Diskuze k článku: Starořecká lekce: Bohatí platí daně rádi. Když nemusí

Ota Nik | 21. 12. 2017 05:05

"Na druhou stranu tento historický exkurz ukazuje, že to jde a že (dnes nedobrovolní) dárci mají právo se takového systému dožadovat, ..."
Neznám moc nedobrovolných dárců, kteří by chtěli ten systém prosadit a ani takové co by se ho dožadovali.
"... a že mají morální právo tuto snahu podpořit a potlačit adekvátními prostředky." Jak teda? Podpořit nebo potlačit?

Jan Kohout | 29. 6. 2017 10:48

Podstatné rozdíly proti dnešku
* dali *dobrovolně* (stát mi dnes prostě sebere)
* rozhodli, *co se s jejich penězi stane* (stát mi je sebere a nemám ani možnost zjistit. co se s nimi stane)
* rozhodli. *kolik* dají (stát mi dnes nejméně dvě třetiny peněz, pochybuji, že dávali tolik)
* rozhodli. *kdy* dají (stát mi dnes sebere polovinu peněz dřív, než je uvidím)
Tak aby se nikdo nedivil ..

Josef Fraj | 28. 6. 2017 23:57

Pamatuji si, jak moje dítě chodilo do lidové školy umění na výtvarný obor. Ten obor vedla skutečná odbornice a pedagožka, která mu dávala smysl. Byl jsem ochoten poskytnou nezanedbtelnou částku jako sponzorský dar tomuto oboru. Jenže ouha, takový dar bylo možná poskytnou pouze škole a byl jsem varován, že její ředitel, hudebník, jej použije hlavně na vybavení svojí kapely. Tak vypadá liturgie po česku.

Jiný příklad. Oligarcha, který získla stovky miliard někalými praktikami a dojením státu, protože v tržní konkurenci by neobstál, se kupodivu nerozhodl věnovat pár desítek miliard (třeba podle vzoru Billa Gatese) na něco užitečného a všeobecně prospěšného. Ne, místo toho si koupil poslance, aby mu odhlasovali pět miliard řepkových dotací, o kterých dokonce i v Bruseli uznali, že více škodí než přinášejí užitku. A navíc brutální šikanou, vedoucí často až k likvidaci, vymáhá daně na svoje dotace od těch nejpotřebnějších a nejužitečnějších, které společnost má.

Takže ano, bohatí mají řadu důvodu, proč se o své bohatství podělit. Jenom chtějí sami rozhodnou.t na co to bude a zkontrolovat, zda je to na to opravdu použito. Nevidí ovšem žádný důvod, proč dávat cokokoliv bolševikům či STBákům, kteří nejdřív dvě třetinou ukradnou a za zbytek nabídou nikým nevyžádné nekvalitní služby, buzeraci, šikanu a fízlování. Na to mají jedinou odpověď: NASRAT!
Nasrat je liturgie dneška.

Jan Altman | 28. 6. 2017 10:59

Problém je, že lidé jsou ochotni dobrovolně dávat jen tehdy, když:
- se jejich peníze nerozkradou
- se jejich peníze nerozdají zjevným budižkničemům a parazitům
- se jejich peníze nepoužijí na nesmysly, nebo dokonce na škodlivé projekty, na dotaci nezodpovědnosti a hazardérství

To by samozřejmě současnému politickobyrokratickému aparátu hrubě nevyhovovalo. Stejně tak by to nevyhovovalo početné třídě, která si zvykla, že má na cizí peníze "nárok" - od dávkaře po celníka, od profesora sociální ekologie po pracovníka odboru životního prostředí.
To by tak hrálo, aby lidi dávali jen na věci, které považují za užitečné a když pak vidí, že se peníze použily na něco jiného, příště se dát zdráhají, kladou si drze podmínky, atd...

Na druhou stranu tento historický exkurz ukazuje, že to jde a že (dnes nedobrovolní) dárci mají právo se takového systému dožadovat a že mají morální právo tuto snahu podpořit a potlačit adekvátními prostředky.

Mimochodem: tento systém nutně (byť třeba neformálně) znamenal, že čím větší dárce, tím více představitelé společnosti zřejmě brali v potaz jeho názor a priority (protože o jeho dary nechtěli přijít). Na druhou stranu (oproti návrhům některých na odvozování síly hlasu od sumy zaplacených daní - se kterým nesouhlasím) nikdo (žádný zákon) tomu největšímu plátci nedával větší moc a nikdo nenutil ty příjemce (obec) jeho názor nějak nadstandardně zohledňovat. Pokud názor největšího plátce respektovali, bylo to jen dobrovolně a z neformálních důvodů. Což mi přijde ideální.

Jaroslav B. Kořínek | 28. 6. 2017 08:40

Přidám doušku o tom, že helenizující se Římané tento koncept přejali a považovalo se za bonton (respektive se vyloženě předpokládalo), že bohatí občané postaví tu chrám, tu náměstí, lázně či alespoň sochu nebo fontánu. U praetorů, senátorů, prokonzulů a konzulů se to pak rozumělo samo sebou, spadalo to do jejich služby veřejnosti (a to nebyli placeni ze státní kasy). Oplátkou pak byli oslavováni, respektováni a zvýšili si svůj status, což správného Římana těšilo nejvíc.
Srovnejme s dneškem, dejme tomu takové rudé prasátko Vojtěcha Filipa. Ten nám coby veřejnosti prokazuje svoje služby neproduktivního plácače už od roku 1996, pokud se nemýlím. Při platu asi 56000 měsíčně (tady aproximuji, neb dotyčného prebendy neznám) to za těch 21 let dělá nějakých čtrnáct milionů.
To už by na hezkou kašnu bylo. Když k tomu přidáme další neproduktivní plácače jako Benda, Grebeníček, Němcová, Sobotka a další, kteří za těch 20 let vrostli do svých židliček, možná by z toho bylo i nějaké to náměstí.