Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Diskuze: Babiš měl smůlu, potopa přišla už za něj

Přihlášení do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

To vše co se v článku píše je pravda a kdo věci sledoval tak to věděl.

Co se ví dál:

1. Leadership AB a jeho podnikatelské know how je založeno z velké části na, stručně řečeno, netržní ekonomické strategii, tudíž nulové zkušenosti a nutnosti se orientovat ve zdravých ekonomických zákonitostech.
2. Akcelerátorem jeho politické moci byla a je jednak politická neschopnost opozice, servilita jeho politických souputníků a přisluhovačů a jednak politická negramotnost jeho voličů.
3. Akcelerátorem současné a blížící se ekonomické situace v ČR je odborářský pokřik Středuly (takto potenciálního kandidáta na prezidenta sic) a všech těch státem placených zaměstnanců, kteří využili situace a zvrátili poměr výše platů ve státní sféře ve svůj prospěch na úkor sféry produkční.
4. Hamáčkem zmíněná komise jsou parlamentní volby 2021. Netřeba nic vyšetřovat.
5. Každý zodpovědný občan se mohl/měl alespoň orientovat a na přicházející situaci se mohl/měl dle svých možností připravit. Je jen na něm a na jeho obranných mechanizmech jak se s nastávající situací vypořádá.
6. Již dnes je jasné nebo alespoň velmi pravděpodobné (vzhledem ke všeobecné politicko-ekonomické gramotnosti), že po volbách to nově vzniknuvší vláda v krátké době odskáče a přijde doba ještě horší vlády než je ta dnešní.
7. Za povšimnutí ještě stojí ta hradní kohorta a její pokusy vyždímat z posledních chvil panování co to jde, za převažujícího aplausu dezorientované veřejnosti.

Howgh, domluvil jsem :-)

Nahlásit
+109
+
-

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Dnes již klasické nesmysly o šetření státu v dobrých časech, aby měl stát co utrácet v těch zlých. "Pouhé" zastavení růstu dříve stabilně rostoucího státního dluhu panu Páleníčkovi nestačí, přitom jde z hlediska polistopadového vývoje státního dluhu o zcela zjevnou a nepřehlédnutelnou kladnou výjimku z jinak z velmi neutěšeného stavu. On tuto situaci označuje slovy totální rozvrat veřejných financí. :-) A pokud má na mysli současné deficity, pak vše je v nejlepším pořádku. Ceny příliš rychle nerostou ani neklesají a nezaměstnanost se vzhledem k vážnosti situaci vyvíjí celkem dobře. A pokud tento vývoj doprovází razantní růst deficitu, nejde o nic zavrženíhodného. Jde jen o pasivní odraz vývoje chodu ekonomiky a jen na kondici tohoto chodu záleží. Na velikosti státního dluhu jednoduše nezáleží.

Pan Páleník znovu doporučuje státu spořit v dobrých časech. :-) Problematičnost uvedeného konceptu spoření v dobrých časech na zlé časy spočívá v tom, že již tento (zdánlivě bohulibý) záměr může urychlit příchod oněch zlých časů, ne-li je přímo vyvolat. Současně platí, že ty dobré časy zde nenastaly pouze díky oživení okolních ekonomik. Dobré časy zde nastaly rovněž díky onomu zvyšování mezd a důchodů, resp. především díky tomuto. Nebýt růstu životní úrovně, ocitli bychom se ve státě stále chudých občanů, kteří by se s dopady krize potýkali mnohem hůře, než máme možnost nyní. Takže opak je pravdou. Aktivní spoření státu v dobrých časech jen zanechá obyvatelstvo mnohem zranitelnější v krizi, kterou tím svým spořením může stát jen uspíšit nebo prohloubit. Naopak stát musí dobrých časů využít k tomu, aby z nich těžili všichni, tedy i státní zaměstnanci a důchodci. Pokud by stát chtěl zvedat důchody a platy státních zaměstnanců v krizi, ozval by se zase ryk rozpočtově "zodpovědných" bláznů, jako jsme toho svědky právě nyní v souvislosti se snížením daně z příjmů na 15% z hrubé mzdy.

Jinými slovy i díky onomu kritizovanému nevytváření rozpočtových rezerv jsme se díky zvyšování platů a důchodů ocitli v tak dobrých časech, v jakých jsme se před krizí ocitli. Pokud bychom se po Kalouskovsku tehdy "odpovědně" chystali na ty zlé časy, pak by ty dobré časy nebyly tak dobré, jak jsme je zažili, pokud bychom se nějakých dobrých časů vůbec dočkali. I zde platí, něco za něco. I příprava na zlé časy něco stojí. Za onu přípravu na zlé časy bychom platili tím, že ony dobré časy by nebyly tak dobré, jak by mohly být.

Lze tak shrnout, že chystáním se na ty zlé časy by se stát předem a jistě(!) vzdával zčásti oněch časů dobrých, a to vše pouze z důvodu možného(!) budoucího příchodu časů zlých! A přitom úplně zbytečně! Uvedeným spořením státu na zlé časy pouze u jednotlivých občanů (či rodin) zajistíme, že časům zlým budou čelit v relativně slabší ekonomické kondici, když současně stát žádné rozpočtové rezervy na horší časy vůbec nepotřebuje, jak vysvětluji dále.

Od liberála bych navíc očekával, že bude horovat spíše za to, aby se na horší časy připravoval individuálně každý jednotlivec(!), podle svého uvážení a ne stát. Z hlediska připravenosti na horší časy mi přijde určitě vhodnější, pokud budou dané situaci čelit primárně jednotlivci s jejich vlastními rezervami. A je pouze jejich věcí, zda si individuálně dobrých časů užijí na plno, nebo část svého majetku použijí na tvorbu rezerv pro příchod jejich individuálních horších časů. Proč by toto měl za ně dělat stát? Stát by pouze v dobrých časech jednotlivcům neměl komplikovat tvorbu oněch individuálních rezerv jalovými a zbytečnými snahami o dosahování rozpočtových přebytků (vysoké daně, fiskální restrikce, fiskální "odpovědnost"...), a to platí jak pro dobré, tak pro špatné časy!

Nyní k tomu, jak by měl stát v dobrých a zlých časech využívat své rozpočtové možnosti. Pokud stát hospodaří v dobrých časech v podstatě vyrovnaně, čehož jsme byly v minulých letech svědky, pak lze takové chování státu v dobrých časech považovat za odpovědné, úspěšné a prospěšné. Ve zlých časech by pak stát měl pomáhat státními penězi všude, kde je potřeba, bez ohledu na rozpočtové "následky" s cílem eliminovat co nejvíce dopady dané krizové situace. K tomu však stát nepotřebuje předem tvořit žádné finanční rezervy.

Dané problematiky se dotýká rovněž obecně rozšířený omyl, že v krizi vzniklé státní dluhy bude někdo muset v budoucnu splatit. Z hlediska chodu ekonomiky (o to jediné tady jde) je totiž výše státního dluhu zcela irelevantní veličinou. Nebudu moc přehánět, pokud napíšu, že údaj o státním dluhu je jen bezvýznamným číslem zapsaným kdesi v účetnictví státu. Koho zajímá, jak velké toto číslo je a proč?

Stát a jeho v podstatě bezmezné možnosti zadlužit se, zde máme právě proto, aby v krizích nemuseli zbytečně trpět občané státu a firmy v něm podnikající. Stát a jeho státní rozpočet je v podstatě bezedným absorbérem všech negativních ekonomických šoků, umožňující bez fatálních následků přečkat i velmi zásadní narušení chodu ekonomiky.

Chápu, že tento způsob náhledu na státní rozpočet je v příkrém rozporu se současnou doktrínou fiskální "odpovědnosti". Jenže doktrína fiskální "odpovědnosti", která hlásá, že státní dluhy je třeba mít pod kontrolou, neboť jednou přijde den, kdy budou muset být splaceny, je zcela chybná. K tomu, aby státní dluhy musely být splaceny neexistuje jediný racionální ekonomický důvod.

Proč není nutné splácet státní dluhy?

Principiální důvody:

Kdo je dlužníkem a kdo tedy má splácet státní dluh, je každému jasné. Z právního hlediska je subjektem, který má povinnost splatit státní dluh je formální dlužník, kterým je stát. Avšak jak může stát, který není podnikatelsky aktivním subjektem (a tak to má v tržní ekonomice být) splácet své dluhy? No jedině z příjmů, kterými disponuje, tedy převážně z daní, které platí firmy a občané. Lze tak uzavřít, že skutečnými (nikoliv jen formálními) dlužníky ve vztahu ke stáním dluhům jsou daňoví poplatníci daného státu.

Obdobně netriviální je ale i otázka, kdo je věřitelem státu. Jednoduchá, ale velmi zavádějící odpověď zní, že věřitelem státu jsou aktuální majitelé státních dluhopisů. Uvedené ale platí jen ve vztahu k zcela marginální části státního dluhu (typicky v případech, kdy stát prodává své dluhopisy přímo občanům). Drtivá většina věřitelů jsou ale opět občané a firmy (z nichž drtivá většina jsou také daňovými poplatníky). Zjednodušeně se dá totiž říci, že primárními věřiteli státu jsou aktuální držitelé peněz, které banky vytvořily v okamžiku, kdy tyto peníze půjčily státu. Jinými slovy věřiteli státu není opět nikdo jiný, než zase daňový poplatníci, kteří by tak měli penězi jimi odvedenými na daních splácet státní dluhy v podstatě sami sobě. Ekonomická nesmyslnost této situace, kdy někdo splácí dluh sám sobě, je zřejmě evidentní.

Dalším principiálním důvodem, proč splácení státního dluhu je nesmyslné, spočívá v tom, že peníze, které nejprve stát vybere na daních od daňových poplatníků a pak jimi splatí bankám státní dluh, v bankách prostě zaniknou. Nikdo ty peníze nezíská, nikdo z toho nemá nějaký reálný prospěch. Po pokusu o splacení státního dluhu by tak zde zůstala pouze trpká pachuť z navýšení daní, které bylo nutné pro vybrání dostatečně velké částky, tak aby mohl být státní dluh splácen, pokud by tedy takové zvýšení daní nevedlo nakonec k opačnému vývoji, tedy k poklesu ekonomiky a naopak sníženému výběru daní a tedy naopak k růstu státního dluhu, namísto jeho splacení. Platit státu dvojnásobné daně jen proto, aby peníze, které odvedete následně zanikly, je neobhajitelná absurdita. Stejně tak krach státu vůbec nic neřeší, protože s dluhy státu při něm zaniknou i úspory (či obecně peníze) firem a občanů daného státu.


Praktické důvody:

Pokud připustíme, že státní dluhy by měli občané a firmy splatit, pak nám zde vyhřezne další absurdita tohoto počínání. Splacením státního dluhu totiž stát a občané a firmy v něm sídlící vůbec nic nezískají. Splacením dluhu sice dojde k tomu, že v kolonce státní dluh bude zaúčtována nula, současně ale občané a firmy daného státu o částku splaceného dluhu zchudnou. Tato situace nás tedy staví před otázku: chceme splnit naši pseudomorální povinnost splatit státní dluh za tu cenu, že o výši státního dluhu zchudneme a odměnou nám bude jen neuchopitelný "dobrý" pocit nulového státního dluhu? Nebo se smíříme s tím, že ve státním účetnictví je zapsána cifra představující státní dluh a dál budeme pokračovat ve svých životech bez zbytečného násilí v podobě splácení státního dluhu, kterým nikdo nic nezíská?


Z vnějšího pohledu pak celá věc vypadá následovně. Buď bude existovat stát s bohatými občany a firmami a prosperující ekonomikou, který je ale zadlužený, nebo budeme vidět stát sice oddlužený, avšak s chudým obyvatelstvem a firmami a s decimovanou ekonomikou. Třetí (v případě marných snah o splacení státních dluhů ta nejpravděpodobnější) možnost je ta, že se stát neúspěšně pokusí o splacení nesplatitelného dluhu, kdy zde zbyde ještě zadluženější stát navíc se zchudlým obyvatelstvem a zdecimovanou ekonomikou. Pro mě je volba zcela jasná. Volím raději život bohatých jednotlivců v zadluženém státě s fungující ekonomikou, než jistotu živoření ve zdecimované ekonomice s chudým obyvatelstvem v možná(!) oddluženém státě, pravděpodobněji však ve státě ještě více zadluženém.

Dalším důvodem, proč je splácení státního dluhu jen zbytečným masochismem je skutečnost, že "problém" státního dluhu lze vyřešit velmi efektivně a elegantně tak, že jej prostě na trhu skoupí centrální banka daného státu, což se v posledních letech v podstatě běžně děje v rámci kvantitativních uvolňování. Vzhledem k tomu, že centrální banku vlastní stát, pak nastává situace, kdy stát dluží instituci, kterou sám vlastní, tedy z určitého pohledu dochází k tomu, že stát formálně již nedluží dřívějším "cizím" držitelům státních dluhopisů a namísto toho dluží nově sám sobě.


Nevyčítejte tedy vládě, že Vás neškrtila v dobrých časech, protože byste dnes nebyli v takové ekonomické kondici, v níž jste nyní. To, že si stát nevytvořil v dobrých časech rezervy na zlé časy není z mnoha výše uvedených důvodů vůbec důležité. Naopak by bylo chybou, pokud by se o to stát pokoušel. Navíc konkrétně ČR je jednou z nejméně zadlužených vyspělých zemí, takže k dalšímu zadlužování z titulu absorbce i velmi vážných ekonomických šoků má stále obrovský potenciál, bez toho, že by hrozilo, že na nás zaklekne ECB a/nebo MMF s tím, že si tady žijeme moc nad poměry, jako se to stalo Řecku. Také z tohoto důvodu je potřeba mít skutečnou měnovou autonomii, tedy vlastní měnu a vlastní centrální banku, která má příslušné pravomoci a potřebnou míru autonomie, což právě Řecku tehdy tak citelně chybělo.

Uvedl jsem spoustu důvodů, proč by se nemělo trvat na tom, že se státní dluh musí splatit. Zajímalo by mne tedy, zda někdo má relevantní a silnější důvody, proč by se na splacení státního dluhu mělo pohlížet jako na zcela nevyhnutelné.

Z uvedeného by mělo být zřejmé jako strašně hloupá a jalová je kritika pana Paleníčka. :-)

Nahlásit
-90
+
-

No, mám podobný odhad pro budoucnost, i s ohledem na to, že A.Babiš očividně ztrácí energii a ochotu dále vládnout. Takže bychom se měli zaměřit na nově vznikající vládu. Kdo bude premiérem a jaká koalice bude vládu sestavovat. A hlavně, jak bude ty gigantické problémy řešit. Myslím, že důsledky covid převrství mnoho oborů, předefinuje světovou ekonomiku a ještě zhorší postavení EU ve světě. Pokud zůstaneme v segmentu výrobců s nižší přidanou hodnotou (a nic nenasvědčuje, že by se to mělo změnit) a s podhodnocenou korunou, pak se nízká nezaměstnanost udrží. Také závislost našeho energetického mixu na dovozu z Německa (OZE a plyn) bude fatální. Bude to ještě "zajímavé".

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Přirozená práva jsou taky jen lidským konstruktem úplně stejně jako ty zákony. Právo obecně není konceptem, který by měl nějaký smysl a obsah na úrovni jednotlivce. Právo je konstrukce, která má obsah a smysl pouze ve společnosti. Kdyby zůstal jen jediný člověk na světě, žádná přirozená práva by neměl. Neměl by vůči komu by je uplatnil.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

Fyzikální zákony existují objektivně, nezávisle na lidské vůli. Lze je jen postupně objevovat.

Přirozené právo dtto.

Ale legislativu (opak práva) vymýšlejí lidé (kteří mají stejná přirozená práva jako já) a nutí mi ji násilím - nelegitimně, protože nemají větších přirozených práv, než já, nemají můj souhlas k vládnutí mé osobě.

A v principu je úplně fuk, zda mi tu legislativu nutí císař, fýrer, generální tajemník, parlament, prezident, premiér, papež, šejch či šaman. Vždy jde o stejně nelegitimní násilné počínání.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+1
+
-

S fyzikálními zákony nemáte problém, protože je nemůžete ovlivnit a jsou Vám "vnuceny" přírodou a samozřejmě omezují Vaši absolutní svobodu.

Se státními zákony máte problém, přestože je také nemůžete v podstatě ovlivnit a jsou Vám taky vnuceny silou vlády a omezují Vaši absolutní svobodu.

Podle Vaší vehemence s jakou se snažíte porazit stát, se domnívám, že jednou Vám to přijde nedostatečně ambiciózní a pustíte se i do těch přírodních zákonů. :-)

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Však ze mě to taky fanouška fuldonomiky neudělalo. Právě naopak mě tím MMT děsí tím víc.
Ale jsem rád, že vím, jak to ti noví plánovači chtějí provádět...

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

"Za vaše názory jsem rád, dost jsem se poučil a třeba pochopil bankovnictví."

Ano, to asi je užitečné.
Před nedávnem jsem třeba na YouTube viděl zajímavé video hezky popisující ekonomické fungování nacistických koncentračních táborů. Jsem autorovi opravdu vděčný, že to tak hezky v tom videu popsal. Nicméně to ze mě fanouška koncentráků neudělalo. Ale i tak "poznej svého nepřítele" je také dobré :-)

Popisovat fungování dnešního finančního systému je prospěšné. Ale je potřeba mít na paměti, že to jsou zkrátka arbitrární a ne přirozeně (tržně) vzniklá pravidla a instituce. Je rozdíl učit se fyziku (na lidské vůli nezávisle existující zákony) a "Evropské právo", "Fungování koncentráků" a podobně - to jsou (některými) lidmi stvořené a prosazené (násilím vynucené) věci, nic přirozeného, morálního, legitimního. Je to jako se učit o tom, jaká tyranský alkoholik v sousední vesnici doma nastavil pravidla, za co bil manželku, jak mu děti musely chodit pro pivo a podobně.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+1
+
-

Děkuji za Vaši reakci. Zrovna s Vámi a Honzou_ se dá docela věcně diskutovat. :-)

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

1. Napsal jsem "na základě anarchie a chaosu", tedy explicitně rozlišuji mezi anarchií a chaosem. Snažím se nepoužívat nesmysly typu "průhledně a transparentně". :-) Nicméně musím současně dodat, že se domnívám, že anarchie a chaos k sobě patří stejně jako stát a pořádek. :-)

2. Ano, moje chyba. :-)

3. "Za vaše názory jsem rád, dost jsem se poučil a třeba pochopil bankovnictví." Tohle mě těší. :-)

"Ovšem co se stane, až tomu lidi přestanou věřit?"

Pokud člověk pochopí, není odkázán na to, že musí věřit a nemůže tedy ani přestat věřit. Leda by přestal věřit svému úsudku, že by přestal věřit tomu, že chápe. :-) Na individuální úrovni tedy problém není. Kolektiv to je jiná káva. Zde může převážit podíl toliko věřících, kteří přestanou věřit, protože je někdo přesvědčí o pravosti jiné víry a těm co pochopili to bude k ničemu nebude, protože převáží vliv těch, co "tomu přestali věřit". Takže ano problém je šíření nepravé víry a absence snahy chápat namísto jen věřit. Proto mě těší, když někdo napíše, že pochopil a ne, že jen se mnou souhlasí, protože v takovém případě může jít jen o tu víru. Takže poctivá odpověď na Vaši otázku "Ovšem co se stane, až tomu lidi přestanou věřit?" zní, nevím, ale nic dobrého neočekávám. :-)

"Jenže občas nějaký stát zkrachuje. Doteď jsem nepochopil, proč ve Venezuele to nefunguje a u nás by mělo... "
Ano. Moje tvrzení, že stát splácet své dluhy nemusí (reps. obecně drtivá většina všech tvrzení kohokoliv) neplatí absolutně ve všech případech. Svět je moc složitý na to, aby v něm platili příliš obecná tvrzení. :-) Základní podmínky pro to, aby stát nemusel splácet své dluhy jsou následující: funkční tržní ekonomika, vlastní měna a autonomní centrální banka. Nemusím být velký odborník na situaci ve Venezuele, abych dospěl k závěru, že ve Venezuele chybí právě ta funkční tržní ekonomika. Když v daném státě nefunguje tržní ekonomika je v podstatě jedno jestli stát musí nebo nemusí splácet své dluhy. V takovém případě je nesplácení státních dluhů tím menším problémem. :-)

4. Drtivá většina peněz je kryta závazkem dlužníka. Některé peníze ale spojeny se závazkem dlužníka být nemusí. Soukromý dlužník zpravidla svůj dluh splatí tak, že produkuje, produkci na trhu prodá a utrženými penězi splatí bance svůj dluh a tyto peníze zase zaniknou. Takže u peněz, které vznikly bankovní půjčkou soukromému subjektu, lze tvrdit že jsou kryty budoucí produkcí dlužníka.

Peníze, které získá stát prostřednictví emise státních dluhopisů od banky nejsou kryty budoucí produkcí státu. Tyto peníze se tak v daném ohledu existence závazku budoucí produkce posouvají oproti penězům spojeným se soukromým dluhem na obdobnou úroveň, na jaké se nachází např. komoditní peníze, nebo BTC, které rovněž nejsou spojeny se závazkem kohokoliv k budoucí produkci. Jistě jde o méně "kvalitní" peníze, ale ne až tak moc nekvalitní, abychom o nich mohli psát jako o penězích bez hodnoty. I těmto penězům totiž dává kupní sílu funkční tržní ekonomika, v níž si za tyto peníze může koupit každý to samé, jako za peníze zavazující dlužníka k budoucí produkci. Samozřejmě určitá obezřetnost je v případě těchto "státních" peněz na místě, protože přemíra emise takovýchto "státních" peněz by mohla způsobit nadměrnou inflaci. Proto vždy, když píšu o tom, že státní dluhy není třeba splácet, upozorňuji zároveň na to, že je důležité sledovat vývoj cen statků zahrnutých do spotřebního koše a tomuto vývoji utrácení "státních" případně přizpůsobovat. Ano zde je pro stabilitu ekonomiky vážné a docela zásadní riziko. Stejně jako existuje riziko nevhodně načasované fiskální restrikce (či obecně peněžní kontrakce), která může mít neméně vážné následky.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

1. Anarchie není chaos. Anarchie znamená "bez vládce". To, že do nás od dětství vštěpovali, že bez vládce to nejde, je hlavně díky státu.
2. 3. pád komu čemu - mně.
3. Za vaše názory jsem rád, dost jsem se poučil a třeba pochopil bankovnictví. Ovšem co se stane, až tomu lidi přestanou věřit? Vy tu pak můžete hlásat, že stát svoje dluhy platit nemusí. Jenže občas nějaký stát zkrachuje. Doteď jsem nepochopil, proč ve Venezuele to nefunguje a u nás by mělo...
4. Všechny CZK jsou kryté produkcí? I ty státní dluhy?

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

OK, děkuji, postřehl jsem Vaše odpovědi se zpožděním. Ne se vším co píšete souhlasím, ale jistý nadhled sdílím. Úroveň některých diskuzí zde mne netěší, na druhé straně diskuzemi na Finmagu nekončí svět.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

Ano, ten příspěvek jsem chtěl adresovat Vám. :-)

Nejsem odborník na to, abych posoudil rizika a přínosy budování nějakého kanálu. :-) Nicméně, pokud by nějaká investice státu byla zcela zjevně nesmyslná, tak si myslím, že lepší by bylo ty peníze "prožrat", optimálně tak, že by se o danou částku snížily daně. :-)

Nalití peněz do ekonomiky způsobem, že se rozkradou ty peníze v tzv. veřejných zakázkách, které se vydávají za státní investice, mi tedy blízká vůbec není a nemyslím si, že by tento způsob nalití peněz nějak významně pomohl k odvrácení krize. :-)

Nejsem vůbec zastáncem myšlenky, že utracení peněz za nějakou státní investici nějak účinně pomůže řešit příčinu konkrétní krize, kterou je např. příliš nízká kupní síla nízkopříjmových skupin obyvatelstva. Nemyslím si, že ty peníze protečou přes investici k těm potřebným. Zde by určitě lépe pomohlo zvýšit odečitatelnou částku základu daně více, než např. investice do nějakého informačního systému, což je dodavatelský sektor, kde žádní nízkopříjmoví zaměstnanci nepracují.

Dovedu si představit, že stát by mohl investovat do vybudování např. silniční infrastruktury tam, kde je to třeba k zamýšlené soukromé investici do vybudování nových produkčních kapacit a jediné, co tomu brání je neexistence této infrastruktury.

Moji teorii si tedy vysvětlujete mylně. Nejsem zastáncem vyhazování státních peněz z okna za nějaké "investice". To už je mi milejší, když stát ty peníze "prožere" např. zvýšením mezd učitelům. Ostatně současní politici se už přizpůsobili onomu trendu "proinvestování" a zvyšování důchodů nebo platů označují jako investice do lidí. Neměli by se ale stydět za to, že lidem přidají a maskovat to jako jakési investování. Nikdo si netroufne na rovinu říct, že v při požáru je třeba především hasit a ne nechat domy shořet a vrhnout se rovnou do stavby nových domů. Asi k tomu mají dobré důvody.

Takže nesmyslné investice samozřejmě nic nezachrání, žádný zázrak se tedy nekoná a není tedy co vysvětlovat. Naproti tomu navýšení mezd a důchodů, které proběhlo v minulých letech, označované často za prožírání budoucnosti, hodnotím velmi pozitivně (vzpomeňte si jak se tu naříkalo, že tak strašně zaostáváme v kupní síle za vyspělými evropskými zeměmi). Pozitivně už jen z toho důvodu, že nás koronakrize nezastihla tak finančně zdecimované, jak bychom byli, pokud by uvedený růst příjmů domácností nenastal. Nalévání peněz do ekonomiky funguje. Jen to nesmí být přes nesmyslné "investice".

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

"Z toho by se dal dovodit dotaz proč by takovy stat vyhlasoval dobrovolne statni bankrot a co by bylo pricinou takoveho reseni ?"

Mě dobrovolné vyhlášení bankrotu státu, který má vlastní měnu a autonomní centrální banku připadá jako nesmysl. U měnových reforem byla hloupá a obecná obava, že domácnosti mají příliš mnoho peněz. Nejprve to udělal Rašín (dnes bychom řekli, že byl rozpočtově velmi odpovědný) a pak to udělali komanči. Politická orientace není rozhodující. Důvodem bylo něco prostě udělat, aby nebylo v oběhu tolik peněz. Primitivní představy o fungování peněz vedou prostě k těmto zkratům typu měnová reforma. Přechod z účetních peněz na BTC by byla ta nejbrutálnější měnová reforma, jakou lidstvo dosud nezažilo. A motivy jsou zase stejné. Moc peněz (údajně). :-)

Jinak hyperinflace nic neřeší. Hyperinflace je zvláštní a zcela pošetilý způsob, jak se uživatelé peněz zbavují privilegia používat peníze. Nic víc. Taková masová demence je to, hromadné vypnutí mozků.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

"Muzeme priznat, ze vykon a cinnost politiku je nezridka vedena jejich osobnim prospechem nez celospolecenskym prospechem?"

Ano, v určitém rozsahu určitě. Nicméně stát pořád představuje instituci, která může pomoci v krizi, a to i přesto, že morální vlastnosti politiků nebudou stát za moc. Dokonce zde vidím i opačné nebezpečí, že to politici s usilováním o "blaho" společnosti přeženou a buď vyvolají vysokou inflaci (popř. hyperinflaci) nebo (jako Rašín) deflaci a vážnou krizi. Optimální politik toho moc nedělá, ale je k dispozici, když je ho opravdu potřeba např. v krizi jakou prožíváme dnes. Takoví politici nám chybí. :-) Bohužel politik, který by měl program typu, nic nebudu dělat, pouze teprve až bude velmi nutné něco řešit (a nevím co to v budoucnu bude), tak se můžete spolehnout, že se aktivně zasadím o opatření, která pomohou, v této (ani jiné) zemi neuspěje. :-) Rozhodně se tedy nerozcházíme v názoru, že čím méně stát bude za standardní situace zasahovat do ekonomiky, tím lépe. Nicméně v tomto svém názoru nejsem absolutista jako mnoho jiných a myslím si, že některé záležitosti do správy státu prostě patří (např. zdravotní péče, sociální péče, důchody, policie, soudy, armáda ...).

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

"Muzeme prohlasit, ze se takto jiz stalo v nekolika zemich a ze tudiz vyse statniho dluhu byla a je faktorem, ktery v konecnem dusledku skutecne ovlivnuje zivotni uroven obyvatel te ktere zeme, a to v extremnim pripade az na uroven hyperinflace a takove danove zateze, ze se jedna v dusledku o fakticky ekonomicky kolaps jeho obyvatel ( v jemnejsim pripade likvidaci uspor resp. slusne urovne penzijniho zajisteni) ?"

Ano v některých zemích to nedopadlo dobře a mělo to fatální následky pro poměry v těchto zemích. Ale jak jsem psal výše, jde o země, které nemají státní dluh pod kontrolou v tom smyslu, že není ve vlastní měně a není zde autonomní centrální banka. Nicméně ani tyto atributy nezaručují, že se nic špatného nemůže stát. Paradoxně právě v okamžiku, kdy ČSR vznikla jako samostatný stát a vznikla i autonomní centrální banka tak toto tehdy nepostačovalo k tomu, aby za první republiky nepřijala vláda s ministrem vnitra Alisem Rašínem zákon o měnové reformě, který následně přivedli bolševici k "dokonalosti". Rašín byl známý prosazováním doktríny spořivosti a pevné české koruny. Tyto na první pohled úctyhodné myšlenky se ale ukázaly být velmi škodlivými a pro českou ekonomiku i finanční situaci mnoha českých domácnosti velmi devastující. Pouhé instituce v podobě vlastní měny a autonomní centrální banky tak mohou být v případě příchodu rozpočtově "odpovědných" politiků úplně k prdu. Ano od začátku píšu o tom, že žádná jistota ideálního peněžního systému zde neexistuje a že i ideální systém může zůstat politiky nevyužitý (v lepším případě) popřípadě může být i aktivně politiky chod ekonomiky poškozen snahou o uplatnění opačných principů, než na jakém je peněžní systém založen (to v horším případě). Nic není zaručeno. Současný systém pouze poskytuje užitečné i nebezpečné možnosti. Jestli budou využity (nebo nevyužity, popř. zneužity) záleží na tom, koho si lidé zvolí, a to koho si zvolí, zaleží také na tom, zda vůbec znají možnosti, jaké politikům současný peněžní systém poskytuje a s jakými reálnými riziky je spojen.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

"Muzeme prohlasit, ze pokud politici pracuji s timto nastrojem ve svuj prospech a bez valneho ohledu na pripadne negativni nasledky, pak existuje nebezpeci, ze vznik statniho dluhu muze zpusobit ekonomicke problemy (hyperinflaci, neschopnost refinancovat statni dluh na dluhopisovem trhu, neunosne vysoke urokove sazby), ktere mohou znamenat rozvrat spolecnosti ?"

Ano politici mohou svým jednáním nadělat mnoho škod, stejně jako mohou ekonomice pomoci. Státní dluh ani žádné jiné dluhy samy o sobě hyperinflaci způsobit nemohou. Nadměrné dluhy (státní i soukromé) by mohly vést spíše k dezinflaci a deflaci. K hyperinflaci mohou teoreticky vést velké úspory, nebo (a to spíše) razantní růst rychlosti oběhu peněz v ekonomice (typicky v rámci nějaké paniky). Nebylo by ale poctivé zamlčet, že velké dluhy (je jedno, zda státní nebo soukromé) souvisí s velkým objemem existujících peněz. A velký objem peněz v držení domácností může navodit pocit, že už není třeba dále pracovat, což by mohlo vést k poklesu produkce, a tedy k situaci, kdy k velkému množství peněz bude k dispozici stále menší a menší objem produkce, kterou lze za peníze koupit. Tomuto fenoménu říkám past obecného pocitu bohatství a blahobytu. A mám podezření, že v určité podobě a do určité míry se tato past projevuje např. právě v Japonsku.

Odpovědí na obavu nemožnosti refinancování příliš vysoké státního dluhu na dluhopisovém trhu je existence autonomní centrální banky, která může nakoupit v podstatě neomezené množství státního dluhu, který emituje majitel dané centrální banky - stát. Takovéto skupování státních dluhopisů vede k tomu, že stát dluží peníze subjektu, který sám vlastní. Toto považuji za velmi účinnou prevenci vámi uváděného problému ztráty kredibility státu na dluhopisových trzích. U Řecka toto nefungovalo právě proto, že Řecko vstupem do eurozóny ztratilo autonomní centrální banku i vlastní měnu. Respektive ECB promarnila šanci trhům ukázat, že problémy jakékoliv ze zemí eurozóny na dluhopisových trzích je ochotna okamžitě řešit svou neomezenou pozicí na straně kupujícího. Draghi prohlásil, že pro záchranu eura udělá cokoliv, co bude třeba, až teprve když začalo téct do bot Itálii a Španělsku. Špatně a strašně pozdě! To byla velká chyba a přenechání iniciativy účastníkům trhu, které pak ECB a EU nakonec finančně zachraňovali, protože pokles cen státních dluhopisů nakonec ohrozil právě ty banky, které paniku na trzích s dluhopisy iniciovaly.

Neúnosně vysoké úrokové sazby, které mohou znamenat rozvrat společnosti? Toto riziko ohrožuje především soukromé subjekty závislé na dluhovém financování své činnosti, nikoliv státy a toto riziko má plně v rukách centrální banka. Ta nastavuje výši krátkodobých úrokových sazeb a pomocí QE je schopna velmi efektivně "držet" sazby na celé délce výnosové křivky. Státy mohou splácet půjčenými penězi i úroky (nejen jistiny splatných dluhopisů), samozřejmě. Zde žádné ohrožení kredibility státu, který má vlastní měnu a autonomní centrální banku, nehrozí.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

"Ostatně takova situace vede obcany k tomu, aby se zabyvali, spise nez produkci hodnot, ochranou jiz vyprodukovanych hodnot ... (pak pochopitelne a logicky vznikaji projekty typu BTC, ale i rada jinych dalsich postupu)."

Produkce hodnot je samozřejmě základ. BTC, ji ale nijak nenahradí ani nezajistí. Právě účetní (dluhové) peníze jsou založeny na produkci hodnot, když každá existující koruna představuje závazek dlužníka v budoucnu vyprodukovat hodnotu ve výši jeho dluhu, tuto hodnotu na trhu prodat a získané peníze použít na splacení svého soukromého dluhu, jinak bude dotyčný vyloučen ze společnosti důvěryhodných subjektů, kteří své závazky plní. Výjimkou je právě stát, který by své dluhy splácet neměl, protože když splácí dluhy stát, znamená to, že tyto dluhy splácí daňový poplatníci. BTC - jako nestátní prostředek směny by (teoreticky) mohl pouze eliminovat možnost vzniku státního dluhu, který stát nemusí splácet, tedy na jehož splácení nemusí vybírat daně. Nic víc si od BTC slibovat nelze. "Pouze" eliminaci státu, jako takového. BTC není v ničem lepší, než současné peníze. BTC je jen nástrojem k ideologickému (anarchokapitalistickému) cíli - destrukci státu. BTC nevede k produkci hodnot o nic více, než současné peníze. Spíše naopak. S držením BTC (na rozdíl od většiny současných peněz) není spojena existence někoho, kdo ty BTC dluží a proto musí něco produkovat. BTC je v tomto ohledu zcela pasivní. Je to komodita. Nejsou to peníze, které jsou jedním z největších vynálezů lidstva.

Chápu, že někteří lidé vidí stát jako absolutní 100% zlo a vidí v něm 0% dobra a těmto lidem se nedivím, že vidí v BTC nástroj toho, jak se zbavit státu. Taky se mi nelíbí, jak stát funguje. Uměl bych často dělat lepší rozhodnutí. Ale stačí to na zavržení státu, jako organizace společnosti? Nemyslím si. Nic není dokonalé.

Mě se žije po 1989 v tomto státě náramně dobře a mnoha lidem (příbuzným, známým) taky a proto ode mě nečekejte, že budu nadšený z nápadu, jak současný systém rozesrat, Živím se poctivě, Nesosám ze státního rozpočtu žádné dotace, granty nebo něco podobného. Nejsem státní úředník ani jiný zaměstnanec státu. Jen si uvědomuji, že pro můj sladký život je funkční fungující ekonomika nezbytná a té může stát pomáhat nebo ji (i nevědomě) sabotovat. Teď (ANO od vstupu Andreje do politiky) mám konečně pocit, že stát chodu ekonomiky pomáhá, resp. ji zbytečně nebrzdí, namísto předchozího stavu, kdy nám loupeživí političtí mravokárci říkali, jak si máme utahovat opasky, abychom se mihli mít v budoucnu dobře a sami kradli a loupili o 106 a měli se dobře hned. Není to u mě samozřejmě spokojenost na 100%. To nebude nikdy. Stát je kritizován mnohdy oprávněně. Nikdy ale nebude dokonalý pro všechny. To je z podstaty vyloučeno. Může být jen lepší nebo horší než jindy. Ale představa, že společnost bude fungovat na základě nějaké anarchie a chaosu mi přijde úplně bláznivá,

Spousty mladých lidí nemají existenční starosti a myslí si, že v tom, v čem se ocitli, že to tady nastalo nějak automaticky. A vůbec si toho neváží. Myslí si že stát je pouze zlo a že právě oni jsou ti nejchytřejší a mají zaručený recept na to, jak společnost zorganizovat mnohem lépe, než je tomu teď. Je to ale jen obyčejná pýcha a arogance a hloupost těch lidí. Protože to v čem žijí, není vůbec nic automatické. Je to výsledek velkého úsilí minulých generací a toho, co zde po nich zůstalo. Trocha pokory a zamyšlení je zde proto bezesporu na místě. A náměty k zamyšlení se zde snažím konstantně nabízet. A můžete vidět, jak to dopadá. Pouze Vy a několik málo dalších z těch mnoha je vůbec ochotno o tom alespoň přemýšlet a seriózně diskutovat. Ostatní mají ve všem "úplně jasno". Podle nich jsem jen rudý bolševik a tím to pro ně hasne. Přitom nic nemůže být dál od pravdy, než to jejich zkratkovité hodnocení.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

Predpokladam, ze to byl komentar ke mne nikoli panu Amosovi.

Ty mercedesy byly zmíněny jako nesmyslna a nerozummna investice se soucasnou povinnosti dluzniku ji nejak splati, kterou jmenem dluzniku provedl nekdo jiny.
Dalnici, ktera se jevi smysluplneji z celospolecenskeho hlediska tedy nahradme "obdobou" ale take investicnim ekonomickym nerozumem - napr kanalem Labe-Odra-Dunaj, a aby to bylo uplne jasne jeste i kanalem zpet Dunaj-Odra-Labe, tedy kanaly budou dva vedle sebe. Dle Vasi teorie by se dal postavit event. jeste i treti, nahradni kanal (?) a stale by to melo nejaky smysl, protoze by se tak nalily penize do ekonomiky, coz by prineslo odvraceni krize. Rozumim te Vasi konstrukci dobre ?

Pokud ano, pak nerozumim tem jiz probehlym statnim bankrotum, kdyz reseni je tak jednoduche, jak by z Vasi teorie vyplyvalo. Proste by se postavilo par kanalu (nebo dalnic) navic, ktere sice nemusi mit valny prinos, ale jen to jejich profinancovani statnimi penezi by se jevilo byti pozitivem.

Prominte, tomuto zazraku sice neverim, ale budu rad, kdyz ho alespon vecne pochopim.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

K principu "mercedes pro všechny". Když si namísto mercedesů představíte např. dálnici, tak už to asi nebude dělat takové problémy. Stát si půjčí nově bankou vytvořené peníze, těmi zaplatí firmě, která postaví dálnici pro veřejné užívání. Ty peníze protečou do ekonomiky a mohou zvednout cenovou hladinu např. o 0,1% p.a. a to je cena, kterou lidé zaplatí za postavení dálnice, namísto aby lidé měli méně peněz (na stavbu dálnice se peníze vyberou na daních) budou mít více peněz ale o něco dražší ceny. Pokud se hezky po keynesovsky utratí takové státní peníze v období krize, kdy hrozí deflace, "platíme cenu" v podobě odvrácení deflace, tedy odvrácení krize. V takovém případě jde o win, win situaci. Nové peníze pomohou odvrátit krizi a navíc budeme mít novou dálnici. A někdy se můžeme spokojit jen s odvrácením krize, aniž bychom za ty nové státem utracené peníze cokoliv trvanlivého získalo. Tomuto někteří politici říkají, že se ty půjčené peníze jen prožraly. Nicméně i to prožrání peněz mohlo mnoho subjektů udržet v krizi nad vodou a tím i ekonomiku uchránit od mnohem hlubší krize. Někdy prostě jen vydat státní peníze na investice nestačí. Heslo, že by se stát měl z krize proinvestovat považuji za neuvěřitelně hloupé. Nejlepší je lít peníze přesně tam, kde zrovna chybí, i když to znamená, že budou tzv. "prožrány". Ty peníze, i když jsou "prožrány" nakonec protečou ekonomikou i k těm, kteří chtějí soukromě investovat sami a určitě lépe, než stát.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

No, samozrejme rovina politicka zde na pozadi je, nemuze to v nasem pripade byt jinak, v konecnem duskedku, avsak rad bych jeste argumentoval ve faktických rovinach. Rad bych dovodil nejaka prohlaseni, na kterych bychom se mohli shodnout. Zkusim opatrne naslapovat dale. Ano, cítíte správně, že se nedovedu s Vašim argumenty vypořádat. Proto jsem uvedl zjednodusujici priklad s mercedesy, jako principem, ktery obnazene ukazuje princip statniho rozhodovani a ktery se mi jevi z hlediska kontroly a motivaci obdobne zhoubny jako nedostatecne kontrolovana moc politiku.

Ostatně takova situace vede obcany k tomu, aby se zabyvali, spise nez produkci hodnot, ochranou jiz vyprodukovanych hodnot, resp. si vybudovali struktury a mechanizmy ochranujici jejich privatni zajmy pred pseudozajmy "cele spolecnosti", jak nam je predstavuji politici (pak pochopitelne a logicky vznikaji projekty typu BTC, ale i rada jinych dalsich postupu). Rezie a usili, ktere lide venuji ochrane privatnich hodnot je z celospolečenskeho hlediska (ktere zde casto zminujete) pak ponekud kontraproduktivni, zda se mi.

Ano, muze byt, ze je lepsi mit k dispozici "nejake" financni nastroje pro pozitivni ekonomicke zasahy (jsou-li pozitivni ?). Muzeme prohlasit, ze pokud politici pracuji s timto nastrojem ve svuj prospech a bez valneho ohledu na pripadne negativni nasledky, pak existuje nebezpeci, ze vznik statniho dluhu muze zpusobit ekonomicke problemy (hyperinflaci, neschopnost refinancovat statni dluh na dluhopisovem trhu, neunosne vysoke urokove sazby), ktere mohou znamenat rozvrat spolecnosti ? Muzeme prohlasit, ze se takto jiz stalo v nekolika zemich a ze tudiz vyse statniho dluhu byla a je faktorem, ktery v konecnem dusledku skutecne ovlivnuje zivotni uroven obyvatel te ktere zeme, a to v extremnim pripade az na uroven hyperinflace a takove danove zateze, ze se jedna v dusledku o fakticky ekonomicky kolaps jeho obyvatel ( v jemnejsim pripade likvidaci uspor resp. slusne urovne penzijniho zajisteni) ? Muzeme prohlasit, ze kontrola politiku je technicky nedostatecna, vazba volic-politik prostrednictvim voleb je nedostatecny kontrolni mechanizmus pro prirozene choutky politiku zneuzivat svou pozici a ze by bylo ucelne zavest i jine nastroje jejich kontroly - napr. striktni financni ustavu nebo vyznamnou redukci zasahu statu do ekonomickych oblasti ? Osobne jsem priznivcem demokratickych postupu korekce vykonu statni moci (z rady pricin), ovsem v poslednich dekadach je cena takovych korekci prilis vysoka. Muzeme priznat, ze vykon a cinnost politiku je nezridka vedena jejich osobnim prospechem nez celospolecenskym prospechem ? Muzeme prohlasit, ze financni oligarchie ci vyznamne korporatni skupiny venuji vetsi usili svemu vlivu na politiku nez na uspechy v primarni trzni produkce ? A o cem to pak svedci, pokud lide v pozicich s primarne ekonomickou motivaci presouvaji svuj fokus na politicke struktury rozhodovani ? Ja bych rekl, ze v tom citi urcity privatni benefit spise nez celospolecensky, humanitne a idealisticky orientovany zajem.

Ano, nemuzeme vynechat politiku, ale abychom mohli porozumet jejich vykonu, musime se podivat na mechanizmy, ktere politika pouziva , na jejich praktickou aplikaci a vysledky v praxi. Nejsou to oddelene a vzajemne nezavisle veliciny ci aspekty společenskeho zivota.

Pisete: "Ano státní bankroty existovaly a budou i nadále přicházet. Nicméně stát, který má svoji účetní měnu a autonomní centrální banku nemůže zbankrotovat, tedy pokud sám dobrovolně bankrot nevyhlásí."

Z toho by se dal dovodit dotaz proč by takovy stat vyhlasoval dobrovolne statni bankrot a co by bylo pricinou takoveho reseni ? Byla by to hyperinflace, ktera by narusila jakykoliv smysluplny ekonomicky pohyb pro jeho financni nekontrolovatelnost ? Byla by pak hyperinflace skutecnym resenim nekoncici ekonomicke prosperity ? A co bylo spoustecem takove situace ?

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Žádné velké naděje do nějaké smysluplné diskuze s Vámi jsem nikdy nevkládal a svým posledním příspěvkem jste mi jen potvrdil, že jsem se nemýlil (zase). Prohlašujete o něčem, co jste nečetl, že jsou to bláboly? Čekal jsem všelicos, ale takovým bezelstným přiznáním k vlastnímu ignorantství, jste mě trochu překvapil. Běžte si diskutovat s někým, kdo dokáže alespoň rozeznat číslice od písmen, abyste měl konečně k diskuzi sobě skutečně rovného. :-)

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

1. Z roviny fakticko-ekonomické se dostáváme do roviny politické. O.K. Samozřejmě, že možnost politiků rozhodovat o tom, co se bude dít s penězi, které vytvořili tím, že si je půjčili od bank, s sebou nese riziko, či nebezpečí, jak o tom píšete. Proto taky píšu o tom, že cílem fiskální politiky by měla být cenová stabilita a nikoliv výše zadlužení státu (tento cíl zase já považuji za velmi nebezpečný). Chápu Vaše obavy o zneužití možnosti "tisknout" peníze, kterou politici mají. Pořád si ale myslím, že je lepší mít politiky, kteří budou moci ekonomice ve vážných krizích pomoci penězi, které vytvoří tím, že si je půjčí od bank, než aby byli v těchto situacích bezmocní, protože k dispozici by měli jen to, co jsou schopni na daních vybrat od těch, kterým by měli vlastně pomoci. Ideální systém to samozřejmě není. Je to vždy o volbě lepší možnosti z několika špatných možností.

2. Ano státní bankroty existovaly a budou i nadále přicházet. Nicméně stát, který má svoji účetní měnu a autonomní centrální banku nemůže zbankrotovat, tedy pokud sám dobrovolně bankrot nevyhlásí. V minulosti v dobách zlatého standardu byly všechny státy zbankrotovatelné, protože rigidní peněžní zásoba bránila nejen státům, ale všem subjektům, aby v době, kdy je to třeba, vytvořili nové peníze. V dnešní době mohou bankrotovat také státy eurozóny, protože nemají vlastní měnu ani autonomní centrální banku, Namísto toho mají společnou měnu a společnou centrální banku. Proto jsem vždy byl a budu odpůrcem přijetí eura v ČR. Jinak Váš argument stojí na výjimkách (bankroty států) z pravidla (většina států nebankrotuje). Většina států má vlastní měnu a autonomní centrální banku a tyto státy navzdory dříve nepředstavitelně vysokým úrovním státního dluhu stále nebankrotují. Nikdo stále není schopen exaktně určit hranici státního dluhu, kde by měl být bankrot nevyhnutelný a nikdo nikdy ji ani neurčí, protože taková hranice objektivní neexistuje. Subjektivně ji může určit trh se státními dluhopisy, avšak pouze u států, které nemají vlastní měnu a autonomní centrální banku, která trhu nedovolí (ani nemůže dovolit), aby se ceny státních dluhopisů dané země začaly propadat.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Máte pravdu v jednom - z vašich textů si vždy vyberu jen část - prostě proto, že je celé nečtu. Jen se zběžně podívám, zda používáte čísla nebo hypertext. To by ale vyžadovalo alespoň dokončenou měšťanku.
Zatím vždy funguje nahodile zvolit odstavec - a nikdy nezklamete.
Vy kdybyste byl chemik, tak napíšete příručku o organické chemii, aniž byste jedinkrát použil písmeno O nebo C nebo H.

Zkuste někdy dodat i kvantitativná údaje, nebojte se, Vyrážku z čísel nedostanete.
A trefil jste se, i v této vaší reakci jsem přečetl jen první tři věty.

Mám ale pro vás dobrou zprávu - budu nyní delší čas v místech, kde by bylo škoda ztrácet čas vašimi bláboly - i tím jediným odstavcem. Ale opět jste mě v těchto pošmourných dnech velmi pobavil.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+1
+
-

Vy mě vždycky pobavíte. Vaší úpornou snahou (zpravidla marnou) mi to nandat za každou cenu. :-) Z mého rozsáhlého komplexního názoru vytrhnete nějaký ne příliš podstatný detail ten "vědecky" zkritizujete a naivně si myslíte, jak jste mi to zase nandal. :-) To vše, aniž byste si pozorně ten můj názor přečetl, takže nakonec Vaše kritika směruje k něčemu, o čem jsem ani nepsal.

Píšu o tom, že ve fakticko-ekonomické rovině (nikoliv v rovině formálně-právní) jsou ve vztahu ke státnímu dluhu věřiteli subjekty, kteří drží peníze, které v okamžiku, kdy si je stát půjčil od banky (prodal jí státem právě emitované státní dluhopisy). Dále jsem napsal, že ve fakticko-ekonomické rovině (nikoliv v rovině formálně právní) jsou ve vztahu ke státnímu dluhu dlužníkem všichni daňoví poplatníci. Dále jsem napsal, že množina subjektů, které aktuálně drží peníze vzniklé státním zadlužováním u bank je velmi těžké (resp. nemožné) identifikovat. Nicméně je velmi pravděpodobné, že tato skupina subjektů (držící dané peníze) se bude velmi významně krýt s množinou daňových poplatníků.

Nikde v uvedené souvislosti ale nepíši o držitelích státních dluhopisů, z nichž jistě může být i 30% zahraničních a tedy nekryjících se množinou daňových poplatníků daného státu. Čili pláčete pěkně, ale na špatném hrobě. Držitelé státních dluhopisů jsou ve vztahu ke státnímu dluhu v pozici věřitele toliko z formálně-právního hlediska, od něhož v mém příspěvku odhlížím, což byste jistě věděl, kdybyste můj příspěvek pozorně četl. Uvedený fakt, který plyne z ekonomické podstaty současných peněz je samozřejmě pro mnohé velmi překvapivý, a působí poněkud exoticky a chápu, že někomu může přijít i směšný. Jenže ve skutečnosti se smějete jen vlastní hlouposti, smějete se vlastním limitům Vašeho poznání dané problematiky.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-1
+
-

Vypadá to, že nastalo další FOMO a počet odborníků na bitcoin opět roste geometrickou řadou (viz "odborná" diskuse pod článkem):
https://www.idnes.cz/ekonomika/zahranicni/bitcoin-virtualni-mena-kryptomena-dolar-investice-spekulace-trhy.A201112_170142_eko-zahranicni_rts/diskuse

:-))))))))))))))))

Nahlásit

+1
+
-

Děkuji.
Mám dve poznamky:

1. Tim odlisenim statniho dluhu a soukromeho (rekneme) dluhu ve formalni rovine, pri jeho administraci, jsem chtel jen ilustrovat pochopeni toho rozdilu. OK.
Nicmene mame zde sice obdobnou/prekryvajici se skupinu veritelu i dluzniku, mam vsak problem s tim, ze jak veritele, tak zejmena dluznici jsou vzhledem k vznikajicimu dluhu anonymizovani. Zatimco jina skupina lidi (politici) manipulaci s dluhem, diky te anonymizaci, vyuzivaji k uplne jinym zajmum nez bych ocekaval od ucastniku dluhu z obou stran. To povazuji za nebezpecne.

Ve velmi zjednodusene podobe si uvedeny princip odtazitosti odpovednosti k dluhu, o ktery mi jde, muzeme ilustrovat na prikladu. Rekneme, ze by na zaklade rozhodnuti zvoleneho ulicniho vyboru deset sousedu zastavilo sve rodinne domy bance vuci uveru a ulicni vybor rozhodl, ze si kazda rodina ze spolecneho uveru koupi mercedes. Vsichni jsou veritele, vsichni jsou dluznici, ale citime, ze tady neco nehraje, rekl bych. Jevove sla zivotni uroven v ulici nahoru, sic. Na tom priklade nejde o problem vzniku penez ale o problem moralniho hazardu nedostatecne kontrolovaneho ucelu, prijeti a vyuziti dluhu.

Pokud bychom pripustili, ze nikoli statni dluh ale realne rizeni prosperujici ekonomiky je poslanim hospodareni statu, pak zde mame dnesni priklad "rizeni ekonomiky" v dobe koronaviru - a ten spociva v nefektivnim posypani penez podnikani a vytvoreni relativne extremniho dluhu, nejsem si jist uspechem. Je to zjednodušující, v principu to tak ale je.

2. Stale zde mame ty existujici statni bankroty, ktere, at jsou ty procesy jakekoliv, nakonec konci lide na ulicich jako bezdomovci v rozvracenem statu, nefunkcnim zdravotnictvi, kolabujicim penzijnim systemu a pod. Zda se, ze Vy na to mate alespon teoreticky recept, nicmene kriterium pravdivosti je praxe a ta ukazuje na drasticke konce takoveho hospodareni, narustu statniho dluhu, jeho neschopnosti jej splacet a neschopnost si pujcit ci vytisknout dost penez na udrzeni chodu statu. Tady taky neco nehraje.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

"Lze dále úspěšně presumovat, že oba tyto kolektivy (dlužnický i věřitelský) se velmi významně překrývají, což následně umožňuje sice ne úplně přesný ale z fakticko - ekonomického hlediska relevantní závěr, že ve vztahu ke státnímu dluhu je dlužníkem i věřitelem v podstatě tentýž kolektiv individuálních subjektů."

Vzhledem k tomu, že pro vás "významné překrývání" má minimálně 30% odchylku, lze úspěšně presumovat, že blábolíte. Vy jste tedy ekonom...

Když si koupíte oběd v restauraci ve formě menu za 100Kč, určitě vám nebude divné, že vám účtují 130Kč, viďte. Vždyť se obě částky významně překrývají, takže lze presumovat, že jako spokojený klient jeětě obsluze dáte spropitné.

Více než 30% českých vládních dluhopisů drží zahraniční investoři - vy mě opravdu stále bavíte...

https://www.kurzy.cz/zpravy/566356-tajna-strategie-ozdraveni-ceskych-verejnych-financi/

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Předně mi dovolte Vám sdělit, že velmi(!) oceňuji Vaši (u jiných diskutujících velmi vzácnou) snahu o zamyšlení se nad danou otázkou. :-)

Jsem rád, že intuitivně cítíte, že státní dluh není úplně to samé jako soukromý dluh mezi dvěma subjekty. To je dobrý začátek. Nicméně předmětná rozdílnost podle mne nespočívá primárně v právní rovině, tedy v rovině právní vymahatelnosti státního dluhu u soudu, jak Vy zmiňujete. Rozdílnost "běžného" soukromého dluhu a státního dluhu spočívá ve fakticko-ekonomické rovině. V dalším se tedy budu držet pouze ve fakticko - ekonomické rovině a pokud budete chtít, můžeme tuto otázku přenést i do roviny formálně právní, čemuž se v tomto textu budu snažit vyhnout.

Zásadní rozdíl mezi "standardním" dluhem a státním dluhem spočívá v osobách dlužníka a věřitele. Zatímco u soukromého dluhu jsou dlužníkem a věřitelem dva konkrétní zpravidla odlišné subjekty v případě státního dluhu je na straně dlužníka i na straně věřitele v podstatě jen jeden subjekt a tím je kolektiv složený v podstatě z totožných jednotlivců.

K vysvětlení uvedeného je třeba začít u toho, jak státní dluh vzniká. Státy si v drtivé většině případů půjčují peníze od bank (ČR nevyjímaje). Půjčka v bance proběhne tak, že stát předá bance jím emitované státní dluhopisy a banka státu na jeho vkladový učet připíše půjčenou částku. Peníze, které banka státu půjčuje, jsou bankou nově vytvořené peníze, proto se taky často (a zcela oprávněně) v souvislosti se zadlužováním státu mluví o tištění peněz. Zjednodušeně řečeno stát (společně s bankou) tiskne peníze, když si od banky půjčuje peníze.

Uvedeným způsobem vznikají v bankách peníze vždy, když si od banky půjčuje peníze nebankovní subjekt. Banka vytvoří nové peníze, které připíše dlužníkovu na jeho účet a současně do své účetní knihy zanese závazek dlužníka peníze vrátit. V tomto okamžiku je dlužník ve vztahu k takto nově vzniklým penězům zároveň dlužníkem (ty peníze je povinen vrátit) a zároveň věřitelem (ty peníze mu patří a může je použít k platbě). Toto je velmi důležitý princip současných peněz: každé peníze mají svého dlužníka i věřitele (držitele peněz) a banka je zjednodušeně řečeno pouze v roli účetního, který vede záznamy o tom, kdo je ve vztahu k daným penězům dlužníkem a kdo věřitelem (jejich aktuálním držitelem). Teprve až dlužník své peníze (které mu banka půjčila) utratí (převede na někoho jiného) stává se nově příjemce těch peněz věřitelem - držitelem daných peněz, zatímco původnímu dlužníkovi a věřiteli v jedné osobě (původně i držiteli půjčených peněz) zůstalo již jen postavení dlužníka. Dlužník zůstává až do doby splatnosti dluhu od vzniku půjčených peněz stále tentýž, avšak osoba věřitele, resp. věřitelů se neustále mění s tím, jak tyto peníze obíhají v ekonomice od jednoho držitele těchto peněz k jinému.

Obdobně je tomu v případě státního dluhu. Poté, co stát půjčené peníze utratí, se věřitelem ve vztahu k těmto penězům a tedy i státnímu dluhu stává příjemce těch peněz, resp. aktuální držitelé těch peněz. Lze tak uzavřít, že věřitelem ve vztahu ke státnímu dluhu je (prakticky konkrétně nevymezitelný) kolektiv držitelů peněz, které kdysi vznikly tím, že si je stát půjčil od banky a poté je utratil.

Současně faktickým dlužníkem není ve vztahu ke státnímu dluhu stát. Skutečným dlužníkem, který jediný může splatit státní dluh jsou všichni daňoví poplatníci, kteří jediní mohou zajistit, že stát svůj dluh bankám splatí, a to penězi které státu odvedou na daních. Dlužníkem ve vztahu ke státnímu dluhu tak fakticky není stát, nýbrž kolektiv daňových poplatníků daného státu.

Ve formálně-právní rovině je samozřejmě (a z dobrých důvodů) věřitelem státu banka a držitel peněz je věřitelem banky, nikoliv státu. Jde ale o formálně-právní stránku věci, která stránku fakticko-ekonomickou poněkud zamlžuje. Právě tento velmi rozšířený a výhradně používaný formálně-právní pohled způsobuje, že prakticky nepoužívaný fakticko-ekonomický pohled na danou záležitost pak působí poněkud "exoticky", značně neuvěřitelně a nekompatibilně s obecně akceptovaným formálně-právním pohled. Přitom oba ty pohledy (fromálně-právní a fakticko-ekonomický) jsou slučitelné a v jistém ohledu dokonce komplementární. V tomto příspěvku se ale vrátím zpět k fakticko - ekonomické rovině. :-)

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ve vztahu ke státnímu dluhu je věřitelem blíže neurčitelný kolektiv osob, držící peníze, kterým dal vzniknout stát, když si je v minulosti půjčil. A dlužníkem je již jednodušeji určitelný kolektiv daňových poplatníků daného státu. Lze dále úspěšně presumovat, že oba tyto kolektivy (dlužnický i věřitelský) se velmi významně překrývají, což následně umožňuje sice ne úplně přesný ale z fakticko - ekonomického hlediska relevantní závěr, že ve vztahu ke státnímu dluhu je dlužníkem i věřitelem v podstatě tentýž kolektiv individuálních subjektů. Faktická, resp. ekonomická potřeba splacení státního dluhu je pak asi stejně tak naléhavá, jako když někdo dluží peníze sám sobě, čili zjevně mizivá.

Je současně dobré si uvědomit, že pokud už dojde ke splacení státního dluhu bance, pak peníze, které stát za účelem splacení státního dluhu vybral na daních, v bance jednoduše zaniknou. Když si je stát od banky půjčil, tak tyto peníze vznikly a když je pak bance splatil, pak tyto peníze, kterými byl dluh splacen, zase zaniknou. Úplně stejně to funguje rovněž u jiných než státních dluhů, jež jsou spláceny bance. Pokud si uvědomíte tuto zásadní věc, pak jakákoliv snaha o splacení státního dluhu neznamená nic jiného, než že stát zvýší daně a peníze, které vybere zvýšením daně tak obrazně řečeno nasype na náměstí na hromadu a tu zapálí.

Ekonomové nazývají takovýto proces peněžní kontrakcí. Peněžní kontrakce může nastat samozřejmě i spontánně bez jakékoliv snahy o splacení státního dluhu a ekonomové se tomu zpravidla snaží zuby nehty zabránit, protože ji považují za každých okolností za značně nebezpečnou pro zdravý chod ekonomiky. Nicméně titíž ekonomové často nemají žádný velký problém s tím vyvolat peněžní kontrakci záměrně, pokud to bude z důvodu splacení státního dluhu. A já se ptám, co konkrétního a hmatatelného získají výběrem peněz od daňových poplatníků a jejích spálením na námětí a proč tím navíc ohrozí zbytečně chod ekonomiky. A to jsem nezmínil, že zvýšení daní nemusí vést automaticky ke zvýšení výběru daní, takže by nakonec mohlo jít jen o zbytečný masochismus za účelem naplnění zcela zbytečného cíle, navíc pomocí prostředku vážně ohrožující chod ekonomiky (peněžní kontrakce).

Doufám, že výše nastíněné by už mohlo určitým způsobem vzbudit nějaké Vaše pochyby údajné nutnosti splácet státní dluhy, resp. o užitečnosti obecné doktríny rozpočtové odpovědnosti. Doktrína rozpočtové odpovědnosti není špatná na 100%. Je užitečná, pokud je jejím cílem udržení cenové stability. Jinými slovy cíl rozpočtové odpovědnosti by měl spočívat ve snaze o cenovou stabilitu. Rozpočtovou odpovědnost založenou pouze na snaze ovlivnit ať už absolutní nebo relativní výši státního dluhu považuji z výše uvedených důvodu za hloupou, bezúčelnou a hlavně nebezpečnou. Za nehloupější pak považuji tezi, že státní dluh bude muset být v budoucnosti splacen (zpravidla se mluví o budoucích generacích). Nebude muset být splacen a ani to nebude možné, i kdyby se vláda rozhodla, že tohoto cíle dosáhne. Jinými slovy dejme si při zadlužování státu (tisku peněz) pozor na to, abychom nepřispívali k nadměrné inflaci. Tečka. Jestli dlouhodobým výsledkem plnění cíle cenové stability bude stání dluh žádný, malý, velký, gigantický, je z hlediska chodu ekonomiky irelevantní.

Opakuji, že státní dluh vždy představuje pouze nevybrané daně, které kdyby se náhodou někdy v budoucnosti vybraly, tak se ty vybrané peníze jen "spálí" na náměstí a někde v účetní knize státu, se zmenší číslo, které představuje státní dluh. Sám si odpovězte jak velký reálný bezprostřední vliv má toto číslo na Vás osobně, či kohokoliv jiného. :-) Uznávám, že jediným rizikem je to, že se ministrem financí stane někdo jako Kalousek, který z důvodu, že zcela arbitrárně (jinak to totiž nejde) usoudí, že státní dluh je už moc velký a rozhodně, že je kvůli tomu třeba zvednout DPH na 30% a snížit důchody na 50%, aniž by byť jen tušil, že ty navíc vybrané peníze budou následně v bankách "spáleny". To je ale riziko spočívající v tom, že se ministrem stane rozpočtově "odpovědný" diletant, nikoliv riziko velkého státního dluhu.

Otázka státního bankrotu a neochoty bank půjčit státu.

Banky samozřejmě mohou odmítnout kupovat státní dluhopisy. V takovém případě se ceny jimi právě držených státních dluhopisů propadnou a i jinak zdravé banky se už jen tímto dostanou do nucené správy. Pak stačí banku s aktuálně nulovým (či záporným) vlastním kapitálem za 1 korunu zestátnit. Stát tak bude držet banku, která odstraní původní příčinu své insolvence banky tím, že obnoví refinancování stávajícího státního dluhu včetně nákupů nových státních dluhopisů a tak se z této banky stane opět zdravá banka, která může být následně zprivatizována. Jediný, kdo by na odmítnutí nakupování státních dluhopisů doplatil by tak byla ta banka, resp. její management a akcionáři.

Vzhledem k tomu, že centrální banka může na sekundárním trhu nakupovat státní dluhopisy, pak rovněž z tohoto důvodu výše uvedená situace ani v podstatě nemůže nastat, protože pro banky jsou nákupy státních dluhopisů výhodné a bez rizika, neboť pokud je budou chtít v nějaké napjatější situaci prodat, pak se na stranu kupce vždy postaví centrální banka, která je odpovědná za stabilitu finančního systému, takže jí ani nic jiného nezbude. Ostatně právě Kalousek se nedávno nechal slyšet, že kdyby věděl, že centrální banky budou provádět kvantitativní uvolňování, pak by se tolik neobával o růst výnosů českých státních dluhopisů z důvodu razantního růstu státního dluhu a jeho fiskální restrikce by nebyly tak razantní, jaké byly právě z důvodu obav o to, aby na trhu byla stále dostatečná poptávka po českých státních dluhopisech.

Takže podle mého názoru státní dluh je primárně pasívním odrazem reality, který je fiskální politikou ovlivnitelný jen do určité omezené míry a podle toho by se ke státnímu dluhu mělo i přistupovat. To lze ilustrovat právě na příkladu současné koronakrize, kdy státní dluh poroste zcela bez ohledu na to, jakou fiskální politiku vláda zvolí. Když obrovský růst státního dluhu nikomu nevadí v období krize, proč by měl vadit pozvolný setrvalý růst státního dluhu v běžných situacích? Řízení a kontrola státního dluhu je tím nejhorším možným cílem fiskální politiky (typický Kalousek), kterým by měla být podpora stabilního chodu ekonomiky. Primárně chod reálné ekonomiky může přinést skutečné hodnoty a skutečně určovat životní úroveň. "Hospodaření" státu (stejně jako státní instituce - centrální banky) je pro vývoj bohatství a životní úrovně irelevantní, protože spotřebovávané výrobky a služby produkuje reálná ekonomika, nikoliv jakési "hospodaření" státu nebo centrální banky. Stát i centrální banka má pozitivně ovlivňovat podmínky, v níž funguje ekonomika a primárním cílem má být ta ekonomika, ne jakési "hospodaření" státu, které je primárně pouhým odrazem fungovaní právě té ekonomiky v prostředí, jaké ten stát svou fiskální politikou a centrální banka svou monetární politikou nastavili. Fiskální ekonomika ovlivňuje chod ekonomiky a ten ovlivňuje "hospodaření" státu. Cílem fiskální politiky by ale měl být hladký a stabilní chod ekonomiky, ne to bezúčelné "hospodaření" státu. Hlídat a kontrolovat je tedy třeba podmínky pro hladké fungování ekonomiky, nikoliv státní dluh, který je primárně jen pasívním odrazem fungování ekonomiky. Cílem je ekonomika, pouze vedlejším efektem fungování ekonomiky je státní dluh (nebo čistě teoreticky přebytek).

Pro úplnost dodávám, že každý kousek výše uvedeného textu je možné rozložit na další elementy a ty každý zvlášť podrobně rozebrat, takže neberte zde uvedené jako nějaký komplexní a ucelený názor, který není možné dále rozebírat, či zpochybňovat. Často se mi stane, že někdo vezme nějakou větu a najde konkrétní příklad, kdy tato věta v tom konkrétním příkladu neplatí a na základě toho je tato věta označena jako nepravdivá. Je to právě proto, že daná věta platí pro ten základní obecný případ a není z mé strany doplněna o všechny jiné možné případy. Už tak je můj text více než dlouhý a relativně nepřehledný. Pokud bych chtěl "ošetřit" všechny možné případy, byl by mnohem delší a nepřehlednější. :-)

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

-2
+
-

Tady se někdo hezky bojí:
https://archiv.ihned.cz/c7-66842940-13700j-a390e3cf79778aa

Ale reálně s tím už nikdo nic nenadělá.

Nahlásit

+1
+
-

Ten S T R A CH je reálný:
https://archiv.ihned.cz/c7-66842940-13700j-a390e3cf79778aa

Jen už není moc reálné to nějak rozumně vyřešit (lze jen naivně snít, jako autor toho článku).

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+1
+
-

Pokusil jsem se pochopit Vas pohled na věc a argumentaci statniho dluhu v intencích zdejsi debaty a velmi zasadne rozdilnych stanovisek.

Asi lze souhlasit s tim, ze na „statni dluh“ a zejména na formy jeho evidence a administrace se neda nahlizet jako na dluh mezi dvema subjekty napr. na trhu. Samozrejme, ze dluh státu nelze chapat jako dluh, na který lze uplatnit v obchodnim/soudnim rizeni formu zaloby o uhradu dluhu s poukazanim castky na ucet XY. V takto pojatem pristupu ke statnimu dluhu nelze dojit k vysledku jak se statnim dluhem lze nakládat.

Na druhou stranu zde nejake statni dluhy existují, evidují se a mají ekonomické dopady resp. ten dluh je nejak splacen. Není-li splácen a je-li jeho vyse neunosna, dochazi dokonce ke statnim bankrotum (vycet netřeba uvadet, je dost dlouhy a znamy). Znamena to tedy, ze i statni dluh je nějak splacen, resp není-li splacen, dostavi se kolaps.

Vy zminujete, ze tvorba dluhu je spise z ekonomického hlediska pozitivni impuls, vedouci k většímu bohatstvi státu – tj jeho obcanu. No mze to byt pravda, pokud je dluh kontrolovan, rizen a je s nim zachazeno s primerenou odpovednosti. Není-li ovšem tomu tak, dostavi se statni bankrot, jehož podoba spociva ve zniceni uspor, rozvrat ekonomiky, chaos, chudoba, nefunkcni statni služby zdravotnictvim pocinaje, skolstvim konce. To je ta splátka dluhu a jeji forma je tedy jina nez v pripade trzniho reseni mezi podnikajícími subjekty. Mame zde tedy dluh i jeho splátku.

Ta sprava statniho dluhu je v rukou politiku, kteří s nim nakladaji dle jim vyhovujících motivaci. Tady zacina druhy problem, protože vznik, vyse a schopnost „splácet statni dluh“ je vynata z bezprostredni kontroly dluzniku (danovych poplatniku) a je s nim nakladano za ucelem udrzeni politických pozic. To samo o sobě vůbec nemusi byt v souladu zajmu a prestoze politici jsou odvozeni od vule obcanu, ten vztah veritel-dluznik je hodne vzdalen schopnosti dohlednout nasledku.

Splaceni statniho dluhu je hrazeno zivotni urovni obyvatel toho kterého státu, tedy nikoli uhradou nominalni sumy z mista A na místo B. Statni dluh je ekonomickou veličinou, kterou je třeba kontrolovat, hlidat a nelze se domnívat ze jeho bezuzdný rust není nebezpecny ci dokonce ekonomicky vždy pozitivni.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+3
+
-
Zobrazit další