Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat.
Líbí se mi sousloví umírněný islamista v případě tohoto Turečka.
Jak vypadá náboženská svoboda za takového umírněného islamisty:
Od křesťanů se nyní přesuneme k různým odnožím islámu. Zajímat nás zde budou turečtí Alevité (neplést se syrskými Alawity, o nichž se v knize též hovoří). Alevitů je v Turecku snad 10 až 20 milionů (23). Jde tedy o poměně velkou menšinu. Alevité jsou značně heterogenní. Korán pro ně není jedinou svatou knihou. Odvolávají se na čtyři svaté knihy Tóru, Knihu žalmů krále Davida, Nový zákon a Korán. Arabština pro ně není liturgický jazyk. Někde se v rámci alevitských obřadů pily i alkoholické nápoje, dnes tomu tak již není. Důvodů je celá řada, mimo jiné svou roli sehrál i tlak sunnitské veřejnosti. Na některých obřadech se muži scházejí se ženami pod jednou střechou (24). Situace alevitů v Turecku není nijak zvláště dobrá. V 70. letech: "Situace v takto polarizované společnosti se vyhrotila natolik, že došlo k několika velkým pogromům na alevitské obyvatelstvo. S cílem rozpoutat nepokoje byly ze strany extrémní pravice [ve skutečnosti naiconalisté kladoucí důraz na sunnitský islám, pozn. autora] šířeny fámy typu: alevité otrávili zdroj vody u mešity, podpálili mešitu, hodili do mešity bombu, pijí v měšitě alkohol, vodí si do mešity lehké holky atd. Tyto provokace našly úrodnou půdu u náboženský konzervativního sunnitského obyvatelstva a v důsledku pouličních bojů, které trvaly týdny, zemřelo ve městě Marasi (Kahramanmaras) 109 osob (1978) a městě Corumu 57 osob (1980). Podobné nepokoje probíhaly i na jiných místech v zemi s početnou alevitskou populací. Například ve městě Malatyi byly vypáleny stovky alevitských provozoven a kanceláří, bez nepokojů se neobešly ani univerzity, kde probíhaly střety mezi různě smýšlejícími studenty." (25). Další příšernou událostí by masakr v hotelu Madimak v Sivasu, který si vyžádal roku 1993 smrt 37 lidí (26). Zajímavé je, že: "Alevité v Evropě se snaží vymezit vůči sunnitským muslimům původem z Turecka a ostře vystupují vůči fundamentalistickému islámu. Kladou důraz na společné hodnoty s Evropany a díky nim i na snadnou integraci do západní společnosti." (27). Dalo by se říci, že jde o ony tak trochu bájné umírněné muslimy. Ale tak jednoduché to není. Jak je z knihy patrné, je otázkou na kolik se alevité považují sami vlastně za muslimy. Někteří alevitské náboženství považují za jediný skutečný islám. Jiní se domnívají, že má více společného s křesťanstvím než s islámem. Existují i zcela ateistické a extrémně levicově orientované marxistické skupiny alevitů, kteří považují alevismus za sociální hnutí. A z termínu alevita se stala i etnická kategorie (28). Turečtí alevité se v současnosti obávají asimilačních tlaků ze strany vládní nomenklatury a zároveň mají strach z fyzických útoků, které by mohla přinést radikalizace turecké sunnitské společnosti. Dále: "Pokud by došlo k násilnostem, mají v Turecku žijící alevité obavu, že není nikdo, kdo by je ochránil. Armáda již ztratila svou někdejší moc a policie je pevně v rukou vládnoucího režimu." (29). Ani v tedy poměrně moderním a vyspělém Turecku není soužití s islámskou většinou žádná sláva. I když oproti Asyřanům či Koptům je zde situace o poznání lepší. (https://www.bawerk.eu/clanky/ recenze-knih/ve-stinu-islamu-r ecenze.html)
Turecku je většina muslimských konvertitů ke křesťanství protestanty. Stát ale neuznává protestantskou komunitu ani jako právnickou osobu. Vláda odpírá této komunitě svobodně vytvářet a udržovat místa uctívání. Protestanti v Turecku nemají žádnou ochranu a svou víru praktikují v neoficiálních náboženských sborech nebo církevních sdruženích. To by ještě celkem šlo, kdyby ovšem na jejich činnost se pak nezaměřovaly úřady a nesnažily se ji ukončit (17). Právě případ Turecka, o kterém jsme pojednali už i jinde (alevité), anebo případ Malajsie či Spojených arabských emirátů ukazuje, že i v relativně bohatých muslimských státech (v případě emirátů dokonce velmi bohatém státě), kam se i běžně jezdí na dovolenou, dochází celkem běžně k omezování náboženské svobody, a to nejen co se týká křesťanů. Zdá se, že hospodářská vyspělost zde nejde v ruku v ruce s náboženskou svobodou, jak by si jeden mohl myslet, i když je zde situace přece jen o lepší než třeba v Pákistánu či dokonce Nigérii. (https://www.bawerk.eu/clanky/ svoboda-a-jine/letem-svetem-ne jen-krestanu-v-nektery-islamsk ych-zemich.html)
Nahlásit
+7
+
-
Aleš Holub | 2. 6. 2021 09:29
Líbí se mi sousloví umírněný islamista v případě tohoto Turečka.
Jak vypadá náboženská svoboda za takového umírněného islamisty:
Od křesťanů se nyní přesuneme k různým odnožím islámu. Zajímat nás zde budou turečtí Alevité (neplést se syrskými Alawity, o nichž se v knize též hovoří). Alevitů je v Turecku snad 10 až 20 milionů (23). Jde tedy o poměně velkou menšinu. Alevité jsou značně heterogenní. Korán pro ně není jedinou svatou knihou. Odvolávají se na čtyři svaté knihy Tóru, Knihu žalmů krále Davida, Nový zákon a Korán. Arabština pro ně není liturgický jazyk. Někde se v rámci alevitských obřadů pily i alkoholické nápoje, dnes tomu tak již není. Důvodů je celá řada, mimo jiné svou roli sehrál i tlak sunnitské veřejnosti. Na některých obřadech se muži scházejí se ženami pod jednou střechou (24). Situace alevitů v Turecku není nijak zvláště dobrá. V 70. letech: "Situace v takto polarizované společnosti se vyhrotila natolik, že došlo k několika velkým pogromům na alevitské obyvatelstvo. S cílem rozpoutat nepokoje byly ze strany extrémní pravice [ve skutečnosti naiconalisté kladoucí důraz na sunnitský islám, pozn. autora] šířeny fámy typu: alevité otrávili zdroj vody u mešity, podpálili mešitu, hodili do mešity bombu, pijí v měšitě alkohol, vodí si do mešity lehké holky atd. Tyto provokace našly úrodnou půdu u náboženský konzervativního sunnitského obyvatelstva a v důsledku pouličních bojů, které trvaly týdny, zemřelo ve městě Marasi (Kahramanmaras) 109 osob (1978) a městě Corumu 57 osob (1980). Podobné nepokoje probíhaly i na jiných místech v zemi s početnou alevitskou populací. Například ve městě Malatyi byly vypáleny stovky alevitských provozoven a kanceláří, bez nepokojů se neobešly ani univerzity, kde probíhaly střety mezi různě smýšlejícími studenty." (25). Další příšernou událostí by masakr v hotelu Madimak v Sivasu, který si vyžádal roku 1993 smrt 37 lidí (26). Zajímavé je, že: "Alevité v Evropě se snaží vymezit vůči sunnitským muslimům původem z Turecka a ostře vystupují vůči fundamentalistickému islámu. Kladou důraz na společné hodnoty s Evropany a díky nim i na snadnou integraci do západní společnosti." (27). Dalo by se říci, že jde o ony tak trochu bájné umírněné muslimy. Ale tak jednoduché to není. Jak je z knihy patrné, je otázkou na kolik se alevité považují sami vlastně za muslimy. Někteří alevitské náboženství považují za jediný skutečný islám. Jiní se domnívají, že má více společného s křesťanstvím než s islámem. Existují i zcela ateistické a extrémně levicově orientované marxistické skupiny alevitů, kteří považují alevismus za sociální hnutí. A z termínu alevita se stala i etnická kategorie (28). Turečtí alevité se v současnosti obávají asimilačních tlaků ze strany vládní nomenklatury a zároveň mají strach z fyzických útoků, které by mohla přinést radikalizace turecké sunnitské společnosti. Dále: "Pokud by došlo k násilnostem, mají v Turecku žijící alevité obavu, že není nikdo, kdo by je ochránil. Armáda již ztratila svou někdejší moc a policie je pevně v rukou vládnoucího režimu." (29). Ani v tedy poměrně moderním a vyspělém Turecku není soužití s islámskou většinou žádná sláva. I když oproti Asyřanům či Koptům je zde situace o poznání lepší. (https://www.bawerk.eu/clanky/ recenze-knih/ve-stinu-islamu-r ecenze.html)
Turecku je většina muslimských konvertitů ke křesťanství protestanty. Stát ale neuznává protestantskou komunitu ani jako právnickou osobu. Vláda odpírá této komunitě svobodně vytvářet a udržovat místa uctívání. Protestanti v Turecku nemají žádnou ochranu a svou víru praktikují v neoficiálních náboženských sborech nebo církevních sdruženích. To by ještě celkem šlo, kdyby ovšem na jejich činnost se pak nezaměřovaly úřady a nesnažily se ji ukončit (17). Právě případ Turecka, o kterém jsme pojednali už i jinde (alevité), anebo případ Malajsie či Spojených arabských emirátů ukazuje, že i v relativně bohatých muslimských státech (v případě emirátů dokonce velmi bohatém státě), kam se i běžně jezdí na dovolenou, dochází celkem běžně k omezování náboženské svobody, a to nejen co se týká křesťanů. Zdá se, že hospodářská vyspělost zde nejde v ruku v ruce s náboženskou svobodou, jak by si jeden mohl myslet, i když je zde situace přece jen o lepší než třeba v Pákistánu či dokonce Nigérii. (https://www.bawerk.eu/clanky/ svoboda-a-jine/letem-svetem-ne jen-krestanu-v-nektery-islamsk ych-zemich.html)
Diskuze: Když Turek chřestí zbraněmi. Nearabský aspirant na vůdce Arabů
2. 6. 2021 | 1 komentář | 2 782
Přihlášení do diskuze
Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat.
Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.
Příspěvek, který se vám nejvíc líbí
Aleš Holub | 2. 6. 2021 09:29
Aleš Holub | 2. 6. 2021 09:29
Nahlásit