Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Diskuze k článku: 2018: Zůstaňte v koruně

Jan Traxler | 6. 2. 2018 | Celkem 19 komentářů v diskuzi

Vložit komentář

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Richard Fuld | 7. 2. 2018 13:29

A selský rozum také velí držet se investic v českých korunách, resp. investic se zajištěním měnového rizika. Tady to autor píše správně. :-)

+3
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 8. 2. 2018 17:35

To je právě ten omyl, že QE zvyšuje objem peněz v oběhu. Není tomu tak. QE je situace, kdy se do obchodování s dluhopisy zapojí mezi obchodní banky také centrální banka. Obchodování s dluhopisy přece nemůže mít vliv na objem peněz v ekonomice. Navíc centrální banka obchoduje s dluhopisy na mezibankovním trhu i mimo režim QE.

K otázce zda držet inflační či neinflační měnu. Držel byste raději peníze úročené 10% při 5% inflaci nebo peníze úročené 2% a současné deflaci -1%?

Byl byste raději součástí inflační rostoucí ekonomiky nebo raději deflační stagnující popř. klesající ekonomiky?

Proč by měl pro Vás být důležitý směnný kurz k ostatním měnám, pokud si za vlastní měnu můžete koupit, co potřebujete a chcete?

-6
+
-

Všech 19 komentářů v diskuzi.

Richard Fuld | 7. 2. 2018 13:29

A selský rozum také velí držet se investic v českých korunách, resp. investic se zajištěním měnového rizika. Tady to autor píše správně. :-)

Nahlásit

+3
+
-

Richard Fuld | 7. 2. 2018 13:26

Selský rozum se prý řídí tím, zda dochází nebo nedochází k ukončení QE. QE má vliv na kurz jenom proto, že si to takto obchodníci s měnami vyhodnocují. Ve skutečnosti zde ale žádný rozumný důvod, proč by QE mělo mít vliv na devizový kurz měn neexistuje a proto psát o selském rozumu je v tomto případě mírně řečeno nepřiléhavé.

Selský rozum by se mohl uplatnit např. při úvahách týkajících se vývoje kurzu EUR-USD a stavu obchodní bilance mezi EU a USA.

Nahlásit

-1
+
-

Radek Mann | 8. 2. 2018 12:58 | reakce na Richard Fuld - 7. 2. 2018 13:26

s QE se do oběhu uvolňuje více oběživa, což může (ale také nutně nemusí) vést ke zvyšování cen. Měl-li bych držet jednu měnu, které je neinflační a druhá inflační, pokud zanedbám finální místo spotřeby, dal bych zřejmě přednost té neinflační. Z toho dovozuji, že bych raději emigroval z inflační do neinflační, což by mělo mít vliv na poptáku po měně a ve výsledku po jejím směnném kurzu.
Či ne?

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

+1
+
-

Richard Fuld | 8. 2. 2018 17:35 | reakce na Radek Mann - 8. 2. 2018 12:58

To je právě ten omyl, že QE zvyšuje objem peněz v oběhu. Není tomu tak. QE je situace, kdy se do obchodování s dluhopisy zapojí mezi obchodní banky také centrální banka. Obchodování s dluhopisy přece nemůže mít vliv na objem peněz v ekonomice. Navíc centrální banka obchoduje s dluhopisy na mezibankovním trhu i mimo režim QE.

K otázce zda držet inflační či neinflační měnu. Držel byste raději peníze úročené 10% při 5% inflaci nebo peníze úročené 2% a současné deflaci -1%?

Byl byste raději součástí inflační rostoucí ekonomiky nebo raději deflační stagnující popř. klesající ekonomiky?

Proč by měl pro Vás být důležitý směnný kurz k ostatním měnám, pokud si za vlastní měnu můžete koupit, co potřebujete a chcete?

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

-6
+
-

Radek Mann | 9. 2. 2018 09:24 | reakce na Richard Fuld - 8. 2. 2018 17:35

- A já jsem si vždy myslel, že když centrální banka vykoupí od komerční banky nějaký ten dluhopis, tak centrální má cenný papír a komerční peníze. A ta komerční s těmi penězi se snaží něco udělat. A že se je třeba pokusí nějak dostat na trh. A tady bych viděl ten zárodek zvyšování cen.
- A nebo byste raději držel měnu s penězi úročenými 1% a inflací 2%? Letmým pohledem na data ČR, DE, USA, posledních 25 let, průměr inflace je vyšší než průměr dlouhodobých TV. Teoreticky s Vámi souhlasím, realita ale je jaká je.
- Sice se s Vámi většinou nedá v názorech souhlasit, ale nedopouštíte se primitivní manipulace. Nyní ale ano. :) A byl byste raději součástí inflační klesající ekonomiky, nebo mírné deflační roustouci? A co je to vlastně rostoucí? Já bych chtěl např. trpět posledních 20 let v Japonsku. Brrr ..., ten životní standard, jak tam klesá.
- Proto jsem psal, že zanedbávám místo spotřeby. Fyzik asi tak nepřemýšlí, uvažuji-li o zhodnocení peněz jako investor, již bych to měl zvažovat, jsem-li profesionální správce aktiv, musím to vzít v potaz. Je-li investice odložní spotřeby pro spotřebu budoucí, nemělo by mi to být jedno.

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

+1
+
-

Richard Fuld | 9. 2. 2018 13:14 | reakce na Radek Mann - 9. 2. 2018 09:24

Existuje zcela nepropustná systémová izolační bariera mezi "penězi" obíhajícími mezi bankami (těmto se říká likvidita, někdy také vnitřní peníze) a penězi, které obíhají v ekonomice mimo bankovní systém (někdy také vnější peníze). Z hlediska vývoje cen je relevantní pouze kupní síla vnějších peněz, a to pouze ta část, která byla uplatněna na trhu prostřednictvím nákupu reálných statků. Vnější peníze, které nebyly utraceny nemohou pochopitelně pohnout cenami ničeho (to jsou peněžní úspory).

Obchodování mezi bankami tak nemá na objem peněz v reálné ekonomice žádný vliv, bez ohledu na to jestli se tohoto obchodování účastní, či neúčastní centrální banka. Je to dáno tím, že peníze tvoří v zásadě pouze obchodní banky (pomineme-li zcela bezvýznamnou tvorbu peněz centrální bankou), takže centrální banka nemůže relevantně přímo ovlivnit množství peněz v ekonomice tím, že by nějaké vytvořila, ani v případě, že by opravdu moc, moc chtěla. Skutečnost, že centrální banka emituje hotovost nijak objem peněz v ekonomice neovlivňuje (tohle bývá velké překvapení pro laickou veřejnost a někdy i pro některé ekonomy).

Obchodní banky tvoří peníze nejčastěji tak, že půjčí svému klientovi peníze. Banka to učiní tak, že klientovi připíše půjčenou částku na jeho vkladový účet a současně zaeviduje ve své účetní knize závazek klienta vrátit bance půjčené peníze v den splatnosti. Banky nepůjčují svým klientům peníze jiných klientů, jak se obvykle laická veřejnost nesprávně domnívá. Jakmile klient svůj dluh bance splatí, banka odepíše vrácené peníze z vkladového účtu klienta a současně vymaže z evidence klientův dluh vůči bance. Tak jak předtím peníze při poskytnutí úvěru vznikly, tak opět při splacení úvěru peníze v daném objemu zase zaniknou. Banky tak v podstatě tvoří peníze pouze jen na dobu určitou! To je další věc, kterou si laická veřejnost málokdy uvědomuje.

Kromě výše uvedeného banky vytváří peníze i tak, že za něco zaplatí nebankovnímu(!) subjektu. Peníze tak banka vytváří když platí zaměstnancům mzdu, když zaplatí způsobenou škodu, když zaplatí daně, když si koupí nemovitost, akcie nebo dluhopis ... Ve všech těchto případech banky platí nebankovním(!) subjektům zbrusu nově vytvořenými penězi, tak že je danému nebankovnímu(!) subjektu připíší na vkladový účet.

Pokud však banka něco kupuje od jiné banky dochází pouze ke změnám zůstatků likvidity (vnitřních peněz) na rezervních účtech centrální banky, přičemž tato likvidita se nemůže žádným způsobem dostat do reálné ekonomiky, kde by mohla pohnout cenami reálných statků. Pokud tedy banka prodá dluhopis jiné bance (lhostejno zda té centrální) získá pouze likviditu připsanou na jejím rezervním účtu v bance. Jedno její aktivum (dluhopis) se tak jen vymění za jiné aktivum (likvidita) a na objem peněz v reálné ekonomice tato transakce nemá žádný přímý vliv.

Pokud chce obchodní banka zvětšit objem peněz v ekonomice může půjčit peníze dlužníkovi a v tomto není nijak limitována objemem likvidity na jejím rezervním účtu u centrální banky. V ohledu toho, kolik peněz může banka vytvořit jejich půjčováním klientům, je banka omezena pouze objemem vlastního kapitálu, který požadují pravidla kapitálové přiměřenosti ve vztahu k rizikovosti bankou držených aktiv (tedy i poskytnutých úvěrů). Současně je však banka zcela zásadně omezena ochotou bonitních klientů půjčit si za nabízených podmínek peníze. O tvorbě nových peněz tak de facto rozhoduje v podstatě výhradně ochota bonitních klientů půjčit si od bank peníze (ochota bank půjčovat těmto klientům je za běžných podmínek v podstatě automatická). Centrální banka tak může pouze nepřímo ovlivňovat zejména prostřednictvím změn výše úrokových sazeb podmínky, za kterých jsou bankami úvěry nabízeny. Nikoliv však prostřednictvím QE, tedy prostřednictvím nákupu aktiv od obchodních bank.

Co se týče Vaší poznámky o mé údajné snaze o manipulaci. Samozřejmě, že bavit se o systémových teoretických otázkách je něco jiného, než řešit. jak moc teorie odpovídá praxi a proč. Považuji za praktičtější držet se více na té teoretické straně, protože pak není třeba řešit míru spolehlivosti a přesnosti používaných informací. :-) Jinak životní standard v Japonsku nevznikl díky stagnaci posledních cca 30 let. Ten si Japonci užívají díky předchozímu dynamickému růstu a díky tomu, že si ho dokázali udržet i v období tak dlouhodobé stagnace. Samozřejmě, že se můžeme začít bavit o tom, co je to stagnace a zda v tom Japonsku byla 30 ne 25 let ale to je přesně ta debata, které bych se rád vyhnul, protože mi přijde zcela jalová.

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Roman Kleska | 15. 2. 2018 03:15 | reakce na Richard Fuld - 9. 2. 2018 13:14

Pane Fulde, nedalo mi to, musel jsem se kvůli Vašim příspěvkům do diskusí, které shledávám občas krajně kontroverzními, občas ovšem i velmi podnětnými, zaregistrovat.
Jakkoliv je účetnictví banky jistě odlišné od účetnictví běžného podnikatelského subjektu, základní principy podvojného účtování - má dáti a dal - platí i pro banky.
Ptám se Vás tedy: opravdu jste následující odstavec svého textu myslel vážně ? Cituji:
"Obchodní banky tvoří peníze nejčastěji tak, že půjčí svému klientovi peníze. Banka to učiní tak, že klientovi připíše půjčenou částku na jeho vkladový účet a současně zaeviduje ve své účetní knize závazek klienta vrátit bance půjčené peníze v den splatnosti. Banky nepůjčují svým klientům peníze jiných klientů, jak se obvykle laická veřejnost nesprávně domnívá. Jakmile klient svůj dluh bance splatí, banka odepíše vrácené peníze z vkladového účtu klienta a současně vymaže z evidence klientův dluh vůči bance. Tak jak předtím peníze při poskytnutí úvěru vznikly, tak opět při splacení úvěru peníze v daném objemu zase zaniknou. Banky tak v podstatě tvoří peníze pouze jen na dobu určitou! To je další věc, kterou si laická veřejnost málokdy uvědomuje."
Myslím, že je to spíše takto : Běžná obchodní banka rozhodně nemůže tvořit peníze, tato pravomoc jí centrální bankou není dána. Aby mohla půjčit klientovi peníze, musí je nejdříve mít ve své bilanci. Do bilance se jí peníze můžou dostat např. tím, že si je půjčí od vkladatelů, od centrální banky, od jiné banky, od jiného věřitele, atd., rozhodně si je nemůže libovolně - jen tak - vytvořit. Máte pravdu v tom, že v momentě poskytnutí úvěru připíše banka peníze klientovi na jeho účet a zaeviduje si závazek je splatit...ale zároveň ve stejném momentě musí peníze z jiného svého účtu odepsat...na toto jste asi zapoměl...a na tomto účtu je musí zejména před poskytnutím úvěru prostě mít...

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Richard Fuld | 15. 2. 2018 19:44 | reakce na Roman Kleska - 15. 2. 2018 03:15

Dobrý dne Romane a vítám Vás v diskuzi na tak fascinující téma, jakým je podstata současných peněz a fungování současného bankovního systému. :-)

To co jsem napsal, myslím naprosto vážně a plně chápu, že Vám skutečnosti mnou popsané připadají kontroverzní a odporující všeobecné elementární představě o tom, jak fungují současné banky. Daná problematika se vyučuje pouze na ekonomických školách a i zde se studenti často učí o fungování bankovního systému doslova bludy.

Ale zpět k Vaší otázce. Vy se domníváte, že banka nejprve musí získat vklady od klientů nebo od centrální nebo obchodní banky a pak teprve může tyto peníze půjčit jinému klientovi. Na první laický pohled logické, avšak je tu velký háček. Představte si tedy, že do banky převede klient A na jeho vkladový účet své peníze z jiné banky. Banka tak disponuje penězi, které může půjčit klientovi B. Banka tedy klientovi B připíše půjčené peníze na jeho vkladový účet a současně odepíše půjčenou částku z vkladového účtu klienta A. Přesně tak, jak popisujete. V pasivech banky tak dojede pouze k přesunu peněz z jednoho vkladového účtu na jiný vkladový účet a celková výše pasiv se tak nezmění. Pokud pak připíše banka závazek (dluh) klienta B do aktiv banky, pak Vám nebudou sedět aktiva a pasiva. Aktiva budou o půjčenou částku vyšší než úhrn závazků banky na straně pasiv. Jediným řešením by tak bylo, že by banka o poskytnutém úvěru vůbec neúčtovala, což uznáte, že asi nepůjde. Ale hlavně, jak by se na takovou změnu ve výpisu z vkladového účtu tvářil klient A, kdyby mu banka v souvislosti s úvěrem poskytnutým klientovi B odepsala z jeho vkladového účtu jeho peníze? Tohle bych tedy já považoval za hodně kontroverzní, kdyby to takto bylo.

Takže nemáte pravdu, že banka musí mít v bilanci nejprve peníze, které chce půjčit a pak teprve může tyto peníze půjčit. Banka půjčuje dlužníkovi zbrusu nové peníze, které připíše dlužníkovi na jeho vkladový účet. Současně s půjčkou vzniknou i půjčené peníze a při splacení půjčky zase peníze zaniknou. Uvedené však nelze označit za situaci, že banky tak vytváří peníze z ničeho. Banky vytváří peníze jako nedílnou součást dluhu a dluh rozhodně nelze považovat za nic. Dluh je spíše něco jako "záporné peníze", čili opak peněz. Peníze a dluh jsou rub a líc téže mince. Doslova. Díky tomu platí, že každou korunu (dolar, euro...) někdo vlastní a současně někdo jiný ji nějaké bance dluží. Každý kdo vlastní peníze tak má jistotu, že někde ve světě existuje dlužník, který je povinen dlužné peníze do splatnosti jeho dluhu získat. Standardně tak, že něco (práci, služby, vlastní produkci...) prodá na trhu za peníze. Takto je systematicky zajištěno, že vždy bude k existujícím penězům existovat i armáda dlužníků, kteří budou muset produkovat věci, které se na trhu směňují za peníze, aby mohli svůj dluh splatit. Tím je principiálně zajištěna kupní síla existujících peněz. Jsou kryty závazkem dlužníku vyprodukovat v budoucnu statky, které smění za již existující peníze, aby je mohli použít na splacení svého dluhu. Na peníze je třeba nahlížet dynamicky. Peníze je třeba vnímat ve spojení s časem, který mají dlužníci na splacení svých dluhů. A v tom je také určitá slabina peněz, protože zatímco jedna strana mince - vlastnictví peněz není nijak časově omezeno, opačná strana mince - dluh je vždy časově omezen. Tento časový nesoulad pak v praxi může přinášet (naštěstí řešitelné) problémy. Na druhou stranu uvedené napětí mezi omezenou dobou trvání dluhu a časově neomezenou možností držet peníze, souvisí se samotnou podstatou kupní síly peněz. Tolik na úvod do podstaty peněz. :-)

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

+1
+
-

Roman Kleska | 15. 2. 2018 21:44 | reakce na Richard Fuld - 15. 2. 2018 19:44

Dobrý den, pane Fulde, bude jistě zajímavé v načaté diskusi pokračovat. Chcete tedy říct, že neexistuje vazba mezi objemem peněz, které má banka na svých účtech aktiv k dispozici /skutečných peněz - vkladů klientů atd./ a tím, kolik může poskytnout úvěrů ? Já mám za to, že tato vazba musí existovat, a neměl jsem samozřejmě věc na mysli tak otrocky, že by banka přímo převedla peníze z účtu klienta A na úvěrový účet klienta B...to bylo jen schema, schema vazby mezi jednotlivými druhy aktiv - penězi na účtech peněz na jedné straně a pohledávkami za dlužníky banky na druhé straně. Je jasné, že klientovi A samozřejmě z jeho účtu peníze přímo nezmizí....
Jistě existuje mechanismus vnitřního účetnictví banky, který zajišťuje, že banka může půjčit pouze tolik peněz, kolik jich má v dané chvíli na účtech aktiv - tedy konkrétně na účtech peněz.
Pokud by tato vazba neexistovala, vznikl by přece naprosto absurdní stav.
Třeba takový run na banku /všichni vkladatelé chtějí najednou zpět své peníze/...by banku dle Vaší teorie vůbec neohrozil...prostě by vyplatila peníze zpět všem vkladatelům z jejích vkladových účtů a nic by se nedělo. Ovšem všichni víme, že to takto nefunguje...žádná banka neustojí takový "run". Ptám se Vás, dle Vaší teorie, proč ho tedy vlastně neustojí? Proč se vlastně tak sleduje tzv. kapitálová přiměřenost a banky jsou nuceny tvořit rezervy ?
A mám na Vás další dotazy : proč si obchodní banky musí vlastně půjčovat peníze od ECB, nebo od centrální banky, nebo od jiných bank, když by je vlastně k ničemu nepotřebovaly a mohly by dále vesele poskytovat úvěry z "nově vytvořených" peněz? Kde by dle Vaší teorie byl limit, kolik peněz může banka nově vytvořit ?

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Richard Fuld | 16. 2. 2018 14:19 | reakce na Roman Kleska - 15. 2. 2018 21:44

Položil jste mi mnoho otázek. Pokusím se na ně odpovědět.

Principiální přímá vazba mezi objemem peněz na vkladových účtech a objemem poskytnutých úvěrů je samozřejmě ta nejpevnější, jakou si budete umět představit. Každá koruna půjčená klientovi banky je současně vždy připsána i na vkladový účet tohoto klienta (tedy na stranu pasiv banky) a zároveň je zapsána jako dluh téhož klienta na straně aktiv banky.

Současně zde tedy zcela logicky nemůže být žádná přímá vazba mezi již existujícími vklady a budoucími a úvěry. Možnosti banky poskytovat další úvěry závisí na velikosti vlastního kapitálu banky, na rizikovosti již poskytnutých úvěrů, na rizikovosti zamýšlených úvěrů a na pravidlech pro kapitálovou přiměřenost bank. Banka musí ve vztahu ke svým aktivům (zde patří i poskytnuté úvěry) disponovat určitým procentem v podobě vlastního kapitálu. Čím rizikovější aktivum, tím vyšší požadavek na procento vlastního kapitálu. Objem úvěrů je tak limitován nikoliv objemem již existujících vkladů klientů, nýbrž kapitálovou vybaveností banky. Čím větší vlastní kapitál, tím větší prostor pro poskytování dalších úvěrů.

Mě takto popsaný stav nepřipadá absurdní. Budu tedy mít otázku na Vás. Proč Vám to připadá absurdní? Jaké může mít uvedené uspořádání negativní dopady a na koho? Je třeba si uvědomit, že uvedený systém je důmyslným produktem lidské vynalézavosti. Princip účetních peněz a fungování bank v tomto peněžním systému je jedním z největších vynálezů lidstva a takto je k němu třeba i přistupovat. Bez dávno neplatných dogmat z dob komoditních peněz.

Co se týče runu na banky, pak toto ohrožení bohužel přetrvává a je opět důsledkem pozůstatku z období komoditních peněz, tedy důsledkem existence hotovosti. Dnešní účetní peníze se "fyzicky" nacházejí v rozvahách bank (na straně pasiv bank) a mají formu zápisu na vkladových účtech jednotlivých klientů. Hotovost (bankovky a mince) už dnes nejsou ničím jiným, než jakýmisi potvrzením o tom, že jste si Vy (nebo někdo jiný před Vámi) peníze vybral z banky v hotovosti. Tato potvrzení Vám dávají právo přijít do Vámi vybrané obchodní banky a nechat si připsat na Váš vkladový účet peníze. Nebo můžete používat hotovost jako platební prostředek.

A teď se dostáváme k otázce možnosti runu na banku. Hotovost může emitovat výhradně centrální banka, která ji obchodním bankám „prodává“ na požádání proti dostatečně bonitním aktivům, jako jsou např. státní dluhopisy. Banky ale mají v aktivech většinou dluhy spotřebitelů nebo firem a proti těmto aktivům centrální banka logicky hotovost neposkytuje. Důvodem této neochoty centrální banky je fakt, že by tímto přebírala odpovědnost za riziko plynoucí z oněch aktiv na sebe a snímala by ji tak z bank, které daný úvěr poskytly. Obchodní banky jako celek tak mohou vyhovět požadavkům klientů na výběr hotovosti pouze v rozsahu, v jaké disponují ve svých bilancích aktivy, jež je ochotna centrální banka akceptovat při výměně za hotovost. Důvodem existence rizika runů na banky je tak samotná existence práva klientů bank přeměnit účetní peníze, jež mají na vkladových účtech na ona potvrzení o výběru hotovosti (bankovky a mince).

Z uvedeného plyne, že se opět liší princip ohrožení bank hromadným výběrem vkladů v prostředí účetních a komoditních peněz. V prostředí komoditních peněz byl problém v odlišné splatnosti závazků a pohledávek bank. V prostředí komoditních peněz problém spočíval v tom, že zatímco vklady musela banka vyplatit na požádání, tak peníze od svých dlužníků banka dostala až ve více, či méně vzdálené budoucnosti (v den splatnosti splátky dluhu). Časový nesoulad v přístupu banky k půjčeným penězům a současná povinnost banky vyplatit okamžitě vklady je tak příčinou ohrožení banky hromadným výběrem vkladů komoditních peněz. V prostředí účetních peněz není tento časový nesoulad mezi aktivy a pasivy banky žádný problém.

Z výše uvedeného by Vám tedy mělo být jasné, k čemu je kapitálová přiměřenost, že systematicky zajišťuje limit pro objem poskytovaných úvěrů a proč i nadále banky podléhají riziku runu na banky.

Co se týče bankovních rezerv, pak to je další pozůstatek světa komoditních peněz. O zbytečnosti minimálních bankovních rezerv dostatečně svědčí skutečnost, že v některých státech platí, že banky nemusí držet žádné bankovní rezervy. Otázka bankovních rezerv tak v prostředí účetních peněz představuje podobně matoucí a nadbytečné téma jako je téma frakční bankovnictví, které právě z konceptu minimálních bankovních rezerv vychází. Stejně tak matoucí a chybná je i teorie multiplikace bankovních vkladů, která se rovněž opírá o institut povinných minimálních rezerv. Zabývat se povinnými minimálními rezervami je asi ten nejspolehlivější způsob, jak se při snaze pochopit peníze dostanete k na první pohled logickým avšak zcela nesprávným závěrům.

A nyní k vaší otázce týkající se potřeby úvěrů, které poskytují centrální banky obchodním bankám, nebo které si poskytují obchodní banky navzájem. Tyto úvěry nijak nesouvisí s vlastním půjčováním peněz nebankovním klientům. Úvěry poskytované centrální bankou obchodním bankám (nebo vzájemné mezibankovní půjčky) souvisí se systémem vypořádání mezibankovního platebního styku. Systém vypořádání mezibankovního platebního styku je docela složitá věc (u nás je zaveden systém CERTIS). Pokud budete mít zájem, pokusím se v dalším samostatném příspěvku vysvětlit tuto problematiku pokud možno jednoduše.

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Roman Kleska | 15. 2. 2018 22:42 | reakce na Roman Kleska - 15. 2. 2018 21:44

Pane Fulde, ještě bych si dovolil přidat následující dotaz: z jakého důvodu by tedy vlastně banky přijímaly vklady od vkladatelů a z čeho by vyplácely úrok...když dle Vaší teorie vlastně peníze vkladatelů zůstávají ležet na účtech banky a banka půjčuje peníze "nově vytvořené", bez jakékoliv vazby na vklady ? Děkuji za odpověď...

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Richard Fuld | 16. 2. 2018 16:55 | reakce na Roman Kleska - 15. 2. 2018 22:42

Nejprve upozorním na to, že ve světě účetních peněz je i samotný pojem vklad značně matoucí. Pouze komoditní (exogenní) peníze, které existují zcela nezávisle na existenci bank mohou být vloženy do banky a má tedy smysl používat pojem peněžní vklad. Ve světě (endogenních) účetních peněz ale peníze bez bank nemohou vůbec existovat, protože účetní peníze jsou účetními záznamy v bankovních knihách. Zatímco ve světě komoditních peněz musí nejprve existovat peníze a pak teprve mohou vznikat banky, ve světě účetních peněz je to přesně naopak. Nejprve zde musí být banka a ta teprve může stvořit účetní peníze tím, že je někomu půjčí. Slovo vklad je tak přiléhavé pouze ve světě komoditních peněz. Ve světě účetních peněz by se tak měl používat na místo pojmu "vkladový účet" pojem "peněžní účet". Stejně tak namísto pojmů vklad a výběr by se tak mělo hovořit spíše o pouhé přeměně peněz z hotovostní formy na formu bezhotovostní, resp. z bezhotovostní na hotovostní. Ono se to zdá jako slovíčkaření, ale pokud používáte stejné pojmy ve dvou zcela odlišných prostředích účetních a komoditních peněz, pak musí docházet ke zmatkům a nepochopením zcela zákonitě.

Proč o tom tak dlouze píšu? Protože z uvedeného plyne, že ve světě účetních peněz vůbec otázka týkající se přijímání vkladů bankami nedává smysl, protože mimo bankovní systém žádné prvotní účetní peníze, které by někdo mohl přinést jako vklad do banky, nikdy neexistovaly. Veškeré existující účetní peníze vznikly v bezhotovostní formě tak, že byly připsány na vkladové účty klientů, kterým banka současně tyto připsané peníze půjčovala. Teprve až takto účetní bezhotovostní peníze v bance vznikly, mohly být vybrány z vkladového účtu (převedeny na hotovost). Takže pokud někdo hotovost vkládá na svůj vkladový účet, činí tak vždy až poté, co tyto peníze on (nebo někdo jiný před ním) z banky vybral (převedl je z bezhotovostní formy na hotovost). Tyto vklady hotovosti na vkladový účet tak nelze považovat za přijímání vkladů v tom smyslu, jak o něm píšete. Jde pouze o návrat dříve z vkladového účtu vybraných peněz zpět na vkladový účet, resp. jde jen o zpětnou konverzi peněz z hotovostní formy zpět na původní formu bezhotovostní. Proto bankovní systém jako celek přijímáním těchto hotovostních peněz, jež představuje toliko konverzi peněz z jedné formy do jiné, žádné nové peníze, které by banky mohly potřebovat na poskytování nových úvěrů nezískávají.
Z uvedeného by mělo být tedy zřejmé, že i když dochází, k tomu, že lidé nosí (vrací) hotovost do bank, žádné nové „úvěrové zdroje“ tím bankám neposkytují.

Přes výše uvedené ale samozřejmě platí, že banky o vklady (přesněji peníze) klientů usilují a taky mezi sebou o ně na trhu bankovních služeb soupeří. Odpověď na Vaši otázku tedy je, že banky mají jediný relevantní důvod, proč získávat již existující vklady od klientů a tím je skutečnost, že takové vklady představují ta nejlevnější pasiva, která mohou ve své bilanci mít. Motivace bank je tak zřejmá, neboť jedním z hlavních zdrojů zisků banky je rozdíl mezi výnosy z jimi držených aktiv (převážně poskytnuté úvěry) a náklady vynaloženými v souvislosti s jejich pasivy (převážně vklady klientů). Dalším důvodem bude kredibilita banky, protože banka, z níž stabilně odtékají peníze, působí dojmem banky v problémech.

A jak banky získávají vklady? Banky primárně vklady vytváří tak, že svým klientům poskytují úvěry. Dalším zcela přirozeným způsobem, jak mohou banky získat vklady je v rámci platebního styku, tedy v případě, že z banky odtéká do jiných bank méně peněz klientů, než jich na vkladové účty klientů dané banky přiteče. A poslední obvyklou možností získání vkladů je situace, kdy klienti více peněz v hotovosti do dané banky vloží, než jich z této banky vyberou.

A tady už se dostáváme k problematice platebního styku, takže jen stručně a zjednodušeně. Pokud z banky odteče více peněz, než do ní přiteče, pak banky nahradí odteklé chybějící vklady půjčkami od jiných bank (jedná se půjčky tzv. likvidity obchodované na mezibankovním trhu). Tyto půjčky od jiných bank bývají standardně úročeny vyšším úrokem než vklady klientů. Celkové úrokové náklady takové banky tak vzrostou a výnosy aktiv se v důsledku odlivu vkladů nijak nezmění, což znamená automaticky pro banku horší hospodářský výsledek.

Naproti tomu banka, do níž přiteklo více peněz, než z ní odteklo se dostává do situace, kdy má tzv. nadbytek likvidity, kterou půjčí na mezibankovním trhu bankám, které mají nedostatek likvidity (ano, jsou to ty banky, z nichž odteklo více peněz, než do nich přiteklo). Banky, do nichž přiteklo více peněz klientů, tak získávají do bilance levná pasiva v podobě vkladů klientů a do aktiv lépe úročené závazky banky, kterým tato banka půjčila nadbytečnou likviditu.

Banky tedy nepotřebují získávat vklady proto, aby mohly poskytovat úvěry. Banky usilují o již existující vklady toliko z toho důvodu, že je to pro ně ekonomicky a reputačně výhodné.

S úroky se to má stejně jako s jakýmikoliv jinými platbami bank. Banky úrok na vkladový účet klienta opět jen jednoduše připíší a připsanou částku zaúčtují do úrokových nákladů. Když platí úrok klient bance, pak banka jednoduše klientovi částku odpovídající placenému úroku z jeho vkladového účtu odepíše a tuto částku zaúčtuje na účet úrokových příjmů.

Na celou věc lze nahlížet tak, že banka platí úrok držitelům vkladů z úroku získaného od dlužníků a ponechává si úrokovou marži. Banka se tak nakonec ocitne v roli prostředníka mezi věřitelem, tj. držitelem peněz na vkladovém účtu a dlužníkem, který platí úrok držiteli vkladu, přičemž banka jako prostředník si ponechává úrokovou marží tedy rozdíl mezi přijatým a vyplaceným úrokem. Banky tak evidují ve svých účetních knihách ve vztahu ke každé existující koruně jednak majitele této koruny a současně i dlužníka téže koruny. To je jejich evidenční role. Současně však banky svým vlastním kapitálem ručí za to, že půjčují peníze jen bonitním dlužníkům.

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Roman Kleska | 15. 2. 2018 23:39 | reakce na Roman Kleska - 15. 2. 2018 22:42

Pane Fulde, ještě než mi odpovíte: Vaše prezentovaná teorie mne natolik překvapila a zaujala, že jsem trochu pátral na google ohledně jejích zdrojů. Jsem praktik ekonom, nikoliv teoretik financí. Mohu se ohledně následujícího úsudku mýlit. Mám ale pocit, že zde uvádíte teoretická východiska tzv. "Endogenní teorie peněz", což je jedna z mnoha teorií, nikoliv ovšem mainstreamová.
Dotaz: To, o čem zde hovoříte, pokládáte tedy za realitu uplatňovanou v bankovním systému ČR, Evropy, a celého vyspělého světa, nebo zde pouze v čistě teoretické rovině prezentujete monetární teorii jednoho z minoritních ekonomických směrů? Děkuji

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Richard Fuld | 16. 2. 2018 12:09 | reakce na Roman Kleska - 15. 2. 2018 23:39

Nejprve Vám tedy odpovím na tuto Vaši otázku. Tady jste na falešné stopě, která Vás dovede právě pouze k závěru, že ani akademici nemají o podstatě peněz a jejich funkci v ekonomice jasno (což se zjevně už stalo, že?). Při pátrání po tom, jak funguje peněžní a bankovní systém, jsem se taky dostal do mnoha slepých uliček. A jedna z nich byla snaha dovědět se něco relevantního z akademické sféry.

Právě akademický spor endogenní versus exogenní peníze je pro pochopení fungování peněz ta nejkomplikovanější cesta. Mohu Vám to usnadnit závěrem, že teorie exogenních peněz je aplikovatelná pouze pro komoditní peníze. Teorie endogenních peněz je aplikovatelná pouze pro současné účetní peníze. Takže oba akademické tábory mají samozřejmě do značné míry pravdu (byť dochází ke zcela neslučitelným závěrům). Takto to je v životě často. Zádrhel je v tom, že oba nesmiřitelné tábory považují ve svých teoriích za peníze něco úplně jiného. Pak zcela logicky nemohou dojít ke shodným závěrům.

Pro pochopení podstaty peněz je tedy zásadní zaregistrovat, že komoditní peníze byly ve vyspělém civilizovaném světě vyprovozeny ze světa v roce 1971. Od té doby používá celý vyspělý civilizovaný svět účetní peníze. Je třeba si uvědomit, že komoditní a účetní peníze jsou dva úplně odlišné světy a že nelze roubovat pravidla platná pro komoditní peníze na peníze účetní a naopak.

Další slepá ulička je pokoušet se přijít na kloub věci pomocí právních rozborů podstaty současných účetních peněz, kde se užívá pojem fiduciární prostředky, popř. pojednání o peněžních substitutech a řeší se zde otázky vlastnictví peněz na vkladových účtech bank. Tyto pojmy a otázky mají opět jiný obsah a jiné odpovědi v prostředí komoditních a účetních peněz, přičemž většina literatury na toto téma vůbec tento zásadní aspekt nerespektuje.

Další slepá ulička je zajímat se o teorii tzv. multiplikace bankovních vkladů a s ní související systém tzv. frakčního bankovnictví (bankovnictví částečných rezerv). Na těchto nepravdivých a zavádějících teoriích jsou vystavěny veškeré konspirační teorie o tom, jak banky systematicky bezpracně a bezrizikově podvádějí a okrádají všechny okolo sebe. Tyto teorie je možné vystavět opět pouze v prostředí komoditních peněz, nikoliv v prostředí peněz účetních. Tyto teorie pak nevyhnutelně vedou k nesprávnému závěru, že banky při své činnosti podvádějí. Proto jsou tyto teorie tak populární právě v konspiračních teoriích. Smutným faktem je, že tyto teorie a pojmy se dodnes vyučují a používají i na některých vysokých ekonomických školách a že jsou velmi rozšířené mezi laickou veřejností. Není úplně výjimkou, že jim věří i někteří vysoce postavení "ekonomičtí odborníci". Tím největším nebezpečím ale je, že ony teorie o podvodném podnikání bank jsou používány k odůvodňování výhod, které má údajně skýtat používání kryptoměn namísto současných peněz.

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Roman Kleska | 16. 2. 2018 21:11 | reakce na Richard Fuld - 16. 2. 2018 12:09

Dobrý den, pane Fulde. Váš výklad je pro mne natolik fascinující, přitom Vámi prezentované argumenty jsou natolik provázány, že sedím u monitoru a nevím jak regovat, což se mi tedy opravdu často nestává. Matně si promítám Vámi prezentovaná východiska i z jiných diskusí na tomto serveru, např. týkající se QE, státních dluhů, atd., která pro mne byla na první přečtení naprosto nepřijatelná, nepochopitelná, jakoby bořící dosavadní představy o finančním světě. Pravda je, že nyní si již nejsem jistý vůbec ničím, což mne jako filosoficky založeného ekonoma nebývale rozrušuje, a nikdy bych neočekával, že se něco takového stane.
Vy tedy tvrdíte, a já poprvé v tomto momentě začínám být nalomen věřit, že existují dva paralelní světy peněz a financí vůbec, jeden svět tzv. komoditních peněz, ve kterém žijí občané, firmy, municipality a veškeré běžné subjekty, kde platí "běžné" finanční vztahy,...a pak že existuje svět obchodních bank, centrálních bank a států, svět účetních peněz, kde platí zcela jiné principy ?
Pokud to takto opravdu je, jak je možné, že se o tom v běžné obci ekonomů nic neví ? Jak je možné, že ekonomičtí komentátoři, renomované kapacity, finanční servery, manažeři finančního světa, ale i třeba bývalí centrální bankéři /Greenspan atd./ o tom nehovoří ? Stačí se podívat na wikipedii, jaká je úloha centrální banky...ano, vím, otevřená encyklopedie...ale přece... zde je vše pojato z hlediska komoditních peněz. Jakkoliv to nemám načteno, jistě existuje zákon, ve kterém se definují základní funkce a úlohy centrální banky...a i zde bude jistě komoditní přístup.
Teoretická debata o financích bank nemusí někomu třeba připadat dosti praktická pro pochopení reálných problémů finančního světa. Ale pokud jsem četl - prozatím jen letmo - Vaše komentáře a reakce na ně třeba k otázkám dluhů států...pokud jsou Vámi prezentované závěry správné, tak to staví vše, na co jsem byl dosud zvyklý, natolik do jiného světla, že bych to přirovnal k revoluci ve vnímání významu pojmů ve financích. A to až takové revoluci, že se mi to prostě nezdá možné...
Co třeba takové jednání kongresu USA o neustálém navyšování limitu státního dluhu, atd., to ani zde by se nenašli odborně natolik fundovaní lidé, kteří by tyto odlišné zákonitosti uměli srozumitelně prezentovat? A co ECB, její vyjádření,vztahy se státy Unie...všude zde cítím svět "komoditních" peněz...z hlediska účetních peněz by se ale došlo ke zcela jiným závěrům... jak by jste tento stav vysvětlil ? Děkuji

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Roman Kleska | 16. 2. 2018 21:48 | reakce na Roman Kleska - 16. 2. 2018 21:11

Pane Fulde, mohu Vás oslovovat křestním jménem ? Je mi 56 let...Takže tedy Richarde, jsou jen dvě možnosti. Jedna z nich je ta, že se již brzy probudím opět do světa, kde nebudou existovat paralení světy vnitřních a vnějších peněz...kde není Richard Fuld a asi ani Finmag. O druhé možnosti zatím nechci spekulovat...mohlo by to totiž znamenat, že jsem potkal člověka, se kterým již samotná diskuse, bez ohledu na její konečné závěry, se mění v Diskusi...a to se mi stává opravdu zřídka.

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Richard Fuld | 17. 2. 2018 23:28 | reakce na Roman Kleska - 16. 2. 2018 21:48

S oslovením křestním jménem není samozřejmě žádný problém Romane. Ostatně jsem s tím sám začal, aniž bych se zeptal, jestli Vám to nevadí. :-) Vzhledem ke značně volným konvencím internetových diskuzí jsem to nepovažoval za nějaký velký odklon od slušné komunikace, či nějakou neúctu. :-)

Píšete o paralelních světech. Obávám se, že jste nahlédl do světa, který je jediný a zcela reálný, jen jste si dosud (ostatně jako drtivá většina ostatních, včetně kdysi mě) myslel, že žijete v úplně jiném světě. Existují tři reakce na objevení skutečného světa současných peněz. Kategorické odmítnutí této reality a tvrdošíjné setrvání na konvenčním chápání peněz (naprosto většinový přístup). Druhá možnost (také velmi častá) je akceptace skutečnosti, že současné účetní peníze se liší od dříve používaných komoditních peněz avšak se závěrem, že ty komoditní peníze byly vždy mnohem lepší a že ty dnešní účetní peníze jsou zdrojem veškerého zla na zemi. Poslední způsob reakce je ohromení a překvapení, že to konvenční chápání peněz založené na komoditních penězích přežívá, následovaný zájmem dovědět se o účetních penězích podrobnosti a uvědoměním, jak obrovský dopad do chápaní mnoha současných ekonomických problémů systém účetních peněz může mít. Gratuluji, že jste se vydal tou třetí cestou. Resp., zatím to alespoň tak vypadá.

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Roman Kleska | 19. 2. 2018 00:29 | reakce na Richard Fuld - 17. 2. 2018 23:28

Richarde, zatím děkuji, budu o věcech přemýšlet a ozvu se

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Richard Fuld | 19. 2. 2018 09:08 | reakce na Roman Kleska - 19. 2. 2018 00:29

Nemáte zač Romane. Jakékoliv další otázky se pokusím samozřejmě odpovědět. Přeji příjemné bádání. :-)

Nahlásit | Zobrazit komentovanou zprávu

0
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK