výdajů a deficitů
https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/statistika/.galleries/vladni_fin_stat/vlad_fin_stat_vybrane_ukazatele_SR_cs.xlsx

Deficity jsou každoročně pokrývány emisí dluhopisů (dlužních úpisů) prodávaných za existující peníze
https://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/rizeni-statniho-dluhu/emise-statnich-dluhopisu

2.
V článku je uvedeno, stát s vlastními korunami údajně není ve svých korunových výdajích omezen. Peníze požadované státem k zaplacení daní se údajně musely do oběhu dostat dřív, než bylo možné cokoliv vybrat. Peníze na nákup státních dluhopisů podle autora nutně pocházejí od státu (jejich vydavatele) a tak si vlastně stát de facto nic nepůjčuje. Výdaje státu musí být údajně v sekvenci finančních toků dřív, než jsou jakékoliv jeho příjmy vůbec technicky možné.
============================== ===========
Toto tvrzení je mylné. Finanční toky mezi státem a daňovými subjekty jsou určovány zákony [např. daňovým kalendářem (DPFO, DPPO), dnem zdanitelného plnění (DPH), povinnými zálohami na daně atd.]. Příjmy státu tedy tečou den ze dne a výdaje jak by smet. Také deficit je nutno trvale a neustále pokrýt prodejem státních dluhopisů. Výdaje a příjmy státu jsou plánované a uskutečňované v čase. Pokud si stát prodejem dluhopisů a výběrem daní dopředu nezajistí zdroje, upadne do platební neschopnosti.

Důkaz:
USA opakovaně narážejí na dluhovou brzdu a pokud senát neschválil zvýšení dluhového stropu, nejsou peníze ani na mzdy státních zaměstnanců.
https://www.irozhlas.cz/ekonomika/usa-dluhovy-strop-platebni-neschopnost_2110080619_pj

Pokud má autor na mysli nějaké časové dilema (co bylo dříve) zda stát nebo „jeho“ peníze ve smyslu vejce/slepice, pak se nikdy nepodíval do historie na přeměny finančního systému např. z Rakouska-Uherska na ČSR nebo ČSSR na ČR a SR. Stát nejprve okolkuje staré peníze (ty vytištěné) a pak je vymění za nové. Ty v bance jen přejmenuje (Kčs na Kč). Celý ekonomický stroj jede bez zastavení kontinuálně jako tekoucí řeka.

3.
V článku je uvedeno, že stát údajně navýšením své strany pasiv si sám vyrábí prostředky používané na veškeré výdaje a výsledkem je růst státního dluhu.
============================== ===========
Je pravdou, že stát, který se zadlužuje (prodá dluhopisy) logicky navyšuje ve své rozvaze stranu pasiv (závazků) jako každý jiný věřitel. Stejně tak jako každý jiný věřitel tím ani omylem „nevyrobí“ žádné prostředky, pouze odčerpá peníze věřitelů na pokrytí svého deficitu.
Dodavatelem měny do finančního systému není stát, ale centrální banka (ČNB) a za jistých podmínek i další komerční banky. Ani ČNB ani další banky nelze spojovat se státem a ani jejich bilance nelze (jak mylně uvádí článek) „konsolidovat“. ČNB není totéž, co stát a v žádném případě není exekutivě (státu/vládě) podřízena. V článku je bez důkazů zpochybňována a relativizována samostatnost ČNB. Ten dojem snad plyne z toho, že ČNB má podporovat obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu. Jenže pouze tehdy, pokud tato není v rozporu s hlavním zákonným cílem ČNB. Nekonečné zadlužování státu (jak článek uvádí „bezedná kapsa“) je v jasném rozporu s hlavním úkolem ČNB, kterým je zabezpečovat především cenovou stabilitu. A proto zvyšuje úrokové sazby a politici (Babiš a jakási ministryně financí) protestují, křičí mluví nesmysly.

Důkaz:
Úloha ČNB a její měnová politika je kodifikována v ustanoveních článku 98 Ústavy ČR a § 2 zákona č. 6/1993 Sb., § 9 : „…Česká národní banka, bankovní rada ani žádný člen bankovní rady nesmějí při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností……. vyžadovat ani přijímat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu, vlády a jiných orgánů České republiky, dále od orgánů, institucí nebo jiných subjektů Evropské unie, od vlád členských států Evropské unie nebo od jakéhokoli jiného subjektu…“

4.
Autor uvádí, že dluh je vždy současně aktivem i pasivem a to tak, že státní dluh je pasivem státu a pro „všechny ostatní“ bude dluh státu aktivem. Autor to dokresluje tak, že po účetním rozdělení veškerých uživatelů zvolené měny na stát (konsolidovaně ČNB a Ministerstvo financí ČR) a „všechny ostatní“, budou pasiva jedné poloviny systému aktivy druhé. Dále tvrdí, že státní dluh primárně tvořen dluhopisy, jejich držitelé právem považují za svůj majetek a účtují jako aktiva.“
============================== ===========
Tato chybná úvaha se v článku objevuje opakovaně. Tedy že dluh je pro někoho (jen) aktivem a pro jiného (jen) pasivem. V této části ona chybná úvaha autorova dosáhla své vrcholné mystifikace. Tedy že pasiva státu (ČNB+MFČR) jsou aktivy té druhé poloviny systému.
Jinými slovy se autor nejspíše snaží v duchu MMT naznačit, že čím vyšší jsou pasiva státu (jeho dluhy), tím vyšší jsou aktiva druhé poloviny finančního systému (možná tím míní držitele dluhopisů). Tedy že s růstem zadlužení státu je přímo spojený růst majetku ostatních účastníků finančního systému (snad držitelů dluhopisů). Dále prokážu, že tato myšlenka je úplný nesmysl na který se vše ostatní nabaluje..
Pro začátek upozorním, že v ČR je běžné do pasiv zahrnovat také vlastní zdroje (základní kapitál + kapitálové a ziskové fondy + nerozdělený výsledek hospodaření), což autor jednou označuje jako majetek a jindy jako skutečné bohatství - vlastní kapitál (E). V ČR se totiž rozvaha sestavuje tak, že Aktiva = Pasiva.

Pokud tedy ale přijmu u autorem zavedeného A = L + E, pak jednoznačně platí, že autor sice účetně zařazuje (účtuje) tok DLUHU (cenného papíru), ale z nějakého důvodu neúčtuje tok peněz. Tvrdí, že dluh je pasivem státu a aktivem věřitele (držitele dluhopisu). To je pravda. Zapomíná však, že věřitel si sice připsal do svých aktiv onen dluhopis, ale současně ze svých aktiv odepsal peníze (krátkodobý finanční majetek) a převedl jej dlužníkovi. U věřitele tedy nedošlo k žádné změně aktiv (A) ani pasiv (L) ani vlastního kapitálu (E). Věřitel pouze vyměnil peníze za dlužní úpis.

5.
Autor tvrdí, že u centrální banky patří mezi pasiva fyzická hotovost a elektronické rezervy. Na straně těchto státních institucí je to dluh, ale na straně soukromých osob a firem jde o majetek.“
============================== ===========
Majetek na straně soukromých osob a firem nemá žádnou spojitost s dluhem státu a státních institucí (pokud se nejedná o nějaké tunelování). Navíc zde použitý pojem „majetek“ je v kontextu rozvahy A = L + E jaksi nezařaditelný. Již bylo mnou uvedeno, že dluh státu (dluhopis) vstoupí do rozvahy věřitele na straně aktiv. Ovšem současně z jeho rozvahy na straně aktiv zmizí peníze v hodnotě dluhopisu. Pokud autor míní, že majetkem je vlastní kapitál (E) věřitele, tak ten se zakoupením dluhopisu nemění. Stejně tak u státu se prodejem dluhopisů nezmění vlastní kapitál (E) státu, pouze se v rozvaze zvýší aktiva (o utržené peníze) a zvýší závazky (L) o cizí zdroje.
Dále nevím o tom, že by bilance ČNB jakkoli figurovala ve státním rozpočtu. Státní rozpočet je dán zákonem a nelze ho (jak to autor mylně dělá) s bilancí ČNB „konsolidovat“. Státní rozpočet neobsahuje ani korunové výdaje ČNB na kurzové intervence ani růst devizových rezerv ČNB po těchto intervencích a neobsahuje ani náklady ČNB na vyplácení úroku – např. ve aktuálně zvýšené 2T repo sazby.
Počínání ČNB však má zliv na stát ale ve stejném gardu, jako na kterékoli dlužníky.

6.
Autor článku tvrdí, že pokud tvůrce peněz (stát) víc přijímá, než vydává, z celkové hromady peněz ubývá (ceteris paribus). …
============================== ===========
Již bylo uvedeno a dokázáno, že stát (exekutiva a státní rozpočet) žádné peníze nevytváří. A úplným nesmyslem je tvrzení, že pokud by stát hospodařil s přebytkem, že ubývá z celkové hromady peněz. Hromada peněz v ekonomice nemá žádnou spojitost se státním dluhem. O tom, jaká hromada peněz bude v ekonomice rozhoduje především aktivita ekonomických subjektů a z toho plynoucí poptávka po penězích. Ani samotná ČNB jejich množství neurčuje, a dokonce ho ani nekontroluje (lze se domnívat, že výši peněz v systému ani sama přesně nezná). Z dokumentů ČNB je ale jasné, že se snaží prostřednictvím svých tzv. měnověpolitických nástrojů nepřímo ovlivňovat chování ekonomických subjektů tak, aby měly v konečném důsledku vliv na inflaci. Pokud zvýší úrokové sazby, peníze tečou (měly by téct) převážně ze systému do ČNB. Pokud úrokové sazby sníží, peníze by měly téct do ČNB do systému - vše primárně prostřednictvím repo operací s komerčními bankami (Repurchase agreement, Sell / Buy – back operace). V konečném důsledku to ale závisí jen a jen na chování ekonomických subjektů.

Důkaz:
https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/cnblog/Mnozstvi-penez-urcuje-ekonomika-nikoli-centralni-banka/

https://www.cnb.cz/cs/menova-politika/mp-nastroje/

https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/verejnost/.galleries/pro_media/konference_projevy/vystoupeni_projevy/download/holub_20180905_psp_cr.pdf

7.
Na závěr článku jeho autor v souladu s MMT tvrdí, že stát nepotřebuje daně a že prostřednictvím daní pouze vytváří poptávku po jinak bezcenných penězích, aby nás přinutil pracovat. Má to jistou logiku za předpokladu, že platí úvodní představa autora o neomezená moci státu v neomezené tvorbě peněz a jejich neomezeném utrácení.
Jenže autor článku nepředložil žádný důkaz o správnosti této teorie a současně přehlíží skutečnost, že tato teorie byla opakovaně a neúspěšně vyzkoušena v praxi:

https://www.patria.cz/zpravodajstvi/4130235/moderni-menova-teorie-anebo-spise-pohroma.html

Zastánci MMT bagatelizují historicky prokázanou závadnost a zhoubnost financování států prostřednictvím trvale a enormně narůstajících státních dluhů. Šíří mýtus o tom, že pokud jsou dluhy ve vlastní měně, nemůže stát zbankrotovat. A protože bankrot státu je vlastně platební neschopnost, není pak nic snažšího na odvrácení bankrotu, než aby si stát zase natiskl další peníze. Není vůbec jasné, proč si stát tedy musí půjčovat peníze, když si je může natisknout. I v autorově podání to zní nesmyslně, když tvrdí, že: "... peníze na nákup státních dluhopisů nutně pocházejí od státu (jejich vydavatele) a tak si vlastně stát de facto nic nepůjčuje". Nevysvětlil ale, proč si tedy stát půjčuje, když si vlastně de facto nic nepůjčuje.
Napadá mne jediné vysvětlení, které lze z článku při jisté snaze vydedukovat. Zdá se, že by bez půjčování (které ale není půjčováním) nefungovala ta mystická „účetní pumpa“, která z pasiv státu dělá aktiva (majetek) ostatních účastníků. Jiné vysvětlení totiž článek neposkytuje. Jak jsem ale prokázala v bodě 4, žádná pumpa na přeměnu pasiv státu v nové aktiva věřitelů (či dokonce „všech ostatních“) neexistuje. Natož aby přeměňovala pasiva státu na nový majetek „všech ostatních.

Zastánci MMT tvrdí, že dnešní svět již za poslední roky prokazuje platnost a správnost jejich MMT „moderní měnové teorie“ o bezedné kapse státu. Státy opravdu za poslední roky užívají dluhový doping. A je logické, že existují skupiny, které z toho profitují. Logicky také existuje poptávka po „moderních“ ekonomických a monetárních teoriích a jejích nositelích, kteří budou tento zájem hájit a prosazovat.
Autor článku v úvodu konstatoval, že ekonomika není exaktní vědou, ale má v sobě vždy nějaký ucelený jazykový narativ (pozitivní/normativní atd…). Asi to lze chápat tak, že v ekonomických úvahách a výkladech se zrcadlí také politické zaměření a preference. Zdá se, že zastánci MMT mají blízko k levému až ultralevému smýšlení a jejich argumenty nesmírně konvenují populistům. Přesto by tento slovní narativ neměl přehlušit argumentační a důkazní přesnost, exaktnost a snahu o historické ověřování – samozřejmě pokud jsou úvahy autora článku míněny jako vážné téma a hledání společensky optimálního uspořádání.

Je jasné, že jsem oponentkou závěrů, které článek nastiňuje. V úvodu článek uvádí, že pochopení MMT vyžaduje pochopení pravidel, kterými se finance řídí a zejména pochopení funkce rozvahy. Takže buď jsem je nepochopila, nebo je nepochopil autor článku.

V každém případě nejsem vystudovaná ekonomka, takže moje případné nepochopení není zas tak nepochopitelné. Ostatně i autor je, zdá se, samouk. Proto si dovolím odkázat na hodnocení udržitelnosti veřejných financí (včetně státního dluhu). Více v odkazu, kapitola č. 4 Udržitelnost veřejných financí a dluhová dynamika. Text pochází z Úřadu Národní rozpočtové rady, takže asi mainstream a žádná heterodoxie. Přesto (nebo právě proto) stojí na prostudování.

https://unrr.cz/wp-content/uploads/2020/06/Zpr%C3%A1va-o-dlouhodob%C3%A9-udr%C5%BEitelnosti-ve%C5%99ejn%C3%BDch-financ%C3%AD_2020_A.pdf

Nahlásit
+87
+
-

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Rakouská ekonomická věda je natolik vědecky "dokonalá", že je v praxi použitelná pouze jako absurdní politická ideologie. Podobně jako komunismus.

Komunismus byl založen na absolutní přednosti kolektivu.
Rakouská ekonomie je založena na absolutní přednosti jednotlivce.

Obojí jsou v praxi nepoužitelné extrémy.

Reálně aplikovatelná ekonomie, byť to nebude věda založená na dokonale vědeckých metodách, vychází z existence a důležitosti jak kolektivu tak jednotlivce. A díky tomu je taky i prakticky použitelná, byť nedokonalá.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu
-17
+
-

Ano. Toto se ale ději i když neřádí krize. Říká se tomu konkurence. Nepotřebujete krizi, aby ti neschopní prohráli. V krizi se jako neschopní úplně zbytečně jeví i zcela zdravé firmy, které mimo krizi prosperují.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+0
+
-

To Vámi uvedené číslo vůbec nevypovídá o tom, o čem píšu. Kolik miliard z toho celkového objemu se týká nákupů od nebankovních subjektů? :-)

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

"Centrální banky mohou emitovat peníze dále v případech, kdy cokoliv nakupují od nebankovních subjektů, např. akcie, dluhopisy apod. Toto se také neděje v nějakém signifikantním rozsahu." Aha, takže odkup aktiv za 100 miliard dolarů měsíčně, to není dost signifikantní rozsah...?? S Vámi byla vždy švanda...:-)

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

K bodu i:
Krize slouží k pročištění trhu. Krach neúspěšných uvolní pracovní kapacity úspěšným, kteří přispějí k blahobytu společnosti lépe a tím míří k boomu a prosperitě.
Ale samozřejmě záleží, kdo si co pod krizí představí, jak je velká a jak má velké dopady na společnost.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

a) Peníze skutečně tvoří banky společně s jejich klienty. Samotné banky peníze vytvořit nemohou. Potřebují k tomu nebankovní protistranu, která si od nich dosud neexistující peníze půjčí, nebo si těmito novými penězi nechá zaplatit např. za dodávku služeb. Pokud někdo půjčí někomu jinému již existující peníze, pak samozřejmě žádné nové peníze při tomto nevznikají. Peníze vznikají (a také zanikají) pouze při transakcích nebankovních klientů s bankami.

b) Když v současném monetárním prostředí stát prodá bance státní dluhopis, vytvoří tím (společně s bankou) nové peníze ve výši kupní ceny těch dluhopisů. To je holá (toliko technická) skutečnost, nikoliv názor, s kterým by bylo možno jakkoliv polemizovat. V tomto ohledu doporučuji přečíst příslušnou stať knihy Finance v globální ekonomice I, od Prof. Jílka, začínající na str. 50, která popisuje, jak vznikají peníze.

Centrální banky vytváří peníze pouze tak, že nově vytvářenými penězi platí za provoz banky, např. mzdy svých zaměstnanců. Centrální banky mohou emitovat peníze dále v případech, kdy cokoliv nakupují od nebankovních subjektů, např. akcie, dluhopisy apod. Toto se také neděje v nějakém signifikantním rozsahu. Výjimkou je snad Japonsko, které je v mnoha ohledech svéráznější, než zbytek světa.

Statistika držitelů státních dluhopisů nevypovídá o tom, komu stát(!) ty dluhopisy prodal. Tato statistika v sobě zahrnuje i to, co se dělo s těmi dluhopisy i v čase po jejich prodeji bankám, tedy následný přeprodej jiným (i nebankovním subjektům). Pokud stát prodá státní dluhopisy bance, vytvoří tím nové peníze, které uvede do oběhu v okamžiku jejich utracení. Pokud následně banka prodá tyto státní dluhopisy nebankovnímu subjektu, dojde k tomu, že peníze, kterými ten subjekt zaplatil, v bance zaniknou. Přeprodáváním státních dluhopisů bankami dál nebankovním subjektům tak dochází, ke stahování peněz z oběhu, tedy k eliminaci jejich přílivu, který nastal v době, kdy je stát uvedl do oběhu. Skutečnými věřiteli státu však i v tomto případě zůstávají držitelé peněz, které stát od bank půjčil a které pak utratil. Nebankovní subjekty, které koupily ty státní dluhopisy následně, pouze převzali roli bank v tom ohledu, že na sebe vzali riziko nesplacení těch dluhopisů a inkasují úrok ze státního dluhopisu, namísto úroku, který by měli z bankovního vkladu. Skutečný věřitel a dlužník vždy vzniká v okamžiku vzniku daných peněz. Pouze osoba skutečného věřitele se mění s tím, jak se tyto peníze převádějí na někoho dalšího. Dlužník zůstává stejný. Pokud banka prodá dlužní úpis, pak se pouze zbavila odpovědnosti za to, že dlužník splní svůj závazek a převedla jej na někoho jiného. Protože banka není skutečným věřitelem, nestává se jím ani nabyvatel dluhopisu. Ten je v podstatě pouze vlastníkem záznamu o tom, kdo je dlužníkem a nově odpovídá penězi, které do dluhopisu investoval, za to, že dlužník dluh splatí. Nově k němu potečou úrokové platby i splátky jistiny. Současně ale úrok teče i ke skutečným věřitelům, držitelům předmětných peněz, které si stát na počátku půjčil a následně doputovali až k držiteli těch peněz (skutečnému věřiteli). Tohle není jednoduché vysvětlit, někomu, kdo se dosud nesžil se základními vlastnostmi aktuálního peněžního systému.

c) Jsem rád, že k mým tvrzením k tomuto bodu nemáte námitek. :-) Na druhé straně mi zcela neopodstatněně vyčítáte, že tvrdím, že stát vykonává svou fiskální politiku vždy správně. To samozřejmě netvrdím. Tvrdím pouze, že to je možné a že stát by se tomuto ideálu měl snažit přiblížit. Že se to v reálu na 100% neděje, je mi jasné. A ono ani není třeba, aby stát byl dokonalý. Ono to ani ve skutečnosti nejde. Nikdo v tomto ohledu není dokonalý. A kritizovat je tak snadné, že?

d) Nikde nepíšu, že ten, kdo zajišťuje blahobyt je stát. :-) Stát má ekonomice, která jediná je schopná zajistit prosperitu tvořit bohatství, nebránit v jejím chodu, vytvářet pro její chod co nejméně překážek a co nejvíce usnadnit jejích hladký chod a v krizi ji pomáhat. Nechci po státu, aby zajišťoval jakýsi blahobyt. Daně také nepovažuji za nějakou překonanou nadbytečnost. Spíše si dovedu představit postupný úbytek podílu daní na celkových veřejných výdajích. Jediné, co považuji za důležité, je nechat ekonomiku, pokud možno svobodně a efektivně, prosperovat v kvalitním a stabilním prostředí. Stát je od toho, aby vytvořil přívětivé prostředí pro chod ekonomiky. Bohatství a prosperitu si ale musí jednotlivé subjekty v tomto prostředí aktivně vyprodukovat sami. S tím jim stát nemůže nijak pomoci.

Pokud jde o možnost změnami daňových sazeb ovlivňovat inflaci, tak tohle je v rozporu se zájmem na stabilním ekonomickém prostředí. Tady tedy vidím spíše prostor pouze pro snižovaní daní, nikoliv pro jejich růst. Proto mi přijde vhodnější fiskální politiku přizpůsobovat spíše na výdajové straně. A expanzivní fiskální politika se ukázala být v dobách, kdy monetární politika narazila na své limity (úrokové sazby klesly na nulu), naprosto nepostradatelná. Ostatně pro krocené inflace je primárně předurčena monetární, nikoliv fiskální politika. Zde by si vláda a ČNB měli (pokud je to možné) "sladit noty", aby fiskální a monetární politiky nešly proti sobě.

e) Ano, o MMT se ještě nemluvilo a už se používalo. Ono MMT má základy v Keynesovi a jeho přístup se stal hlavním proudem prakticky od sedmdesátých let, kdy se opustily poslední zbytky zlatého standardu. Jihoamerické státy jsou samostatná kapitola. Řecko pak bylo příkladem, kdy se právě MMT naopak neaplikovalo a kdy se řeklo, že řecké dluhy už dále růst nemohou a aplikoval se tedy opak MMT a taky to podle toho dopadlo. Řecko nebylo zachráněno. Řecko bylo zdecimováno. Zachráněny byly německé banky, které držely řecké dluhopisy a americké hypotéční harampádí.

Váš názor na očistné dobro malých krizí nesdílím. Předně i malá krize snadno přeroste ve velkou. A mě to přijde jako nechávat lidi umírat na nemoc, kterou lze snadno léčit a tvrdit, že se lidstvo očistí od těch, co nemoc nepřežili. Takovou očistu nepotřebujeme a podle mne by lidstvo jako celek mohla taková "očista" spíše významně oslabit a vrátit je o desítky, v extrémních případech o stovky let zpátky. Když mám lék, je třeba nemocné léčit. Když umím zabránit krizi, která vždy může přerůst až v katastrofu, budu té krizi bránit i když vím, že to bude mít vedlejší účinky např. v podobě dočasné vyšší inflace.

f) Ano, zde děkuji za opravu. Skutečně věřiteli státu jsou lidé, kteří mají peníze, které si stát půjčil a pak utratil, nikoliv peníze, které utratil. Nicméně z kontextu mého příspěvku mohlo být jasné, že jsem měl na mysli peníze, které si stát půjčil, protože řeč byla o tom, kdo je věřitelem. :-)

Chápu i Vaše rozhořčení nad mým závěrem, že kdo si přeje splacení státního dluhu, implicitně si v podstatě přeje redukci úspor domácností a/nebo firem. Nechápu ale, proč Vás to tak popudilo, pokud si té skutečnosti jste vědoma a sama splacení státního dluhu neprosazujete. Tady z mé strany nejde o nějaký útok na lidi, co chtějí, aby se státní dluh splatil. Jde spíše o to, aby tito lidé věděli, co si to vlastně přejí, aby neviděli jen tu jednu stranu téže mince. Pokud jde o to, aby se stát zbytečně a příliš nezadlužoval, aby tím nakonec nezpůsobil příliš vysokou inflaci, nebo dokonce nepodnítil vznik hyperinflace, tak tady jsme samozřejmě ve shodě. Poukázání na předmětné skutečnosti nepovažuji za zákeřné, či jakkoliv nevhodné. V obou případech nejde o poplašné zprávy. Jde pouze o konstatování nebezpečí různých přístupů k extrémním variantám fiskální politiky.

g) Stahování a dodávání likvidity považuji za poněkud nadbytečnou činnost centrálních bank, stejně jako určování procenta povinných minimálních rezerv. Mohl bych to vysvětlit, ale to bychom se dostali asi daleko od tématu. :-)

h) Ano, příliš velká aktivita státu může ekonomice komplikovat její chod, bez ohledu na to, jestli je financovaná dluhem. Například asi nebudeme nadšení z toho, že by stát chtěl zdvojnásobit kapacitu dálničních sítí, když by to znamenalo odčerpání velké části stavebních kapacit, které by chyběly např. pro stavby domů a bytů. Státní megalomanství je špatně, v tom se shodneme. Stejně špatná je ale i přílišná pasivita státu, který by nedělal vůbec nic. I zde je třeba jakýsi zlatý střed. Neomezenost státního dluhu je ale holým faktem. To, jak s tímto naloží stát, je pak zcela jiná otázka.

i) Krizi nikdo nepotřebuje. To je nesmysl. :-) A proč by měl někomu vadit boom a prosperita? To je jako psát, že lidé potřebují nemoci a chudobu a že by jim mělo vadit, když jsou zdraví a bohatí.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-4
+
-

OK, tak až se nažerete dluhů, které vytvořil stát podle MMT, tak mi přjďte říct, rád se podívám jak přežívají budovatelé nových zítřků :-/.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+1
+
-

Ekonomie by byla exaktní věda, pokud by se ekonomové chovali jako exaktní vědci. Krásný rozbor.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Vážená Terezo Weidenhofferová,

v minulosti jsem Finmag pravidelně četl a občas přispíval i do diskuze. Nyní jej sporadicky čtu ale přispívat již nemám zájem. Váš příspěvek, na který jsem byl upozorněn, mě ale z letargie vytrhl. Rád bych vyjádřil svůj názor, že působí jako živá voda. Děkuji Vám za něj. Pregnantně jste shrnula názory bývalých oponentů MMT na tomto webu a přidala mnoho zajímavých myšlenek.

I Vy sama se zamýšlíte nad glorifikovanou údajnou efektivitou státu - někteří etatisté v bývalých diskuzích si ve zbožštění státu a jeho politiků nezadají s faraonem Achnatonem. Nicméně i v minulosti zde byly silné polemiky na téma stát a jeho efektivita - velmi trefně se na toto téma vyjádřil již před pěti lety pan Tětek - https://finmag.penize.cz/penize/315900-mytus-o-neefektivnim-statu

Brzy se zde bohužel dozvíte, že jste propagátorkou "genocidy důchodců", jako většina zde kdysi diskutujících. Doufám, že Vás to neodradí. Vaše příspěvky zde si čas od času nechám Googlem vyhledat. Děkuji.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+14
+
-

Obávám se že ne o moc lépe, než chemik Kalousek. :-)

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-3
+
-

Vy jste těžce mentálně ustrnul v minulosti, která je dávno za námi. V dobách, kdy peníze byly napojeny na komodity. Bylo s tím víc problémů, než užitku.

Dnešní účetní peníze jsou poněkud náročnější na pochopení, takže s bramborami a zlatem už si nevystačíte.

Nejhorší jsou lidé, kteří si myslí, že všechno vědí nejlépe a přitom nemají ani potuchy, k čemu se vlastně vyjadřují, a Vy jste úplně typický příklad takového brouka Pytlíka. :-)

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-9
+
-

Osobně to vidím dost jednoduše:

- původně se měnily brambory za krávu, ale to bylo neefektivní

- místo výměny zboží se začali používat drahé kovy

- časem se přišlo na to, že ještě lepší je měnit
jen poukázky na drahé kovy -> peníze

- peníze jsou tudíž jen poukázky na něco co jste vložili do
"společného skladu", ze které si můžete vzít něco jiného

- tyto poukázky vydává správce skladu a měl by mít tolik zodpovědnosti,
že nové poukázky vytiskne jen pokud ve skladu přibude něco navíc

- pokud se správce bude chovat podle MMT, tak se brzy zjistí, že ve
skladu není dost zboží aby se uspokojili všichni, kteří mají
poukázky, takže se výdej ze skladu začne přeplácet -> inflace

- tím, že se vytiskne víc poukázek se ovšem zboží nevyrobí

Je dost neuvěřitelné, že po více než století pokusů (kdy ANI JEDEN
nedopadl dobře, jen špatně a ještě hůře) jako to přečurat
se stále ještě najdou pitomci, kteří si myslí, že neplatí zákon
zachování energie :-).


Nejděsivější věta na světě: Jsem z vlády a přišel jsem pomoct.

„Některé nápady jsou tak blbé, že jim mohou věřit jen levicoví intelektuálové.

--
Mareg

Nahlásit

+7
+
-

Šokující argumenty v tomto článku. Je docela možné, že tak jako v jiných vědních oborech, do vývoje ekonomického myšlení nejvíc příspějí lidé mimo mainstream, to ano. Nabízejí se příklady z praxe. Historie např. ukázala, jak dopadl elektrotechnik Fred Goodwin v čele největší britské banky, a jak dokázal pozvednout britský státní dluh. Budoucnost ukáže, jak dopadne elektrotechnik Stanjura v čele ministerstva financí.

Nahlásit

+1
+
-

Vážená Terezo Weidenhofferová, s potěšením jsem si přečetl vaše komentáře. Vidím zde vaše jméno poprvé, tak předpokládám, že jste tu nová. Možná by vás zajímalo několik postřehů z historie zdejší diskuse. Mnoho let se zde v diskusním fóru scházela skupina zajímavých lidí díky nimž se diskuse často stávala zajímavější, než článek pod kterým vznikla. Často bylo slyšet názor návštěvníků, že sem chodí právě kvůli těm diskusím. Byl to i důvod, proč jsem začal finmag pravidelně navštěvovat já. Příspěvky z diskusí citovaly i jiné servery. Bohužel poslední funkční a grafické "vylepšení" finmagu zřejmě definitivně odradilo nejzajímavější komentátory a diskuse naprosto upadla, jak co do počtu příspěvků, tak co do jejich kvality. Vy jste něco jako kapka živé vody. Rád bych věřil, že se vaše komentáře budou objevovat častěji a možná se stanou počátkem obnovy dřívějších diskusí.

Ještě krátkou poznámku k panu Fuldovi. Asi před 6 lety zde začal pan Fuld hlásat svoje evangelium na téma "Státní dluh neškodí v jakékoliv výši, naopak je prospěšný a nezbytný pro zdravý rozvoj ekonomiky." Napsal zde na toto téma stovky často dlouhých příspěvků. Nějakou dobu se mu tady různí lidé snažili vysvětlit, že to tak dlouhodobě a bez zábran nemůže fungovat. Vzhledem k tomu, že nic nemůže nahlodat páně Fuldovu víru a také k jeho jistému deficitu logického myšlení, to většina zdejších diskutujících po nějaké době vzdala a přestala na něj reagovat. Tím vás nijak nechci odrazovat od polemiky s panem Fuldem. Naopak, budu vás se zájmem sledovat :-) Jenom vysvětluji, proč na něj nikdo jiný nereaguje.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+13
+
-

Vážený pane Fulde, je mi líto, že s Vaší bankou to nedopadlo (https://en.wikipedia.org/wiki /Richard_S._Fuld_Jr.).
Vidím ale, že jste si také dal práci, takže se troufale odhodlávám, pustit se Vámi do křížku. :-)

A)
V mnoha ohledech bude můj nesouhlas s Vámi stejně kosmetický, jako Váš nesouhlas se mnou. Píšete, že nemám pravdu, když tvrdím, že stát nevytváří peníze ale že je vytváří pouze banka. Vy naopak říkáte, že je vytváří banka společně se státem (jako dlužníkem) a že je podobně vytváří banka společně s panem Bohatým (z článku, kde si na vzal hypotéku na dům a půjčku na auto). Popravdě, rozpor je kosmetický. Jen se mi zdá, že Vaše interpretace přeceňujete roli dlužníka a jeho podíl na vytvoření peněz. Já se domnívám, že právě banka (a jenom banka) je ten kdo má právo vytvářet dočasné peníze po dobu trvání dluhu. Proto si troufám setrvat na názoru, že do zmíněné tvorby peněz jsou zbytečně (autorem článku a Vámi) „zatahováni“ pan Bohatý a stát. Ti zhusta o nových penězích nemají tušení.
Proč si troufám tvrdit, že je to věc jen a jen banky? Protože, pokud by se na tvorbě peněz měl podílet p. Bohatý nebo stát, potom by tvorba dočasných (dlužních) peněz byla „vlastností dluhu“. A tak to není. Sám jste to doložil na dluhopisech kupovaných nebankovními subjekty. Auto mohl na dluh prodat panu Bohatému stejně tak dealer aut a žádné peníze by nevznikly. Pouze by se stalo, že dealerovi aut se finančně přiškrtí jeho obrat (jeho ekonomická výkonnost). Aby dealer aut nemusel čekat na splácení dluhu a koloběh jeho obratu se urychlil, je zde právo bank na dočasné vytváření peněz, které po splacení zaniknou. Ale tam jsme již zase ve shodě.

B)
Z výše uvedeného setrvávám na názoru, že stát nevytváří žádné peníze, a to ani když stát prodává státní dluhopisy nebankovním subjektům, ani když je prodává bankovním subjektům. Následuje ale druhý sporný bod a tím je kvantifikace. Tvrdíte, že nové peníze v drtivé většině objemu vytváří komerční banky a velmi minoritně a z makroekonomického hlediska zcela zanedbatelně rovněž centrální banka. Dokážete to dokladovat a odkázat na validní analýzu?
Jsou sice dostupná data a přesné specifikace, kdo (jaký typ subjektů) v té - které tranši nakoupil státní dluhopisy. Nebo také specifikace držitelů dluhopisů podle typu k určitému datu zde:
https://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/rizeni-statniho-dluhu/statistiky/podle-typu-drzitele/2020/statni-dluhopisy-podle-typu-drzitele-za-40713
Nezdá se mi, že by drtivá většina držitelů by byly české banky, které to nakoupili na nové dočasné peníze (30% jsou nerezidenti, 8% pojišťovací společnosti, 20% penzijní fondy). Jen asi 30% jsou banky (instituce přijímající vklady kromě centrální banky). Ale zda je to za nové úvěrové peníze? To nevím. Máte na to zdroje? S určitostí lze říci, že ČNB přímo žádné státní dluhopisy ČR nedrží. O jiných centrálních bankách to říci nelze. Co je dobře a co špatně již záleží u každého posuzovatele na tom, co autor článku nazval „narativem“.

C)
Největší rozpor zůstává v bodech 4 a 5. Zkráceně tvrzení, že státní dluh tvoří (umožňuje, zajišťuje) bohatství obyvatel země. Autor článku to dokazuje nesmyslnou konstrukcí o přeměně pasiv státu na aktiva obyvatelstva. Ba dokonce jde dále a hovoří po transferu závazků státu na „majetek“ obyvatel. Dokládá to účetními zápisy v rozvaze. Nebudu se opakovat, proč to považuji za nesmysl.
Vaše stanovisko pane Fulde je rafinovanější. Nemá zabudovaný účetní nesmysl, za který by se dala vyvrátit. Vlastně je úplně správné to, co píšete. Píšete o tom, že pokud stát utratí peníze ze svého dluhu, tak majitelem těch peněz se stane nějaký soukromý subjekt. Píšete, že bohatství celé společnosti vzrostlo o to, co ten stát za ty půjčené peníze pořídil, a bohatství soukromého sektoru rovněž vzrostlo právě o peníze, které ten soukromý sektor získal od státu za dodávku toho, co ten stát za ty peníze pořídil. Tvrdíte, že státní dluh je spojen nejen s růstem bohatství státu, ale i soukromého sektoru. Také uvádíte, že toto je základ MMT (já si to nemyslím, ale to je vedlejší). Vašemu popisu není co vytknout. Až na to, že předpokládáte zcela automaticky a bez zaváhání (stejně jako autor článku), že státní dluh je užíván dvěma způsoby a) k nezbytné, racionální, účelná spotřebě b) efektivním, návratným, přínosným investicím.
Já považuji za neodpovědné, populistické a škodlivé takové názory, které se snaží přesvědčit veřejnost o tom, že zadlužovat se stát má, může a že existují dokonce relevantní důkazy o tom, že jakékoli množství státního dluhu se vždy bude transformovat v blaho obyvatel.
Že stát je dokonalý a spolehlivý hospodář, kterému záleží na našem blahu. Že jeho dluhy (naše dluhy) odvracejí katastrofy. Že stát je umí použít na zažehnání krizí. Že postavíme kanál Dunaj-Odra-Labe a proinvestujeme se z každé krize. Že čím větší bude dluh státu, tím budeme všichni bohatší, spokojenější, zaopatřenější, tím lepší budou veřejné služby. Že nepotřebujeme důchodovou reformu? Že naše socialistické výdobytky, kde občan nemá téměř nikde přímý podíl na nákladech veřejných služeb (ale jen nepřímý daňový) ale má neomezená právo čerpání? Vřele doporučuji úvahu pana Miroslava Sylly, advokáta, spoluautora Ústavy ČR, která je zde (cca v polovině článku):
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/covid-vs-svoboda-jsou-neockovani-cerni-pasazeri-nebo-maji-pravo-zemrit-180584
Podívejme se také na data. Prohlédněte si nejzadluženější státy světa (pozor, ne absolutní dluh ale dluh na hlavu nebo ještě lépe % HPD):
https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_zem%C3%AD_podle_zahrani%C4%8Dn%C3%ADho_dluhu
Najdete tam ty s nejvyšší životní úrovní a skvělými službami a také ty z úplného konce. Totéž platí o nejméně zadlužených zemích Jsou tam nejlepší i nejhorší. Zkrátka neexistuje žádné pravidlo a pravidelnost, které by říkalo, čím větší dluh, tím lépe nám bude. Potřebujete snad jasnější důkaz, že Vaše následující tvrzení je totálně mylné: „Redukce státního dluhu = redukce majetku domácností a firem a naopak.“
Považuji za chybu, když se někdo zabývá hledáním argumentů (slovních narativů), jako podpořit růst dluhu a současně ho nezajímá (považuje to za okrajovou otázku) jak s ním bude naloženo. Mám potřebu říci – POZOR. Nevíš, co říkáš. Chtěl by si být významným akcionářem firmy a mít v ní všechny peníze a v podstatě nemít kontrolu nad tím, co kupuje, kam investuje, kolik si půjčuje a za co to utratí? Bylo by Ti jedno, kdo je ředitel a představenstvo, jaké komu vyplácí mzdy a odměny a jakými kšefty vyvádí peníze a tuneluje firmu? Tvojí jedinou starostí by bylo dál a dále této společnosti zajišťovat úvěry? Nebo nastavíš nějakou dluhovou kontrolu a v jisté chvíli řekneš dost a začneš se zabývat tím, co se děje v Tvojí firmě? Začneš měřit její efektivitu a zlepšovat ji.
Jsou lidé, co si myslí, že dluh státu není žádný dluh. Já tvrdím, že je to dluh, jako každý jiný. Netvrdím, že musí být splacen. Víme, že nemusí. Ale současně odmítám tvrzení (narativy), že jeho růst není ničím omezen a v libovolné výši je bezpečný ba dokonce prospěšný. Nebo že předurčuje a podmiňuje rozsah a kvalitu veřejných služeb.

D)
Vaše tvrzení, že za jistých okolností je fiskální expanze spojená se zadlužováním státu plně v souladu s cílem centrální banky v podobě cenové stability plně sdílím. Problém je v míře a čase. ČNB reaguje učebnicově správně ale exekutiva to nedokáže a nikdy nedokázala. Volební cykly a programová prohlášení vlád, uplácení voličských skupin to jsou skutečnosti, které nekorelují s ekonomickými cykly. Stát z podstaty nikdy nebude svojí schopností reagovat rychle a pohotově na ekonomický vývoj a jeho změny. Z toho je třeba vycházet, když někdo masivně posiluje roli státu v investicích, transferech, přerozdělování a obecně ve víře, že ten kdo zajišťuje blahobyt je stát. Proto představa MMT, že daně nejsou pro stát potřeba a mohou být třeba nulové, že potřebné peníze si stát sám sobě natiskne dluhem a zdaňovat začne až s případným nárůstem inflace, čímž prostřednictvím daní odčerpá likviditu a zastaví inflaci…Tak tato představa je nesmyslná. Na hodinách Marxizmu Leninizmu jsem se učila jiné teorie, které měly lidstvu přinést blaho…

E)
Uvádíte, že nemám pravdu v tom, že MMT nebyla v praxi vyzkoušena. Já jsem ale neuvedla, že nebyla vyzkoušena. Tvrdím, že vyzkoušena byla jen se ještě nejmenovala MMT. Byla vyzkoušena ve 20 století ve většině jihoamerických státech, které byly obdařeny populistickým socializmem nebo nacionalistickou diktaturou (byl tam také odkaz na článek ve stejném duchu). Na rozdíl od Řecka nebyly tyto státy součástí jiného nadstátního celku, která by je zachraňoval. Ale nejspíše se shodneme, že i to Řecko prošlo technickým bankrotem. To, že se v některých ohledech podobné rysy extrémního předlužení a nezvladatelného nárůstu dluhu objevují po celém světě v posledních 13 letech, tedy v rámci hypotéční, dluhové a covidové krize, ano to máte pravdu. Neříkejte tomu však odzkoušenost MMT. Ta se ukáže, až státy budou postupovat tak, že zvýší daně způsobem, který zastaví inflaci a skutečně ji nejen zastaví, ale sníží na 2%. Já jsem však přesvědčena, že to nikdo nezkusí, protože vlastně, snad, pravděpodobně nejsou důkazy, že inflace je v důsledku měnové expanze a dluhů. Ona ta inflace je v každém státě „jen“ dovezena, asi, snad možné nebude trvalá a hlavně snad pravděpodobně nebo určitě je způsobena nedostatkem nabídky. Jenže ono je jedno, zda je nedostatkem nabídky nebo přebytkem poptávky. Když do systému roky valíte peníze, abyste povzbudili poptávku, pak se Vám jistě podaří ji povzbudit. Najednou se Vám ale nedostane nabídky a vy budete tvrdit, že to není důsledek předchozích let stimulací, ale nějaká jiná příčina. Částečně ano, ale jde o míru.
Svým osobním založením za životními zkušenostmi mám despekt k ekonomům, kteří chtějí svými etatistickými a nadstátními a celoplanetárními zásahy vyléčit lidstvo z krizí. Je to poroučení větru a dešti a povede k ještě větší krizi. Bojíme se malých krizí a odvracíme je. Malá krize je dobrá krize. Zpustí potřebnou restrukturalizaci, optimalizaci, hledání řešení a nových cest. Vede k diverzifikaci a ozdravení. Pokud tuto šanci využít krizi nechceme, budou nám růst bubliny, napětí, nerovnováhy. Nemáme šanci je poznat a vidět. Bez krize je ani vidět nedokážeme. A pak musí prasknout.

F)
Uvádíte že, že skutečnými věřiteli státu tak jsou vždy aktuální majitelé peněz, které stát utratil. Dovolím si to drobně poopravit. Nikoli těch, které stát „utratil“, ale těch, které si „půjčil“ na dluh. Utrácí totiž víc, než si půjčil. A souhlasím s tím, že to nejsou v konečném důsledku ti, kteří koupili dluhopis. Za institucemi kupujícími dluhopisy jsou ti sekundární majitelé státního dluhu. Pojištěnci, penzisté, střadatelé atd.
S čím již ale rezolutně nesouhlasím je konstatování, které by se dalo označit (s nadsázkou) jako trestný čin šíření poplašné zprávy podle § 357 trestního zákoníku. Tím jsou tato Vaše slova: „Pokud by chtěl stát splatit státní dluh, aniž by tím položil ekonomiku na lopatky, tak by musel zkonfiskovat úspory a těmi splatit své dluhy. Výsledkem by byl nezadlužený stát a brutálně zchudlé obyvatelstvo. Obdobně vlastně zafungovala měnová reforma v roce 1953.“
Tato poplašná zpráva má po věcné stránce správný a reálný obsah i historické konotace jsou přesné. Na druhou stranu má takový tendenční, zákeřně překroucený a nepřijatelně propagandistický náboj, proti kterému ostře protestuji. Není pravdou, že Ti, kteří se staví proti bezbřehému a neomezenému zadlužování chtějí obrat obyvatele o jejich úspory, aby jimi splatili dluh státu. Pokud použiji stejnou nepovolenou a zákeřnou argumentaci, řeknu že Vy, neodpovědní zadlužovatelé a nezodpovědní utráceči státního dluhu ožebračíte obyvatelstvo inflací a hyperinflací. Obyvatelstvo bude stejně zchudlé. Obojí je pravda a obojí je špatně. Ani jedno do této diskuse nepatří.
Pokud byste chtěl, ještě můžete vzpomenout zavedení úvěrů na trvale se obracející zásoby z doby centrálně plánované ekonomiky. Také to byl způsob, jak vysát (ukrást) z podniků hotovost a nahradit ji úvěrem. Jako kapitalistka chci sama rozhodnout, zda si zásoby nakoupím za vlastní kapitál nebo si na ně půjčím a kapitál alokuji jinam. Ani tato věc do dnešní doby a dnešní diskuse nepatří.

G)
Tvrdíte, že Repo a reverzní repo operace se netýkají stahování a dodávání peněz, ale likvidity, takže tyto operace s objemem peněžní zásoby vůbec nesouvisí. Nevím, proč píšete o objemu finanční zásoby. Objem finanční zásoby a její velikost nejsou v kontextu článku ani mých komentářů podstatné. Nikde je nezmiňuji. Sama ČNB říká, že objemem peněžní zásoby nijak necíluje. Když tvrdíte, že dodávání (stahování) likvidity z ČNB do komerčních bank není totéž, co dodávání (stahování) peněz, nemohu souhlasit. Svými repo sazbami ovlivňuje ČNB úročení komerčních bank (a to jak u úvěrů, hypoték, tak u vkladů). Tyto sazby pak ovlivňují (měly by ovlivňovat) skutečnost, zda subjekty (v kontextu inflace a úroků komerčních bank) více spoří, nebo více půjčují. Tedy, zda bankám přebývá likvidita nebo ne. Pokud bankám likvidita přebývá (subjekty spoří) pak je v zájmu bank i ČNB tento objem třikrát týdně stáhnout z oběhu prostřednictvím měnových operací. Podobné je to u dodávacích repo operací, kdy banky čerpají likviditu z ČNB. Na obou operacích komerční banky vydělávají v rozdílu mezi jejich úroky subjektům sazbou ČNB.
https://www.cnb.cz/cs/financni-trhy/penezni-trh/denni-likvidita-bankovniho-sektoru-vysvetlivky/index.html
https://www.cnb.cz/cs/financni-trhy/penezni-trh/parametry-dodavaci-repo-operace/
https://www.cnb.cz/cs/financni-trhy/penezni-trh/denni-likvidita-bankovniho-sektoru/

H)
Tvrdíte, že stát s vlastní měnou vlastní autonomní centrální bankou a výkonnou ekonomikou nemůže zkrachovat z důvodu velikosti státního dluhu. S tím se dá souhlasit, pokud přiřadíme spoustu podmínek. Podmínek nejen o velikosti toho dluhu ale o jeho dynamice a dynamice a výkonnosti té ekonomiky a způsobu, jak se tento dluh využije. Může se využít způsobem, kdy odčerpá ekonomice zdroje a kapacity na zcela neproduktivní investice.
Autor článku a zastánci MMT ale říkají, že není třeba autonomní centrální banky a není třeba zastaralé mainstreamové monetární politiky. Naopak je třeba, aby přímo centrální banky nakupovaly státní dluh, jak se to mnohde děje. Že to nevadí. A výkonná ekonomika? To také autor článku neřeší stejně jako to, na co se dluh použije. Naopak chtějí masivnější státní investice a ještě větší odsávání zdrojů a kapacit státem z ekonomiky. K čemu ty zdroje a kapacity stát použije? No nevíme. Ale proto, že stát je moudrý, tak je jistě použije na zvýšení výkonu ekonomiky. Pokud ano, nemohu protestovat. Stát však není moudrý. Stát je vláda a s ní spojené zájmové skupiny. O směřování dluhu rozhoduje vláda a parlament. Chtějí o tom rozhodovat co nejdéle. Čím déle tam jsou, tím více se tvoří, konstruují a upevňují sací potrubí, jimiž se peníze odčerpávají ze státního rozpočtu do napojených firem nebo do firem, které ten stát přímo či nepřímo ovládají. Z poslední doby to můžeme nazvat Agrofertizací státu. Vidíme to v Maďarsku, Polsku, Turecku a mnohde jinde. U nás (a to považte) tato 8 letá Agrofertizace státu vadila méně, než polovině oprávněných voličů. Zde byl stát nejen okrádán ale dokonce bojoval za to, aby jeho okrádání mohlo pokračovat. Voliči věřili, že jejich štěstí a blahobyt je dán tím, že jim ho Babiš manažersky zařídil a ještě jim z jejich vlastního dluhu tu jednomu tu jinému přidá. Tím neříkám, že tato nová vláda zajistí moudrý a spravedlivý stát. Moudrý stát je teoretický konstrukt. Nelze ho dosáhnout za jakékoli konstelace. Lze se k němu blížit nebo hodně vzdalovat.
Vypadá to jako fňukání nad špatností, zvráceností a rozkrádáním světa. Vůbec ne. Svět takový zkrátka je a státy (veřejné zdroje) jsou permanentním cílem zneužívání a rozkrádání. Tak to bylo, je a bude. Někde více, někde méně. Chce-li ekonomická a finanční obec vymýšlet moderní a ještě modernější teorie jak dostat blaho k obyvatelstvu, má to jistě smysl. Můj troufalý názor ale je, že cestou není vymyšlení způsobu, jak udělat státní rozpočet neomezeným díky neomezenému dluhu.

I )
Národní rozpočtovou radu jistě můžete brát s rezervou. P. Zamrazilovou jsem slyšela několikrát v TV a nemám nejmenší důvod sdílet Váš názor, že chce tuto zemi utopit v totální ekonomické krizi. Jak je patrné z předešlého, nesdílím ani Vaše obavy z krizí, protože ekonomika a všechny její subjekty krizi potřebují. Proč? Spíše se ptám, proč nikomu nevadí konjunktura a boom? Jedno bez druhého nemůže existovat? Může být dobro bez zla? V lidstvu ne. A ekonomika je lidský produkt. Co má smysl je zmírňování a vyvažování hospodářského cyklu a zejména sociální sítě pro postižené fyzické osoby. Ale o tom bychom zase mohli vést rozsáhlou disputaci a já musím končit.
Neodpustím si poslední poznámku. Napsal jste, že p. Zamrazilová a Národní rozpočtová rada, tahle „nikým nevolená partička“, je zde zřízena úplně zbytečně a jen jako jakýsi poradní orgán.
Nevolené odborné poradní orgány jsou podle mnoha politiků zbytečné. Zejména a speciálně, pokud doporučení a návrhy těchto orgánů vedou k nepopulárním krokům či přímo proti osobním zájmům těchto „volených“. Kolik jsme tady měli Bezděkových a jiných komisí pro reformu penzijního systému? Kolik komisí pro „spravedlivé důchody“? Chytří a „všemi volení politici“ si 20 let těmito návrhy plní skříňky ministerstev a pak si vystačí tím, že deficit důchodového a zdravotního systému zaplácnou novým státním dluhem.
Zatratit NRR (či třeba NERV) z důvodu, že je to „nikým nevolená partička“ je ryzí Zemanovský a Klausovský pseudoargument, který bývá doplněn praktickými činy demonstrujícími, že kdo je zvolen, může všechno bez ohledu na ústavu, zákony, pravdu a lež.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+30
+
-

Vidím, že jste si dala práci se sepsáním reakce na článek. Určitě si zasloužíte i reakci na Váš příspěvek. :-)

Předně v mnoha případech jsou Vaše tvrzení správná, nicméně v ohledu primární otázky řešení v článku jsou zcela velmi zavádějící, či přímo nesprávná. :-)

1. Zde se samozřejmě shodujeme. Stát peníze nevytváří a musí své výdaje nějak financovat (daněmi nebo půjčkou).

2. I zde máte pravdu. Peníze na nákup státních dluhopisů při jejich úpisu (na primárním trhu) nepocházejí od státu. Pocházejí od soukromých bank a jiných subjektů odlišných od emitenta daných státních dluhopisů, tedy odlišných od státu. Stejně tak je správná Vaše kritika údajné časového předcházení utracení peněz státem před výběrem dani.

3. I zde lze souhlasit s tím, že si stát nevyrábí žádné vlastní peníze, Nicméně argumentace k tomuto bodu je správná, avšak jen z části. Pokud tvrdíte, že stát tím, že si půjčí od věřitele peníze, tak tím nevytváří žádné prostředky, ale že již existující prostředky od věřitele odčerpává, pak sice máte pravdu, ale jen v případě, že si stát půjčuje od nebankovního subjektu (např. od domácností). Pokud si ale stát půjčuje od bank (což je drtivý podíl všech prodaných státních dluhopisů), pak tyto peníze stát společně s bankou, která mu je půjčuje, skutečně vytváří. Stejně tak je tomu u jakéhokoliv jiného nebankovního subjektu, který si půjčuje peníze od banky. Tyto peníze dlužník společně s bankou vytváří. Současně platí, že jakmile dlužník své dluhy bance splácí, tak peníze, kterými dluh splácí, v bance zase zanikají.

K otázce jak vznikají peníze doporučuji knihu Peníze v globální ekonomice I. od Prof. Josefa Jílka od str. 50. :-)

Jinými slovy máte sice pravdu, že stát peníze nevytváří, avšak pouze v bezvýznamném rozsahu, tedy pouze ve zcela minoritních případech, kdy stát prodává státní dluhopisy nebankovním subjektům. Relevantním pro danou problematiku je ale tvrzení, že stát peníze vytváří, avšak nevytváří je sám, ale společně s bankou, která mu ty peníze půjčuje, což je případ drtivé části státního dluhu.

Současně máte sice pravdu, že dodavatelem měny do ekonomického systému není samotný stát. Zcela správné ale není ani Vaše tvrzení, že dodavatelem měny je centrální banka a za jistých podmínek i komerční banky. Peníze do ekonomiky emitují (společně s jejich obchodními partnery) v drtivé většině objemu komerční banky a velmi minoritně a z makroekonomického hlediska zcela zanedbatelně emituje peníze rovněž centrální banka. I zde tedy máte v podstatě pravdu ale relevantnost způsobů emise peněz je jiná, než uvádíte.

Rovněž s Vaším názorem, že "Nekonečné zadlužování státu (jak článek uvádí „bezedná kapsa“) je v jasném rozporu s hlavním úkolem ČNB, kterým je zabezpečovat především cenovou stabilitu." Samozřejmě zadlužování státu není automaticky a vždy v rozporu se cílem ČNB v podobě cenové stability. I zde máte pravdu, avšak opět jen částečnou, tedy pouze v jedné z mnoha v úvahu připadajících situacích, a to tehdy když utrácení od bank půjčených peněz státem je vzhledem k makroekonomické situaci nadměrné.

Pokud objem státních výdajů odpovídá makroekonomické situaci, pak i fiskální expanze spojená se zadlužováním státu je v souladu s cílem centrální banky v podobě cenové stability, a to právě v dobách, kdy ekonomika čelí deflačním tlakům a centrální banka již vyčerpala možnosti monetární politiky (typicky, když už jsou krátkodobé sazby na nule a přesto deflační tlaky pokračují).

4. a 5. Tady jste autora vůbec nepochopila. Skutečně platí, že státní dluh, který se nachází v rozvaze státu na straně pasiv je propojen s položkami aktiv soukromých subjektů, které aktuálně vlastní peníze, které stát utratil. Jinými slovy, čím více je stát zadlužen, tím více peněz vlastní ostatní soukromé subjekty, ke kterým ty peníze ekonomikou protekly. Když si stát půjčí od banky peníze, tak společně s tou bankou vytvoří nové peníze, které ten stát následně utratí a majitelem těch peněz se stane nějaký soukromý subjekt. Bohatství celé společnosti vzrostlo o to, co ten stát za ty půjčené peníze pořídil, a bohatství soukromého sektoru rovněž vzrostlo právě o peníze, které ten soukromý sektor získal od státu za dodávku toho, co ten stát za ty peníze pořídil. Ano státní dluh je samozřejmě spojen nejen s růstem bohatství státu, ale i soukromého sektoru. V tomto je ten základ MMT, že na státní dluh se nemůže pohlížet jako na něco apriori špatného, když realita je zcela opačná. Tím nechci říci, že státním dluhem se může vyřešit úplně všechno. Peníze, které vplouvají do ekonomiky díky financování veřejných statků státním dluhem u bank samozřejmě navyšují peněžní zásobu a představují obecně vzato inflační tlak. Jinými slovy za veřejné statky financované státním dluhem u bank, "platí" všichni určitou mírou inflace a je úkolem centrální banky, aby i v tomto ohledu svou monetární politikou "krotila" i tyto inflační tlaky. Pokud však přichází inflační tlaky ze strany expanzivní fiskální politiky v krizových dobách, kdy ekonomice hrozí naopak deflace, pak fiskální expanze působí směrem k cíli finanční stability synergicky s uvolněnou monetární politikou. Ale tady se už trochu opakuji. :-)

Zde je třeba zodpovědět jednu zcela zásadní otázku. Kdo je skutečným věřitelem ve vztahu ke státnímu dluhu. Formálně právně je to samozřejmě majitel státního dluhopisu. Avšak ve skutečnosti jsou věřitelem vždy majitelé peněz, které banka vytvořila v okamžiku, když ty peníze půjčila nějakému dlužníku, nikoliv formálně právní majitel dluhopisu. Banka, byť vlastní daný státní dluhopis totiž nemůže být skutečným věřitelem, když peníze, které půjčuje, vytváří. Banka pouze účtuje o tom, kdo dané bankou vytvořené peníze dluží a kdo je vlastní a současně odpovídá za to, že vytvářené peníze půjčuje dostatečně důvěryhodnému subjektu, protože když tento selže ve splácení dluhu, banka musí tento dluh uhradit za toho dlužníka z vlastního kapitálu. Bance tak náleží nárok na rizikovou přirážku k úroku a úroková marže, z níž financuje provoz a zisk banky, avšak samotný úrok náleží držiteli peněz, které banka vytvořila a tento držitel je tedy skutečným věřitelem dlužníka. Jinými slovy, banka vytvořila peníze, za které si dlužník koupil něco, co mu prodal aktuální držitel peněz, kterými ten dlužník zaplatil. Ten kdo v tomto trojstranném vztahu dodal skutečnou hodnotu ve výši toho dluhu, je právě ten držitel peněz, nikoliv banka, která jen vztahu mezi dlužníkem a věřitelem "asistuje" a o těch vztazích účtuje. Banka do této situace přispěla jen úhradu svých nákladů na to, že může celou tuto situaci účetně zaznamenat a riskuje vlastní kapitál pro případ, že dlužník svůj dluh nesplatí. Kdyby v daný okamžik existovali jen banka dlužník a majitel bankou vytvořených peněz, pak majitel těch peněz dostane zpět statek stejné hodnoty, jakou za ty peníze poskytl tomu dlužníkovi, pouze tehdy pokud dlužník vytvoří nějaký jiný statek, který majiteli peněz prodá a následně těmi penězi splatí svůj dluh bance, kde ty peníze zase zaniknou. V takovém okamžiku se "kruh" uzavře a daná směna mezi dlužníkem a majitelem dlužníkem vytvořených peněz (skutečným věřitelem) finálně proběhne. Banka to jenom organizovala a ručila za to, že dlužník svůj závazek splní a nabídne skutečnému věřiteli statek v hodnotě půjčky tak, aby mohl do splatnosti dluhu získat peníze na splacení svého dluhu bance. Avšak dodáním statku skutečnému věřiteli (prodejem jiného statku držiteli peněz) dlužník splácí svůj skutečný materiální dluh, který vznikl tím, že za peníze, které si půjčil obdržel od prodejce (skutečného věřitele) nějaký hodnotný statek. Všechny peněžní transakce, tedy vznik peněz spojený s půjčením peněz dlužníkovi, převod peněz na dodavatele dlužníka, převod peněz na dlužníka od majitele peněz, splacení dluhu dlužníkem, slouží jen pasívní dokumentaci skutečnosti, že dlužník chtěl získat statek č. 1, dodavatel mu ho dodal, po čase dlužník dodal stejně hodnotný statek č. 2 dodavateli a tím došlo vypořádání směny statku č. 1 za statek č. 2. Banka tuto směnu v podstatě jen umožnila a všechny transakce účetně v peněžním vyjádření zaznamenala.

Skutečnými věřiteli státu tak jsou vždy aktuální majitelé peněz, které stát utratil. V podstatě se tak dá uzavřít, že skutečnými věřiteli státu jsou držitelé úspor. Úspory jsou totiž jediné peníze, které jsou pro ekonomiku postradatelné. Všechny ostatní peníze obíhají v ekonomice a umožňují její hladký chod. Pokud by chtěl stát splatit státní dluh, aniž by tím položil ekonomiku na lopatky, tak by musel zkonfiskovat úspory a těmi splatit své dluhy. Výsledkem by byl nezadlužený stát a brutálně zchudlé obyvatelstvo. Obdobně vlastně zafungovala měnová reforma v roce 1953. Otázkou je, zda občané státu budou raději mít své úspory, nebo raději budou mít nulu v položce státního dluhu v rozvaze státu. Nulový státní dluh spojený s nulovými úsporami jim ve stáří bude jaksi k prdu, takže odpověď racionálního člověka by měla být jasná. :-) Státní dluh je vnitřní záležitostí každého státu, úplně stejně jako objem zadlužení soukromých subjektů. Záleží na tom, jestli si masochisticky zvolíme dalšího rozpočtově "odpovědného" "Kalouska", který bude ve jménu "zdraví" veřejných financí decimovat finanční zdraví domácností a zdejších firem, nebo se smíříme s tím, že s rostoucím dluhem budou domácnosti i firmy dále (až do nekonečna) bohatnout.

Z uvedeného by mělo být zřejmé, že mezi státním dluhem a majetkem domácností a firem zcela evidentně je vztah a to velmi úzký. Redukce státního dluhu = redukce majetku domácností a firem a naopak. Pokud se stát rozhodne ponechat domácnostem a firmám úspory a začne za účelem splacení státního dluhu zdaněním odsávat peníze, které obíhají v ekonomice, pak ekonomiku poškodí, což bude mít nakonec negativní vliv na výběr daní a na vládní výdaje a pokus o splacení státního dluhu se moc nepovede, resp. nejspíše skončí naopak růstem státního dluhu a vážnou ekonomickou krizí. Tudy cesta prostě nevede. Ale vysvětlujte to Kalouskovi a jemu podobným.

Pravdu máte v tom, že není třeba konsolidovat rozvahu státu s rozvahou ČNB. Tím by si stát nakonec moc nepomohl vzhledem k zápornému vlastnímu kapitálu ČNB. Tahle cesta nikam nevede.

6. Peníze, které si stát půjčuje od bank a pak je utracení uvede do ekonomiky, samozřejmě peněžní zásobu navyšují, a to trvale, protože státy standardně (a zcela správně) své státní dluhy nesplácejí, když tyto pouze do nekonečna refinancují. Obdobně to mají i některé firmy, které hodlají rolovat půjčky na svůj provozní kapitál prakticky do nekonečna. Státní dluhy tedy objem peněžní zásoby navyšují trvale vždy o výši deficitu. Tento nárůst peněžní zásoby z důvodu zadlužování státu u bank je pak částečně eliminován tím, že banky část těch státních dluhopisů prodají nebankovním subjektům, takže část peněz, které stát do ekonomiky vpustil, je těmito nákupy nebankovních subjektů z oběhu stahována.

Repo a reverzní repo operace se pak netýkají stahování a dodávání peněz, ale likvidity, takže tyto operace s objemem peněžní zásoby vůbec nesouvisí.

7. Není pravda, že MMT nebyla v praxi vyzkoušena. Děje se tak minimálně v posledních 13 letech, tedy v rámci hypotéční, dluhové a covidové krize.

Skutečnost, že stát s vlastní měnou vlastní autonomní centrální bankou a výkonnou ekonomikou nemůže zkrachovat z důvodu velikosti státního dluhu. Centrální banky mohou v rámci QE skoupit i celý státní dluh, když to bude pro dodržení cenové a finanční stability nutné. Centrální bankou nakoupený státní dluh se pak dostává do situace, kdy stát dluží subjektu, který vlastní, tedy sám sobě. Je zřejmé, že za takovéto situace krach státu z důvodu, že trh přestal věřit státu, že dostojí svým závazkům, nastat nemůže. Stát si sice peníze natisknou ke své záchraně nemůže, ale centrální banka, když půjde do tuhého, tak to udělat musí a ty státní dluhopisy za likviditu a/nebo peníze prostě nakoupí. Vzpomeňte na výrok Draghiho. "Uděláme cokoliv..." :-) Škoda jen, že s tím v ECB začali tak pozdě, až teklo do bot Itálii a Španělsku. Toto mělo přijít už v případě Řecka. Žádná dluhová krize by tu nebyla.

Národní rozpočtovou radu je třeba brát s velmi velkou rezervou. Kdyby Zamrazilová mohla, tak tuto zemi dávno utopila v totální ekonomické krizi. Naštěstí tahle nikým nevolená partička je zde zřízena úplně zbytečně a jen jako jakýsi poradní orgán.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-11
+
-

Kvalitní diskuse je zpět :-)
A honeybadger doesn't give a s...
https://youtu.be/4r7wHMg5Yjg
#bitcoin
https://www.google.com/search?q=honey+badger+bitcoin+meme&tbm=isch&client=safari&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwiypcTsw6H0AhVxXeUKHcm_DTUQBXoECAEQNA&biw=1324&bih=814#imgrc=075WMqwREns65M

Nahlásit

+0
+
-

Článek obsahuje mnoho drobných nepřesností a nevhodných přirovnání. Zaměřím se jen na to podstatné:

1.
Autor tvrdí, že stát jako tvůrce peněz operuje opačně, jako ostatní ekonomické subjekty. Údajně tak, že vytváří peníze tím, že je utratí a dokud je neutratí, neexistovaly.
============================== ===========
Toto tvrzení ne nesprávné a nepodložené. Stát nevytváří žádné nové peníze svojí útratou (i když autor měl místo útraty na mysli asi státní deficit). Naopak musí svoje deficity (nedostatek peněz) pokrýt půjčkou již existujících peněz v systému. Deficity jsou každoročně pokrývány emisí dluhopisů (dlužních úpisů), které stát směňuje za peníze existující již ve finančním systému

Důkaz k tvrzení:
Přehled příjmů, výdajů a deficitů
https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/statistika/.galleries/vladni_fin_stat/vlad_fin_stat_vybrane_ukazatele_SR_cs.xlsx

Deficity jsou každoročně pokrývány emisí dluhopisů (dlužních úpisů) prodávaných za existující peníze
https://www.mfcr.cz/cs/verejny-sektor/rizeni-statniho-dluhu/emise-statnich-dluhopisu

2.
V článku je uvedeno, stát s vlastními korunami údajně není ve svých korunových výdajích omezen. Peníze požadované státem k zaplacení daní se údajně musely do oběhu dostat dřív, než bylo možné cokoliv vybrat. Peníze na nákup státních dluhopisů podle autora nutně pocházejí od státu (jejich vydavatele) a tak si vlastně stát de facto nic nepůjčuje. Výdaje státu musí být údajně v sekvenci finančních toků dřív, než jsou jakékoliv jeho příjmy vůbec technicky možné.
============================== ===========
Toto tvrzení je mylné. Finanční toky mezi státem a daňovými subjekty jsou určovány zákony [např. daňovým kalendářem (DPFO, DPPO), dnem zdanitelného plnění (DPH), povinnými zálohami na daně atd.]. Příjmy státu tedy tečou den ze dne a výdaje jak by smet. Také deficit je nutno trvale a neustále pokrýt prodejem státních dluhopisů. Výdaje a příjmy státu jsou plánované a uskutečňované v čase. Pokud si stát prodejem dluhopisů a výběrem daní dopředu nezajistí zdroje, upadne do platební neschopnosti.

Důkaz:
USA opakovaně narážejí na dluhovou brzdu a pokud senát neschválil zvýšení dluhového stropu, nejsou peníze ani na mzdy státních zaměstnanců.
https://www.irozhlas.cz/ekonomika/usa-dluhovy-strop-platebni-neschopnost_2110080619_pj

Pokud má autor na mysli nějaké časové dilema (co bylo dříve) zda stát nebo „jeho“ peníze ve smyslu vejce/slepice, pak se nikdy nepodíval do historie na přeměny finančního systému např. z Rakouska-Uherska na ČSR nebo ČSSR na ČR a SR. Stát nejprve okolkuje staré peníze (ty vytištěné) a pak je vymění za nové. Ty v bance jen přejmenuje (Kčs na Kč). Celý ekonomický stroj jede bez zastavení kontinuálně jako tekoucí řeka.

3.
V článku je uvedeno, že stát údajně navýšením své strany pasiv si sám vyrábí prostředky používané na veškeré výdaje a výsledkem je růst státního dluhu.
============================== ===========
Je pravdou, že stát, který se zadlužuje (prodá dluhopisy) logicky navyšuje ve své rozvaze stranu pasiv (závazků) jako každý jiný věřitel. Stejně tak jako každý jiný věřitel tím ani omylem „nevyrobí“ žádné prostředky, pouze odčerpá peníze věřitelů na pokrytí svého deficitu.
Dodavatelem měny do finančního systému není stát, ale centrální banka (ČNB) a za jistých podmínek i další komerční banky. Ani ČNB ani další banky nelze spojovat se státem a ani jejich bilance nelze (jak mylně uvádí článek) „konsolidovat“. ČNB není totéž, co stát a v žádném případě není exekutivě (státu/vládě) podřízena. V článku je bez důkazů zpochybňována a relativizována samostatnost ČNB. Ten dojem snad plyne z toho, že ČNB má podporovat obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu. Jenže pouze tehdy, pokud tato není v rozporu s hlavním zákonným cílem ČNB. Nekonečné zadlužování státu (jak článek uvádí „bezedná kapsa“) je v jasném rozporu s hlavním úkolem ČNB, kterým je zabezpečovat především cenovou stabilitu. A proto zvyšuje úrokové sazby a politici (Babiš a jakási ministryně financí) protestují, křičí mluví nesmysly.

Důkaz:
Úloha ČNB a její měnová politika je kodifikována v ustanoveních článku 98 Ústavy ČR a § 2 zákona č. 6/1993 Sb., § 9 : „…Česká národní banka, bankovní rada ani žádný člen bankovní rady nesmějí při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností……. vyžadovat ani přijímat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu, vlády a jiných orgánů České republiky, dále od orgánů, institucí nebo jiných subjektů Evropské unie, od vlád členských států Evropské unie nebo od jakéhokoli jiného subjektu…“

4.
Autor uvádí, že dluh je vždy současně aktivem i pasivem a to tak, že státní dluh je pasivem státu a pro „všechny ostatní“ bude dluh státu aktivem. Autor to dokresluje tak, že po účetním rozdělení veškerých uživatelů zvolené měny na stát (konsolidovaně ČNB a Ministerstvo financí ČR) a „všechny ostatní“, budou pasiva jedné poloviny systému aktivy druhé. Dále tvrdí, že státní dluh primárně tvořen dluhopisy, jejich držitelé právem považují za svůj majetek a účtují jako aktiva.“
============================== ===========
Tato chybná úvaha se v článku objevuje opakovaně. Tedy že dluh je pro někoho (jen) aktivem a pro jiného (jen) pasivem. V této části ona chybná úvaha autorova dosáhla své vrcholné mystifikace. Tedy že pasiva státu (ČNB+MFČR) jsou aktivy té druhé poloviny systému.
Jinými slovy se autor nejspíše snaží v duchu MMT naznačit, že čím vyšší jsou pasiva státu (jeho dluhy), tím vyšší jsou aktiva druhé poloviny finančního systému (možná tím míní držitele dluhopisů). Tedy že s růstem zadlužení státu je přímo spojený růst majetku ostatních účastníků finančního systému (snad držitelů dluhopisů). Dále prokážu, že tato myšlenka je úplný nesmysl na který se vše ostatní nabaluje..
Pro začátek upozorním, že v ČR je běžné do pasiv zahrnovat také vlastní zdroje (základní kapitál + kapitálové a ziskové fondy + nerozdělený výsledek hospodaření), což autor jednou označuje jako majetek a jindy jako skutečné bohatství - vlastní kapitál (E). V ČR se totiž rozvaha sestavuje tak, že Aktiva = Pasiva.

Pokud tedy ale přijmu u autorem zavedeného A = L + E, pak jednoznačně platí, že autor sice účetně zařazuje (účtuje) tok DLUHU (cenného papíru), ale z nějakého důvodu neúčtuje tok peněz. Tvrdí, že dluh je pasivem státu a aktivem věřitele (držitele dluhopisu). To je pravda. Zapomíná však, že věřitel si sice připsal do svých aktiv onen dluhopis, ale současně ze svých aktiv odepsal peníze (krátkodobý finanční majetek) a převedl jej dlužníkovi. U věřitele tedy nedošlo k žádné změně aktiv (A) ani pasiv (L) ani vlastního kapitálu (E). Věřitel pouze vyměnil peníze za dlužní úpis.

5.
Autor tvrdí, že u centrální banky patří mezi pasiva fyzická hotovost a elektronické rezervy. Na straně těchto státních institucí je to dluh, ale na straně soukromých osob a firem jde o majetek.“
============================== ===========
Majetek na straně soukromých osob a firem nemá žádnou spojitost s dluhem státu a státních institucí (pokud se nejedná o nějaké tunelování). Navíc zde použitý pojem „majetek“ je v kontextu rozvahy A = L + E jaksi nezařaditelný. Již bylo mnou uvedeno, že dluh státu (dluhopis) vstoupí do rozvahy věřitele na straně aktiv. Ovšem současně z jeho rozvahy na straně aktiv zmizí peníze v hodnotě dluhopisu. Pokud autor míní, že majetkem je vlastní kapitál (E) věřitele, tak ten se zakoupením dluhopisu nemění. Stejně tak u státu se prodejem dluhopisů nezmění vlastní kapitál (E) státu, pouze se v rozvaze zvýší aktiva (o utržené peníze) a zvýší závazky (L) o cizí zdroje.
Dále nevím o tom, že by bilance ČNB jakkoli figurovala ve státním rozpočtu. Státní rozpočet je dán zákonem a nelze ho (jak to autor mylně dělá) s bilancí ČNB „konsolidovat“. Státní rozpočet neobsahuje ani korunové výdaje ČNB na kurzové intervence ani růst devizových rezerv ČNB po těchto intervencích a neobsahuje ani náklady ČNB na vyplácení úroku – např. ve aktuálně zvýšené 2T repo sazby.
Počínání ČNB však má zliv na stát ale ve stejném gardu, jako na kterékoli dlužníky.

6.
Autor článku tvrdí, že pokud tvůrce peněz (stát) víc přijímá, než vydává, z celkové hromady peněz ubývá (ceteris paribus). …
============================== ===========
Již bylo uvedeno a dokázáno, že stát (exekutiva a státní rozpočet) žádné peníze nevytváří. A úplným nesmyslem je tvrzení, že pokud by stát hospodařil s přebytkem, že ubývá z celkové hromady peněz. Hromada peněz v ekonomice nemá žádnou spojitost se státním dluhem. O tom, jaká hromada peněz bude v ekonomice rozhoduje především aktivita ekonomických subjektů a z toho plynoucí poptávka po penězích. Ani samotná ČNB jejich množství neurčuje, a dokonce ho ani nekontroluje (lze se domnívat, že výši peněz v systému ani sama přesně nezná). Z dokumentů ČNB je ale jasné, že se snaží prostřednictvím svých tzv. měnověpolitických nástrojů nepřímo ovlivňovat chování ekonomických subjektů tak, aby měly v konečném důsledku vliv na inflaci. Pokud zvýší úrokové sazby, peníze tečou (měly by téct) převážně ze systému do ČNB. Pokud úrokové sazby sníží, peníze by měly téct do ČNB do systému - vše primárně prostřednictvím repo operací s komerčními bankami (Repurchase agreement, Sell / Buy – back operace). V konečném důsledku to ale závisí jen a jen na chování ekonomických subjektů.

Důkaz:
https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/cnblog/Mnozstvi-penez-urcuje-ekonomika-nikoli-centralni-banka/

https://www.cnb.cz/cs/menova-politika/mp-nastroje/

https://www.cnb.cz/export/sites/cnb/cs/verejnost/.galleries/pro_media/konference_projevy/vystoupeni_projevy/download/holub_20180905_psp_cr.pdf

7.
Na závěr článku jeho autor v souladu s MMT tvrdí, že stát nepotřebuje daně a že prostřednictvím daní pouze vytváří poptávku po jinak bezcenných penězích, aby nás přinutil pracovat. Má to jistou logiku za předpokladu, že platí úvodní představa autora o neomezená moci státu v neomezené tvorbě peněz a jejich neomezeném utrácení.
Jenže autor článku nepředložil žádný důkaz o správnosti této teorie a současně přehlíží skutečnost, že tato teorie byla opakovaně a neúspěšně vyzkoušena v praxi:

https://www.patria.cz/zpravodajstvi/4130235/moderni-menova-teorie-anebo-spise-pohroma.html

Zastánci MMT bagatelizují historicky prokázanou závadnost a zhoubnost financování států prostřednictvím trvale a enormně narůstajících státních dluhů. Šíří mýtus o tom, že pokud jsou dluhy ve vlastní měně, nemůže stát zbankrotovat. A protože bankrot státu je vlastně platební neschopnost, není pak nic snažšího na odvrácení bankrotu, než aby si stát zase natiskl další peníze. Není vůbec jasné, proč si stát tedy musí půjčovat peníze, když si je může natisknout. I v autorově podání to zní nesmyslně, když tvrdí, že: "... peníze na nákup státních dluhopisů nutně pocházejí od státu (jejich vydavatele) a tak si vlastně stát de facto nic nepůjčuje". Nevysvětlil ale, proč si tedy stát půjčuje, když si vlastně de facto nic nepůjčuje.
Napadá mne jediné vysvětlení, které lze z článku při jisté snaze vydedukovat. Zdá se, že by bez půjčování (které ale není půjčováním) nefungovala ta mystická „účetní pumpa“, která z pasiv státu dělá aktiva (majetek) ostatních účastníků. Jiné vysvětlení totiž článek neposkytuje. Jak jsem ale prokázala v bodě 4, žádná pumpa na přeměnu pasiv státu v nové aktiva věřitelů (či dokonce „všech ostatních“) neexistuje. Natož aby přeměňovala pasiva státu na nový majetek „všech ostatních.

Zastánci MMT tvrdí, že dnešní svět již za poslední roky prokazuje platnost a správnost jejich MMT „moderní měnové teorie“ o bezedné kapse státu. Státy opravdu za poslední roky užívají dluhový doping. A je logické, že existují skupiny, které z toho profitují. Logicky také existuje poptávka po „moderních“ ekonomických a monetárních teoriích a jejích nositelích, kteří budou tento zájem hájit a prosazovat.
Autor článku v úvodu konstatoval, že ekonomika není exaktní vědou, ale má v sobě vždy nějaký ucelený jazykový narativ (pozitivní/normativní atd…). Asi to lze chápat tak, že v ekonomických úvahách a výkladech se zrcadlí také politické zaměření a preference. Zdá se, že zastánci MMT mají blízko k levému až ultralevému smýšlení a jejich argumenty nesmírně konvenují populistům. Přesto by tento slovní narativ neměl přehlušit argumentační a důkazní přesnost, exaktnost a snahu o historické ověřování – samozřejmě pokud jsou úvahy autora článku míněny jako vážné téma a hledání společensky optimálního uspořádání.

Je jasné, že jsem oponentkou závěrů, které článek nastiňuje. V úvodu článek uvádí, že pochopení MMT vyžaduje pochopení pravidel, kterými se finance řídí a zejména pochopení funkce rozvahy. Takže buď jsem je nepochopila, nebo je nepochopil autor článku.

V každém případě nejsem vystudovaná ekonomka, takže moje případné nepochopení není zas tak nepochopitelné. Ostatně i autor je, zdá se, samouk. Proto si dovolím odkázat na hodnocení udržitelnosti veřejných financí (včetně státního dluhu). Více v odkazu, kapitola č. 4 Udržitelnost veřejných financí a dluhová dynamika. Text pochází z Úřadu Národní rozpočtové rady, takže asi mainstream a žádná heterodoxie. Přesto (nebo právě proto) stojí na prostudování.

https://unrr.cz/wp-content/uploads/2020/06/Zpr%C3%A1va-o-dlouhodob%C3%A9-udr%C5%BEitelnosti-ve%C5%99ejn%C3%BDch-financ%C3%AD_2020_A.pdf

Nahlásit

+87
+
-

Klasická, i moderní monetární teorie mají několik společných bodů (a na ty společné je třeba se dívat, protože ty jsou pravděpodobně správně, kdežto v těch odlišných se hypotézy velmi pravděpodobně mýlí):

inflace vyšší než růst produktivity/HDP je selháním hospodaření státu

Problém samozřejmě je, že všechna ta čísla jsou hrubě odhadovaná (nikdo nemá tušení, jaká je skutečná inflace ani jaké je skutečné HDP nebo produktivita - všechno se to počítá jen tak "baj voko", kdy se nejdřív sčítají korunky s přesností na setiny halíře a pak se to vynásobí náhodně generovaným koeficientem).

Nahlásit

+6
+
-

Tady pak máte rozsáhlejší kritiku rakouské ekonomie:

https://e-logos.vse.cz/pdfs/elg/2013/01/03.pdf

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-2
+
-

Rakouská ekonomická věda je natolik vědecky "dokonalá", že je v praxi použitelná pouze jako absurdní politická ideologie. Podobně jako komunismus.

Komunismus byl založen na absolutní přednosti kolektivu.
Rakouská ekonomie je založena na absolutní přednosti jednotlivce.

Obojí jsou v praxi nepoužitelné extrémy.

Reálně aplikovatelná ekonomie, byť to nebude věda založená na dokonale vědeckých metodách, vychází z existence a důležitosti jak kolektivu tak jednotlivce. A díky tomu je taky i prakticky použitelná, byť nedokonalá.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-17
+
-

Výborné (a dnes s nově nastupující vládou, která má za cíl č. 1 konsolidaci veřejných financí) velmi aktuální téma. :-)

Popisu fungování současného peněžního systému v podstatě není co vytknout.
Jakmile se ale článek dostal k meritu věci k problematice státního dluhu, ocitáme se ve světě, který odporuje v některých ohledech realitě.

Předně stát není nějakým prvotním tvůrcem peněz samotných. Stát je tvůrcem toliko celého peněžního systému platného v dané zemi. Stát tvoří pravidla, podle nichž peněžní systém funguje, nikoliv peníze samotné.

Přísně vzato stát samotný není ani emitentem peněz. Stát si peníze, které utrácí půjčuje od bank nebo od domácností nebo je vybírá na daních. Rozhodně si je ale netiskne, jak by mohlo z článku plynout.

Na druhé straně, stát avšak společně s komerční bankou emitentem peněz je, stejně jako jím je i kterýkoliv jiný dlužník, který si půjčuje peníze od banky. Tvorba peněz je proces, kterého se vždy účastní dva subjekty, dlužník a banka. Avšak stát samotný (ani žádný jiný samotný subjekt) tvořit/emitovat peníze nemůže.

Stát taky samozřejmě netvoří peníze tím, že je utratí. Peníze stát vytvoří (společně s bankou) v okamžiku, kdy si je od banky půjčí (prodá státní dluhopis na primárním trhu). Tím, že již existující peníze utratí, stát tyto peníze pouze uvede do oběhu v ekonomice (objeví se v peněžní zásobě).

Není samozřejmě pravda, že stát nemusí financovat své výdaje. Stát taky potřebuje své výdaje financovat (půjčkou, výběrem daní) a pokud stát peníze utratí, odečtou se mu z peněžního účtu vedeného v bance úplně stejně jako komukoliv jinému.

Pravdou samozřejmě není ani autorův výrok, že "Výdaje státu musí být v sekvenci finančních toků dřív, než jsou jakékoliv jeho příjmy vůbec technicky možné." To by platilo, kdyby jediným dlužníkem, který může společně s bankou tvořit peníze, byl v celé ekonomice pouze stát. Tak tomu ale samozřejmě není. Peníze může společně s bankou vytvořit kdokoliv, takže i pro výběr daní může být v ekonomice dostatek peněz, bez toho, že by stát nejprve musel utratil své peníze a tím je uvést do oběhu v ekonomice.

Rozhodně také neplatí názor autora, že daně jsou zdrojem jakési síly současných peněz, údajně protože je každý daňový poplatník potřebuje na úhradu daní. :-) Je to spíše naopak, neboť daně snižují kupní sílu daňových poplatníků docela radikálním způsobem.

Skutečnou kupní sílu současným penězům dávají právě všichni ti dlužníci, kteří dluží bankám peníze např. z titulu provozního, spotřebního, hypotéčního... úvěru. Tito dlužníci potřebují získat peníze kromě daní a jiných výdajů i na splácení svých dluhů. Poptávka po současných účetních penězích je tak vždy principiálně a systematicky zajištěna, protože každou existující korunu někdo dluží bance a někdo jiný ji vlastní.

Nahlásit

-3
+
-

Nechám stranou hlavní téma článku, protože tolik času nemám, ale měl bych technickou poznámku k těm axiomům.
>>> cituji: "Ekonomie není exaktní věda. Existuje v ní mnoho směrů, které si často protiřečí, protože se víc než o matematiku opírají o vlastní příběh a sadu axiomů – tvrzení, která se předem pokládají za platná, a tudíž se nedokazují."

Za axiom je asi možné prohlásit kdejaké tvrzení, třeba, že Země je placatá, nebo třeba dutá. I na takovýchto tvrzení lze zkonstruovat nejrůznější teorie. Podobně je to s většinou axiomů v ekonomických teoriích s jedinou výjimkou, totiž se základním axiomem Rakouské ekonomické školy. Ten zní: "lidé jednají". Na rozdíl od jiných axiomů ekonomických škol, to ovšem není ledajaký axiom. Výrok "LIDÉ JEDNAJÍ" je totiž apriorní syntetický výrok ve smyslu Kantova dělení výroků. Jejich vlastností je skutečnost, že při pokusu takový výrok vyvrátit, popřete sami sebe. Jakýkoliv pokus o vyvrácení tohoto výroku je totiž JEDNÁNÍ :-)

Tento fakt zásadně odlišuje Rakušany od ostatních škol. Další podstatný rozdíl je v metodě. Všechny ekonomické školy, kromě té rakouské totiž používají metodu přírodní věd, tedy empirismus. Problém empirismu u společenských věd spočívá v interpretaci dat, která je nutně subjektivní. Ekonom vezme nějaká historická data, například statistiku, a vyloží si je tak, jak se mu zlíbí a pak na nich začne budovat svoji "teorii".

Tento problém odstranila rakouská škola tím, že založila svoji teorii na čisté dedukci odvíjející se od základního nezpochybnitelného "axiomu" . Proto nemá problém s falsifikací, po které volá pan Měrka. Stačí vyvrátit libovolnou implikaci a vše, co je za ní, přestane platit.

Z uvedených důvodů, je rakouská škola jediná relevantní ekonomie. Všechny ostatní teorie se k ní mají asi jako alchymie k chemii nebo astrologie k astronomii :-)

Nahlásit

+24
+
-