Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Diskuze: Té lípy se nevzdám

Přihlášení do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Dobrý den, já k danému tématu mám ještě jiný osobní postřeh. Vlastně dva. Ten první je, že v naší rodině se vyprávěním předávaly zkušenosti, které mí předci zažili v obou válkách, a co jim vzala měnová reforma, a jak je důležité věci schraňovat a neplýtvat, jak se dříve žilo, že se nový kabát koupil otci, když byl obnošený a místy prošoupaný, švy se rozpáraly, látka se obrátila a ušil se z toho kabát matce, když dosloužil, znovu se rozpáral a znovu se části použily na kabátky pro děti (dnes už by to nešlo, látky tak kvalitní v běžném prodeji oblečení nejsou). Jsou to generace, které byly vychované, aby byly shánčlivé, ... však víme - dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Dnes už se to zdá být úsměvné, ale kdybyste věděli, kolikrát já doma slyšela: "to nevyhazuj, to se ještě může hodit". A ještě jsem vám slíbila ten druhý osobní postřeh, tady je: Když jsem byla malá, nechápala jsem, proč má moje maminka v prosklené skříňce takové potlučené staré hrníčky, proč je opečovává, jako by to byl poklad - nesmělo se na ně sáhnout, nepilo se z nich, jen je dvakrát do roka opatrně umyla a vrátila na místo. Tehdy mi maminka vysvětlila, že to jsou hrnečky po prababičce, a že kdykoliv se na ten hrnek jen podívá nebo ho vezme do ruky, vybaví se jí příjemné vzpomínky. Skoro jako by měl člověk obavu, že když se té věci zbaví, že zapomene. ... z mých příbuzných už nežije nikdo, zbylo mi po nich neuvěřitelné vetešnictví, postupně ty věci třídím, co jde prodat, co darovat, co se má vyhodit. A řeknu vám, že to byli navíc opravdu sběratelé a domácí kutilové ve všech kategoriích. Když jsem vyklízela byt a přišel řemeslník, jásal: "jé vy to tady máte jako v muzeu!" - jenže já v muzeu žít nechci, a ani nechci, aby se tím harampádím musel zaobírat kdokoliv, až já tu nebudu. Bylo by krásné mít jen věci, které člověk potřebuje a používá. o by bylo najednou volného místa! Ale stejně si musím pár věcí nechat, jsou tak trochu kouzelné, ukrývají se v nich zajímavé příběhy a vzpomínky.

Nahlásit
+42
+
-

Dvě drobné poznámky k obsahu článku:
1) měl jsem v životě několikrát příležitost stěhovat se (v relativní blízkosti, z domu do dalšího domu a bez časového stresu). Vždy jsme se přestěhovali celá rodina s minimem potřebných věcí a dohodli jsme se, že pro další majetek se vrátíme po delší době, například po měsíci. Výsledkem bylo, že odhadem 70% věcí jsme nepostrádali a nakonec je buď rozdali (charita, dětské domovy, domovy důchodců, antikvariáty...) nebo odvezli do sběrného dvora. Člověk tak zjistí, co opravdu k životu potřebuje jak materiálně (kávovar), tak emocionálně (fotografie, otlučené hrníčky, květiny...)

2) majetnický efekt a potřeba demonstrovat odkazování majetku potomkům vede ke smutným koncům v mnoha obcích - osamělý senior žijící v domě, na jehož údržbu a provoz už nemá sílu ani finance, zanedbané zahrádky, spadlé ploty, obývaná jediná místnost pro úsporu nákladů, mahromaděné haraburdí ve kterém zapomínající majitel už nic nenalezne...

Kde jsou ty časy, kdy v rámci dědického řízení těmi nesvéprávnými byla generace, která majetek předávala - dneska jsou notáři často konfrontování se situací, kdy nesvéprávný je dědic - je mu 70+, trpí Alzheimerem a přebírá majetek po své 90+ zemřelé matce.

Inu, prodlužování délky života a stagnace délky kvalitního života vytvářejí nové životní příběhy.

Nahlásit

+6
+
-

Dobře vám rozumím. Mám stále plechový mechanický budík, který stál u babičky na noční stolku postele, ve které jsem u ní přespával. Když ho občas natáhnu, tak jeho hlasité tikání mě přenese vzpomínkách do té doby.
Jeden z mých předků měl krejčovskou živnost (do roku 1948). Zbyl po něm tweedový zimník, který si nějaký zákazník nevyzvedl. Bohužel to není moje velikost, tak ho nemohu nosit, i když bych rád. Ale je to ukázka dokonalé řemeslné práce mého předka. Kdo dnes chápe význam ručně obšité knoflíkové dírky, například? Nevím jestli je to "majetnický efekt", ale vždycky rozhoduje subjektivní hodnota a subjektivní preference. Osobní vzpomínky nemají tržní hodnotu (pokud tedy nepíšete paměti), ale jejich subjektivní hodnota může být vysoká a tržní hodnota věcí, které ty vzpomínky nesou, není vůbec důležitá.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+4
+
-

Zrovna u předchozího článku jsme diskutovali o subjektivní hodnotě. Ten hrníček měl hodnotu jen a pouze pro vaši maminku. Skrýval v sobě hodnotu vzpomínek, které si ráda připomínala. Hodnota obitého hrníčku byla pro ni mnohem výše než hodnota obyčejného hrnku, kterých měla v regále určitě tucet. Jsou vzpomínky, které si chceme udržet, na jiné chceme úplně zapomenout. Ve stáři se tomu hromadění nedivím - člověk má hromady vzpomínek a každý předmět může nějakou vyvolat. Zároveň je ve stáří člověk už tak nějak v pasivnější roli, nemůže dělat tohle a tamto, zato může docela dobře vzpomínat.

Pro mne je významný ještě důvod ekonomický. Plní předmět stále ten úkol, ke kterému byl určen? Má nějaké praktické využití? Opravuji stále znovu to, co se opravit dá. Dnes je to už docela zastaralý přístup. Mi ale umožňuje šetřit a lépe využít finance, které mám.

NahlásitZobrazit komentovanou zprávu

+5
+
-

Súhlasím s tým, že majetok, ktorý nepotrebujem a nerobí ma šťastným treba vyhodiť/predať.
Na druhej strane žiť v nájme aby som si mohol dovoliť zážitky, to je trochu ošemetná záležitosť. Životné okolnosti sa môžu radikálne zmeniť a nájom môže byť nezvládnuteľná záťaž. Mať vtedy svoju vlastnú nehnuteľnosť, dobre zariadenú, nízkonákladovú, z ktorej vás nikto nemôže vysťahovať len preto, že ste napr prišli o zamestnanie, je podľa mňa lepšie, ako byť v nájme.

Nahlásit

+12
+
-

Dobrý den, já k danému tématu mám ještě jiný osobní postřeh. Vlastně dva. Ten první je, že v naší rodině se vyprávěním předávaly zkušenosti, které mí předci zažili v obou válkách, a co jim vzala měnová reforma, a jak je důležité věci schraňovat a neplýtvat, jak se dříve žilo, že se nový kabát koupil otci, když byl obnošený a místy prošoupaný, švy se rozpáraly, látka se obrátila a ušil se z toho kabát matce, když dosloužil, znovu se rozpáral a znovu se části použily na kabátky pro děti (dnes už by to nešlo, látky tak kvalitní v běžném prodeji oblečení nejsou). Jsou to generace, které byly vychované, aby byly shánčlivé, ... však víme - dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí. Dnes už se to zdá být úsměvné, ale kdybyste věděli, kolikrát já doma slyšela: "to nevyhazuj, to se ještě může hodit". A ještě jsem vám slíbila ten druhý osobní postřeh, tady je: Když jsem byla malá, nechápala jsem, proč má moje maminka v prosklené skříňce takové potlučené staré hrníčky, proč je opečovává, jako by to byl poklad - nesmělo se na ně sáhnout, nepilo se z nich, jen je dvakrát do roka opatrně umyla a vrátila na místo. Tehdy mi maminka vysvětlila, že to jsou hrnečky po prababičce, a že kdykoliv se na ten hrnek jen podívá nebo ho vezme do ruky, vybaví se jí příjemné vzpomínky. Skoro jako by měl člověk obavu, že když se té věci zbaví, že zapomene. ... z mých příbuzných už nežije nikdo, zbylo mi po nich neuvěřitelné vetešnictví, postupně ty věci třídím, co jde prodat, co darovat, co se má vyhodit. A řeknu vám, že to byli navíc opravdu sběratelé a domácí kutilové ve všech kategoriích. Když jsem vyklízela byt a přišel řemeslník, jásal: "jé vy to tady máte jako v muzeu!" - jenže já v muzeu žít nechci, a ani nechci, aby se tím harampádím musel zaobírat kdokoliv, až já tu nebudu. Bylo by krásné mít jen věci, které člověk potřebuje a používá. o by bylo najednou volného místa! Ale stejně si musím pár věcí nechat, jsou tak trochu kouzelné, ukrývají se v nich zajímavé příběhy a vzpomínky.

Nahlásit

+42
+
-